Rodinná pouta palestinské emancipace

RECENZE: Omar (režie: Hany Abu-Assad, 2013) – MIROSLAV LIBICHER –

Našemu (tedy západnímu) povědomí o Izraeli a Palestině nepochybně dominuje mnohaletý vzájemný spor mezi oběma národy, který často podléhá zjednodušujícím, mýtickým či rovnou účelově lživým (dez)interpretacím vycházejícím z různorodých pohnutek. Všechny názorové tábory se nicméně shodují v tvrzení, že povaha konfliktu je na mnoha úrovních silně asymetrická. Z této skutečnosti vyplývá i jeho odlišná reprezentace v izraelské a palestinské kinematografii. Zatímco izraelští filmaři se zaměřují především na reflexi témat spojených s vnitřním fungováním vlastní společnosti1 a sporům se svými „sousedy“ se věnuji spíše zřídka, v palestinském filmu (a umění obecně) je konflikt naopak tématem stěžejním. Dá se dokonce říct, že palestinští umělci sami svou tvorbu považují za určitou formu intelektuálního odboje – z toho vyplývá, že je tato tvorba obvykle otevřeně politicky angažovaná a pracuje s nezpochybňovaným náhledem na Palestince jakožto na národ nucený vést útrpný boj za svobodu a sebeurčení proti silnějšímu utlačovateli.2

Režisér Omara, dvaapadesátiletý Hany Abu-Assad proslavený ceněným thrillerem Ráj hned teď (Paradise Now, 2005), sám otevřeně přiznává, že své nejnovější dílo chápe jakou součást boje za palestinskou emancipaci. Tuto funkci nakonec snímek naplňuje už z produkčního hlediska, neboť se jedná o vůbec první celovečerní film, jehož výroba i financování byly v čistě palestinských rukou3. Tato skutečnost zřejmě přispěla k tomu, že oproti předchozím palestinským snímkům vzniklým skrze složité koprodukce s evropskými zeměmi, má Omar mnohem více společného se svojskou poetikou arabských kinematografií. Právě způsobem, jakým Omar do globalizovaného festivalového hávu balí konvence arabských vztahových melodramat, je jistě daleko zajímavější, než v recenzích často vyzdvihovaným zprostředkováním palestinského pohledu na blízkovýchodní problematiku. Tato optika totiž ve skutečnosti není nijak výjimečná, a to jak díky filmařům arabským (viz rozmáchlý opus Bab el Shams [2003] egyptského klasika Yousry Nasrallaha), tak evropským (viz Miral [2010] Juliana Schnabela).

Tak jak je ve filmové tvorbě Blízkého výhodu zvykem, jsou totiž centrem zájmu Abu-Assadova snímku především rodinné, přátelské a milostné vztahy mezi postavami, na jejichž základě se tvůrci druhotně vyjadřují i k širším společensko-politickým otázkám. V popředí děje stojí přátelství palestinských mladíků Omara, Amjada a Tareka, kteří se na jednu stranu snaží žít obyčejným a spořádaným životem, ale na straně druhé spolu pod vlajkou boje proti okupaci spáchají atentát na izraelského vojáka. Omar je nedlouho po této akci zadržen izraelskými úřady a následně podmínečně propuštěn jako konfident, přičemž ostatní postavy (ani diváci) netuší, se kterou stranou se rozhodl upřímně spolupracovat a kterou se jen pokouší vodit za nos. Paralelně s tím sbírá Omar odvahu, aby požádal tvrdého a vůdcovského Tareka o ruku jeho sestry Nadii, s níž potajmu udržuje romantický vztah. O Nadie ovšem sní i Amjad a vše se výrazně zkomplikuje právě poté, co do života Omara a jeho přátel zasáhnou izraelské tajné služby.

Když odhlédneme od hlavních hrdinů, můžeme si všimnout, že film jako jednu velkou rodinu pojímá celou palestinskou společnost. A je to rodina blízkovýchodní, tedy rozvětvená, solidární, avšak svázaná přísnými morálními principy. Když Omar v jedné z energických akčních scén prchá přes střechy a křivolaké uličky před izraelskými policisty, lidé v okolí (včetně malých dětí) mu bez zaváhání ochotně pomáhají. Jakmile se ale začne šířit podezření, že se spojil s okupační mocí, stává se víceméně vyvrhelem. Izraelci, reprezentovaní ve filmu výhradně zástupci represivních státních složek, jsou podáni jako manipulátoři, kteří s palestinskou „rodinou“ vedou cynické hry a vnitřně ji rozkládají. De facto je jim přisouzena role intrikánských postav, jaké známe z klasických romantických melodramat.

Snahu manipulovat životy Palestinců ukazuje Abu-Assad jako vůbec největší příkoří, jehož se Izraelci na Palestincích dopouštějí. Zatímco bezpečnostní bariéru, jež jej dělí od Nadii, může Omar přelézt a rány, které mu opakovaně uštědřují vojenské hlídky a vyšetřovatelé, se brzy zahojí, narušení osobních vazeb je nevratné. V překvapivém závěru se nicméně ukáže, že nejhorší nástroj izraelské moci je zároveň také její největší slabinou, neboť vždy může dojít k nečekanému prohození pozic mezi manipulátorem a manipulovaným. Omar se přímo dotýká několika témat, která hrají v debatě o palestinsko-izraelském konfliktu poměrně zásadní roli, nicméně žádné z nich více nerozvádí. Nepokouší se například o hlubší vhled do problematiky (různě motivovaného) kolaborantství, jež je v palestinské společnosti velmi rozšířeným fenoménem, ani neposkytuje reflexi palestinského terorismu (jemuž se ovšem režisér plně věnoval právě ve snímku Ráj hned teď). Samotný útok na židovského vojáka film znepokojivě prezentuje jako poměrně běžný, rutinní úkon, jenž je zcela samozřejmě spjatý s životem v Palestině a nemá žádné čitelné ideologické pozadí.

Jestliže svým námětem a postavami (spíše typizovanými než psychologizovanými) Omar vychází z arabské melodramatické tradice, v několika dalších ohledech se jí významně vzdaluje. Viditelně se snaží dosahovat emocionální střídmosti a zcela v něm tak absentují typické citově vypjaté scény, v nichž je přímý účinek na diváka maximalizován přímočarou kombinací hned několika prostředků filmové řeči. Omar není filmem stylisticky zbytnělým, ale naopak úsporným, opírajícím se o autenticky působící snímání digitální kamerou a přirozené herectví. Ač je tedy možné, že se nepoučený divák bude hůře orientovat v užitých sociálních a politických reáliích, je možné Omara doporučit i jako film, skrze nějž se lze bez obav z přílišné exotičnosti seznámit s arabskou kinematografií.

Omar

Scénář a režie: Hany Abu-Assad
Kamera: Ehab Assal
Střih: Eyas Salman, Martin Brinkler
Hrají: Adam Bakri (Omar), Leem Lubany (Nadia), Samer Bisharat (Amjad) a další
Palestina, 2013, 97 min.

Česká premiéra: 26. 9. 2013 (Aerofilms)