Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Společenské problémy v nově vybudovaných světech

Společenské problémy v nově vybudovaných světech

Společenské problémy v nově vybudovaných světech
ROZHOVOR s Nicolasem Jacquetem, porotcem letošního ročníku Fresh Film Festu – MARKÉTA GIBLOVÁ –

Program Fresh Film Festu bývá každoročně členěn do několika sekcí. Programová sekce Theatre optique má za úkol mapovat studentskou animovanou a experimentální tvorbu. Jedním z letošních porotců byl Nicolas Jacquet, francouzský animátor, který natočil řadu filmů, jež uspěly na mnoha mezinárodních festivalech.

Jeho tvorba se dá rozdělit na dvě části spojené s rozdílnou animační technikou – raná kreslená animace s jednoduchou kresbou a barevností, kde černobílou linii oživují pouze akcenty červené barvy. Později převládá plošková (cut-out) animace, kdy Jacquet pracuje s médiem fotografie.

Jak moc je pro vás důležitý příběh? Když jsem sledovala vaše filmy, drtivá většina z nich mi přišla důsledně  vypointovaná.
Vždy jsem chtěl, aby látky mých filmů byly více znepokojivé. To bylo ale zároveň těžké, protože animace je časově i finančně náročná. Zpočátku jsem musel z nouze pracovat s jednoduchou kreslenou animací. Obrázky bylo třeba co nejvíce zjednodušit, blíží se skoro piktogramům. Až později, ve filmech Francouzští zabijáci (Tueurs français) a Američtí zabijáci (Tueurs américains) jsem mohl trochu více rozkreslit postavy. Zajímá mě totiž fyziognomie a lidské tělo.

Po letech práce v animaci jsem si řekl, že je nejvyšší čas začít dělat věci, po kterých opravdu toužím – což jsou právě plošky, které jsou časově i technicky mnohem náročnější než kresba na papír. Tento způsob animace nejvíc koresponduje s příběhy, které chci vyprávět.

Na začátku je tedy příběh? Píšete si scénáře sám?
Ano, všechno dělám sám – píšu scénář, animuji, produkuji… V poslední době pracuji s televizními kanály, to je velká podpora. Dřív jsem film dělal sám pro sebe, účast na filmových festivalech nebyla samozřejmostí. Bylo třeba zjednodušit techniku. Hrozilo například, že několikaměsíční práce bude zbytečná a nikdo ji neuvidí. Díky televizním kanálům vím, že pracuji pro diváky, a mohu si se snímky více vyhrát.

Jak spolupráce s kanály Canal Plus a Arte vlastně vznikla?
Jednoduše jdete a ukážete svou práci, pošlete portfolio a oni vám pak nabídnou spolupráci. Napíšete námět, pošlete ho studiu a to ho buď chce, nebo nechce. Mimochodem který můj film se nejvíc líbil vám?

Asi ten nenarativní s rybou, Padající hvězda (Le vol du poisson)...
Ano, to je můj první film vytvořený technikou plošek. Když jsem začal, nechal jsem se inspirovat obrazy Hieronyma Bosche, to pro mě byl základ. Od toho se až následně odvíjelo téma smrti a má potřeba se s ní vyrovnat, protože zrovna v tom období zemřelo několik mně blízkých lidí.

Umění je pro mě vůbec důležité, třeba ve filmu V psí kůži (Peau de chien) jsem se zase nechal inspirovat německým malířem Otto Dixem. Chtěl jsem natočit film, který by působil podobně jako jeho obrazy – krutě, pichlavě, realisticky. Na jedné straně byla fascinace hnutím dada, jejich prací s fotografií, na druhé straně tématická brutalita Dixe – jak lidem ubližuje válka, jak se ulicemi plouží duchové, kteří se snaží přežít… V psí kůži je také o imigraci a postavení cizinců ve společnosti; i když chtějí, nemají právo na náš způsob života, je jim stále dáváno najevo, že jsou jiní. Nechceme se s nimi o naše životy dělit. Otto Dix se taky zajímal o zlomené lidi, o lidi poškozené společností, zlomené válkou, které většina odmítla, chtěla se raději bavit a zapomenout na ně. Vytvořila zbytečná, ponižující pravidla.

Dříve jsem dělal věci poetické, milé, příliš myslel na publikum. S tím jsem přestal a teď dělám to, co jsem vždycky chtěl. Snažím se podávat společenské problémy v kombinaci s uměleckými směry, které jsou pro mě s těmito problémy spjaté. Snažím se propojit vidění světa jiných umělců s tím mým. Na základě pocitu z cizí tvorby se pokouším budovat nové prostory a světy.

Ještě bych se vrátila k vaší rané tvorbě – mám pocit, že si je dost podobná, že některá témata přímo variujete.
To je pouze nouzí techniky. Třeba můj první film La sérénade je ve skutečnosti o válce v Jugoslávii. Byl jsem tehdy v šoku, že se něco takového může stát. Tak jsem vymyslel příběh o mužích, kteří se kvůli ženě navzájem zabíjí. Nelze to zastavit, hromada mrtvých dorůstá do absurdní výšky a žena vše jen lakonicky pozoruje z okna. Věděl jsem, že Jugoslávie bude jednou patřit do Evropy, proto jsem byl znechucený tím, jak konflikt všichni jakoby z okna pozorujeme, ale nic s ním neděláme. Ve výsledku jsem ale s filmem nebyl spokojen, byl moc pěkný a roztomilý. Malý něžný film s něžnou kresbou a něžnou hudbou.

Dnes chci pracovat s obrázky, co vypadají reálně. U kresby si divák uvědomuje, že sleduje film, fikci, něco, co je vymyšlené. Proto teď rád pracuji s fotkami, mají reálný základ. Je to ovlivněno mým vztahem k surrealismu a dadaismu, kde se rovněž užívaly fotky přepracované do fikce. Ve fotce je pravda. Proto je tak znepokojivá.

Na závěr obecně – jak to nyní vypadá s francouzskou animací?
Pro jednotlivce je to těžké. Nás animátorů je víc a víc, pořád přibývají mladí, zvětšuje se trh. Ale je také spousta možností, jak dostat film k divákům, hlavně díky regionálnímu způsobu financování. Každý chce dělat celovečerní filmy, které jsou teď ve Francii populární, takže v budoucnu jich bude vznikat stále víc. Na druhou stranu, ve školách zase roste mnoho talentů a vychází z nich hodně krátkých filmů. S francouzskou animací to rozhodně není špatné.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru