Diletantská degradace režisérské osobnosti

RECENZE: Hitchcock (režie: Sacha Gervasi, 2012) – RADEK NEUMAN –

Filmy adorující jiné filmy či popisující proces tvorby a natáčení (tzv. metafilmy) bodovaly v minulé oscarové sezoně (The Artist, Hugo a jeho velký objev) a objevují se i v letošním výčtu (Argo, Sedm psychopatů). Hitchcock měl být dalším v řadě, ovšem místo sofistikované, podvratné či nějak pozitivně ozvláštňující hry s divákem evokující režisérův styl jde především o vztahový film s až skandálně degradující titulní postavou, která jakoby mimochodem natáčí jedno z nejslavnějších děl kinematografie. Počínaje oznámením o hereckém obsazení, prvními fotkami a trailery vzbuzoval Hitchcock dojem, že půjde o horkého oscarového kandidáta, který dle vzoru výše vyjmenovaných filmů bude opojným lákadlem pro všechny cinefily. Zdá se však, že film není primárně určen ani pro ně, ani pro nikoho jiného.

Hitchcock totiž pluje po příběhové hladině a neschopný ponoru pouze sleduje dění a odškrtává si povinné aluze k divákovi. Dočkáme se tedy posedlostí voyerismem, blondýnkami nebo apatií vůči hereckým výkonům. Zcela jistě tyto propriety k Alfredu Hitchcockovi jakožto charakteru patří, ale není možné z nich udělat přehlídku citací napříč celým filmem, parazitovat na nich a okatě na ně poukazovat. Film tak ve výsledku soutěží o to, kolik Hitchcockových snímků se v nich přímo vyjmenuje, popř. se na ně nějakým způsobem odkáže. Takto by mohl scénář napsat kdokoliv, kdo četl rozhovory s Truffautem. Podobně je na tom i dějová linie točící se okolo preprodukce, produkce a distribuce Psycha. Nepochybně zajímavá zápletka je každou druhou scénou pouze nezbytnou ukázkou veřejně známých faktů, jakou je např. natáčení scény ve sprše, potíže s cenzurou atp.

Snímek se nesnaží ničím ozvláštnit dané situace (a pokud se tak stane, selhává – viz dále), jen se stává suchým demonstrátorem historických faktů, byť jakkoliv pikantních. Demytizovat, popř. degradovat již desetiletími ustanovený mýtus okolo osobnosti režiséra se poněkud míjí účinkem a diváckým zájmem (nad)průměrně informovaného diváka. Pro tuto skupinu (troufám si tvrdit většinovou) se tedy tvůrčí tým rozhodl, že v linii osobních vztahů z Hitchcocka sejme nálepku génia a konfrontuje jeho charakter s kterýmkoli ženatým mužem v manželské krizi. Tato osobní dějová linie ovšem zase není nikterak obohacující pro (pod)průměrně informovaného diváka, jelikož se jedná o stokrát omílanou žárlivost a potíže s komunikací mezi partnery. Čili že by film byl pro fanoušky původní předlohy?

Netuším, do jaké míry se autoři drželi literární předlohy od Stephena Rebella „Alfred Hitchcock and the Making of Psycho“, ale není přeci původní literární text pouhým vnuknutím myšlenky k vytvoření nového (filmového) textu využívajícímu odlišných podnětů a zákonitostí? Ostatně podobně se vyjadřoval sám Alfred Hitchcock, který zadaptované romány přečetl sotva jednou a vzal si z nich konflikt či postavy, se kterými pak již pracoval dramaturgicky po svém. Tento film ovšem selhává jak v konfliktech, tak v postavách. Bohužel pro název filmu i v postavě nejtitulnější. Hitchcock je v soukromí prezentován jako žárlivý manžel klepající se nad fotkami hereček, sledující dění okolo a neschopen emotivně navázat kontakt s manželkou, která ho v jednom kuse podporuje a nedostává pranic nazpět. Hlavním konfliktem je tedy ustanoven vztah mezi Alfredem a jeho ženou Almou. Ta jako scenáristka pomáhá svému dávnému příteli Whitfieldovi v psaní nového scénáře, jehož námět „Hitch“ odmítl, a protože je mistr napětí ponořen do natáčení Psycha, vytváří se mezi Almou a Whitfieldem zvláštní pouto. Alfréd vytuší potíže a začne žárlit, přejídat se uprostřed noci paštikami a svůj hněv dávat najevo při natáčení svého nejnovějšího filmu. Je to však tak správně? Proč je slavný režisér takto povrchně degradován v žárlivého tlouštíka, který je nevděčný a chová se dětinsky?

Manželka Alma je vykreslena jako světice, jež svému muži pomáhá kdykoliv a jakkoliv jen může a ve vrcholné scéně filmu mu tyto nezpochybnitelné argumenty také patřičně vmete do tváře. Hitchcock se jeví jako arogantní, závistivý a nevděčný tlusťoch jen proto, aby film samotný měl jakýsi dramatický oblouk a závěrečnou katarzi, která vyvrcholí spojením osobní a profesní dějové linie. Co je možná ještě skandálnější pojetí hlavní postavy – Hitchcock je v samotném stínu Almy, neboť právě ona obsadila hlavní herce do Psycha, vydupala si hudební doprovod ve slavné sprchové scéně a při manželově nemoci se stala i na pár okamžiků režisérkou, když nikdo z nespočetného štábu nedokázal natočit vraždu detektiva Arbogasta. Hitchcock se tak v závěru zmůže pouze na oznámění, že je své manželce vděčný a respektuje ji jako svou rovnocennou partnerku a spolupracovnici. Ironií ovšem zůstává, že pokud by Alma nebyla svědkem jedné jí nepříjemné události, byla by od Alfreda odešla, neboť ten by pro záchranu dlouholetého manželského svazku nehnul ani prstem. Hitchcock se tak stává karikaturou sebe sama a odporně nesympatickou postavou, jelikož je sebestředný, tvrdohlavý a neschopný zároveň.

Dalším problémem je přidaný minipříběh v podobě výskytu postavy Eda Geina. Populární masový vrah inspiroval řadu autorů a filmařů (včetně Psycha samotného) a objevuje se v několika scénách odehrávajících se v režisérově mysli. Přítomnost Eda Geina ale zoufale nefunguje, protože je a) příliš specifická a nesystematická, b) chabě opodstatněná a c) negradující. Už tak plytký syžet bez výrazných dramatických momentů uzavírají ještě přinejmenším pochybné motivace postav, které jsou divákovi několikrát předloženy jako neprůstřelné a mají snad evokovat dojem fatálního důsledku. Divák se tedy ptá, proč na Psychu závisí živobytí Hitchcocků, když se poslední film Na sever severozápadní linkou finančně vydařil. Ptá se, proč je po celou dobu neoblomný cenzor vyšachován ze hry vlídným slovem a jedním slibem a může se taky ptát, proč Paramountu záleží tolik na tom, aby renomovaný režisér nominovaný (tehdy) na čtyři Oscary neudělal studiu ostudu. Vše je tak nějak postavené vzhůru nohama, vykalkulované a uměle vykonstruované (motivy, konflikty, postavy) pro potřebu zápletky. Ať již v určitých částech nebo v celku, Hitchcock je povrchním a nezdařilým pokusem, jak se jednak dotknout problematiky natáčení filmu, vytvořit sondu do mysli geniálního tvůrce a představit zdání milostného trojúhelníku. A to vše prosím v hodině a půl dlouhém filmu.

V abstraktnější rovině významů a symboliky lze však u Hitchcocka najít pár rafinovanějších věcí k zamyšlení. Kupříkladu se zřejmě nelze vyhnout asociacím se slavným psychothrillerem Mlčení jehňátek (The Silence of the Lambs, 1991), v jehož středu figuruje jak masový vrah Ed Gein, tak britský herec Anthony Hopkins. Zatímco Ed Gein byl reálným předobrazem pro ztvárnění Buffalo Billa v Mlčení jehňátek a Normana Batese v Psychu, Anthony Hopkins je s těmito vrahy konfrontován. Přesněji řečeno pomáhá FBI k jeho dopadení v Mlčení jehňátek a je jím fascinován a inspirován v Hitchcockovi. Věta „we lead the lambs to the slaughter“ pronesená Hopkinsem na účet diváků Psycha je tak vzhledem k této hypotéze ilustrativní. Obdobně provokativně můžeme vyzdvihnout celý systém filmu, jehož fragmentárnost asociuje rozpolcenou Hitchcockovu mysl, která je v zajetí psychopatického Geina. Nahlodaná psychika režiséra se tak projevuje v profesním (natáčení Psycha) i osobním (žárlivost) životě. Tyto subjektivní interpretace však nedokáží naplno zalátat díry po nekomplexním filmovém prožitku, jenž je ustanoven především primitivními konflikty a povrchními postavami. Závěrem je tedy i tak potřeba říci, že Hitchcock je svižně a řemeslně precizně natočeným selháním, byť má jistá zákoutí, která provokují k bližšímu a detailnějšímu zkoumání.

Hitchcock

Režie: Sacha Gervasi
Scénář: John J. McLaughlin
Kamera: Jeff Cronenweth
Střih: Pamela Martin
Hudba: Danny Elfman
Hrají: Anthony Hopkins, Helen Mirren, Scarlett Johansson, Danny Huston, Toni Collette, Michael Stuhlbarg, Michael Wincott, Jessica Biel a další
USA, 2012, 98 min.
Premiéra v ČR: 7. 2. 2013 (Bontonfilm)