Marlowe, Spade a ti další: soukromí detektivové ve filmu

Postava soukromého detektiva je pevně zakořeněná v obecném kulturním povědomí. Kdo z našich čtenářů by neznal Philipa Marlowea (Hluboký spánek, Dlouhé loučení ad.), Sama Spadea (Maltézský sokol) nebo Jakea Gittese (Čínská čtvrť)? Pokud vás tato problematika zajímá, nabízejí se vám celé stohy publikací od nejrůznějších přehledů klasických a post-klasických noirů1 přes studie narativních technik v detektivních filmech2 až po detailní analýzy vybraných snímků3. Proč tedy vydávat novou knihu? Protože Branu Nicolovi z University of Surrey ve Velké Británii se podařilo nahlédnout postavu filmového soukromého detektiva způsobem, který působí neotřele a svěže.

Autor si v publikaci The Private Eye. Detectives in the Movies vytyčuje dva hlavní cíle: za prvé chce poskytnout zevšeobecňující charakteristiku filmového soukromého očka, včetně jeho historického vývoje, a za druhé chce zaměřit svou pozornost na dosud přehlížené slovo „soukromý“, které je pro výkon této profese určující. Neznačí totiž pouze detektivovu nezávislost na autoritách a veřejných institucích, ale odkazuje i k předmětu jeho vyšetřování („soukromí“ osob, na jejichž špehování je najat) a k zapojení vlastních privátních zájmů. Taková perspektiva umožňuje pohlédnout na notoricky známé snímky novým, v mnoha případech nečekaným způsobem.

V první kapitole Nicol podává historický přehled vývoje postavy soukromého detektiva a vyčleňuje dva základní typy: detektiva-teoretika, který vyšetřování vede z pohodlí svého křesla (tzv. armchair detective nejlépe zosobněný Sherlockem Holmesem), a soukromé očko známé z románů Raymonda Chandlera nebo Dashiella Hammetta. Ačkoliv ve filmu našly široké uplatnění oba zmíněné typy, Nicol považuje za zajímavější a analyticky podnětnější druhou skupinu představovanou zejména Philipem Marlowem, Samem Spadem a hrstkou dalších. Zbývající prostor v první kapitole zaujímá popis dějinného vývoje soukromého očka od klasických noirů 40. a 50. let (1. vlna, například Sbohem buď, lásko má, Hluboký spánek a Lady in the Lake) přes renesanci detektivního filmu v letech 60. a 70. (2. vlna, mj. Harper, Dlouhé loučení a Čínská čtvrť) až po postmoderní snímky od následující dekády do současnosti (3. vlna představovaná například parodiemi Mrtví muži nenosí skotskou sukni a Kiss Kiss Bang Bang nebo Lynchovým Modrým sametem).

V druhé kapitole se autor vrací ke srovnání detektiva-teoretika se soukromým očkem a podrobněji se věnuje problematice vidění, která je klíčová jak pro práci detektiva (sledování podezřelých), tak pro filmové médium (divák je závislý na tom, co mu kamera ukáže). Filmy noir nám často zprostředkovávají subjektivní pohled na události, což má za následek jakési parciální vidění – vždy máme k dispozici jen část pravdy, nikdy celek. Třetí oddíl knihy se zaměřuje na význam prostředí, v rámci nějž se soukromá očka pohybují. V mnoha případech se v nich snoubí snovost s realističností, jsou důvěrně známá, ale zároveň mají schopnost překvapovat. Současně v nich dochází ke zhroucení intimity a domesticity a k propojení veřejné a soukromé sféry, pracovního a osobního života. V této části Nicol často odkazuje na práci Vivian Sobchack, zejména pak na její studii „Lounge Time: Chronotop filmu noir a období poválečných krizí“, v níž autorka pracuje s konceptem chronotopu Michaila Bachtina.4 V poslední, čtvrté kapitole je rozebírán vztah soukromého očka k opačnému pohlaví a jeho vlastním tužbám. Nicol se mimo jiné věnuje morálním implikacím detektivova vyšetřování a nahlížení do života druhých: na jednu stranu je to nezbytná podmínka vyřešení případu, na stranu druhou se jedná o naprosto fundamentální narušení práva na soukromí a intimitu. Nehledě k tomu, že detektivův pohled může být sám zhoubný, za hranicí normálnosti a přijatelnosti (voyeurismus). Nezřídka se tak vyšetřování zločinu pro detektiva stává i vyšetřováním sebe sama (ve vyhrocené podobě se s tímto motivem setkáváme ve snímku Angel Heart).

V samém závěru se Bran Nicol zamýšlí, nakolik je postava soukromého detektiva v dnešním světě relevantní. Ačkoliv je stále součástí kolektivní mytologie, její místo, zdá se, nahradily oficiální a veřejné instituce práva a pořádku. Nicol bohužel nezmiňuje například televizní seriál Veronica Mars, který tuto jeho tezi částečně podrývá a ukazuje, že i v dnešní popkultuře existuje prostor pro chytré aktualizace detektivních syžetů. I přesto je kniha The Private Eye. Detectives in the Movies velmi vítaným příspěvkem k této pozoruhodné problematice.

The Private Eye. Detectives in the Movies

Bran Nicol
London, Reaktion Books
2013, 224 stran, 108 čb ilustrací
knihu lze objednat na stránkách vydavatele