Příliš mnoho psů – zajícova smrt

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 12. listopadu 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Ú.P.V.O. Duše Benátek a další povídky (různí autoři) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Po pěti letech se ke čtenáři dostává další (v pořadí druhý) svazek série Ú.P.V.O. (Úřad paranormálního výzkumu a obrany). Zatímco stěžejní segment předešlé povídkové sbírky Dutozem přímo navazoval na hellboyovskou knihu Červ dobyvatel, nyní jde o čtyři příběhy existující zcela samostatně v univerzu nastoleném Mikem Mignolou. Onu samostatnost dosvědčuje i Mignolův minimální autorský vklad (pomineme- li skutečnost, že všechny důležité postavy vymyslel on). Pro přesnost – v úvodní Duši Benátek se lehce podílel na scénáři a s výtvarníkem pracoval na podobě stránek. Ne náhodou má Oemingova kresba v celé knize k mignolovskému stylu nejblíž, také příběh by si čtenář klidně dokázal představit se zapojením Hellboye. K poslednímu příspěvku Takový obyčejný den v úřadu napsal Mignola scénář (tenhle kraťas si na rozdíl od ostatních čtyř povídek odbyl ve sbírce svou premiéru). Toť opravdu vše.

Na scénu se vracejí Hellboyovi kolegové: člověk-obojživelník Abraham „Abe“ Sapien, pyrokinetička Liz Shermanová a homunkulus Roger. V Dutozemi přibyl do týmu Johann Kraus, vlastně ektoplazma v ochranném obleku. Společně se snaží najít odpovědi na otázky, co je špatně v benátské kanalizaci (Duše Benátek), proč byla ve městě Shiloh na dně vypuštěného jezírka objevena tři sta let stará, a přesto neporušená lidská těla (Temné vody), jaké tajemství s sebou přiváží vlak duchů (Noční vlak), kdo a kam unáší malé děti (Něco je pod mojí postelí) a co vyvolalo v Moldávii k životu armádu zombie (Takový obyčejný den v úřadu). A protože se pohybujeme v hellboyovském světě, nepřekvapí, že vše z výše uvedeného se děje z příčin nikoli přirozených.

Co překvapí, je skutečnost, že tentokrát se ani jedna povídka nedá označit za vrchol sbírky. Celý svazek vyznívá bez Mignolova autorského (sjednocujícího) vlivu příliš nesourodě a ať se na mě zúčastnění umělci nezlobí, to, že dostali na hraní oblíbené postavy a známé motivy, ještě neznamená, že z nich dokázali vytěžit něco svěžího a zapamatováníhodného. Tedy, nepočítám-li myšlenku, že převlékat se na Halloween za čerta je hřích. Jediný, kdo potvrdil svou pověst, je kolorista Dave Stewart, který v prvních třech povídkách svými barvami zachraňuje co se dá, přičemž v Nočním vlaku se podílel i na kresbě (tipoval bych ho na úvodních 6 retrospektivních stránek s Humrem Johnsonem). Mimochodem, snad jediný vtip, který nemíří do prázdna, je právě v Nočním vlaku, kdy po velké akční scéně z roku 1939 následuje střih do současnosti a výjev, v němž si Roger v restauraci pochutnává na humřím klepítku. Scenáristicky zoufale působí zvlášť Temné vody, kdy slibný námět (hony na čarodějnice v puritánské Americe 17. století) a teologickou disputaci dvou pastorů autoři doslova utopí v nesmyslných výjevech plných bahňáckých červů.

Pro mě znamená druhý díl Ú.P.V.O. nečekané zklamání. Ani jedna z povídek není dostatečně dlouhá a propracovaná na to, aby dokázala čtenáře „zaháčkovat“, zapojení tolika scenáristů a výtvarníků nelze považovat za přínos, spíše umocňuje pocit roztříštěnosti. Dobrou zprávou do budoucna je, že třetí díl napsal kompletně Mignola, který nejlépe ví, jak se svými postavami zacházet. Jestli je dobrou zprávou i to, že se na postu stálého výtvarníka usadil Guy Davis (Temné vody), nechám na estetickém vkusu každého z vás.

Po uspokojivé Dutozemi a rozpačité Duši Benátek doporučuji s konečným verdiktem nad touto sérií vyčkat na třetí a čtvrtý díl (od kterého začal Mignola scenáristicky spolupracovat s Johnem Arcudim). Zatím bych tu hůl nelámal, recenzovaný svazek lze ovšem s klidným svědomím podsunout jen nejvěrnějším fanouškům hellboyovského světa.