Blogováním za svobodu

RECENZE: Zakázané hlasy (režie: Barbara Miller, 2012) – 

Tři ženy ze třech koutů světa spojuje přes prostorovou vzdálenost velmi podobný životní osud. Yoani Sánchez z Kuby, Zeng Jinyan z Číny a Farnaz Seifi z Íránu se rozhodly bojovat proti utlačitelským režimům svých vlastních zemí. Ve svém odporu však nepoužívají zbraně, ale slova. Díky moderním informačním a komunikačním technologiím je jejich hlas slyšet jak v cizině, tak částečně i v jejich domovském prostředí, ve kterém je člověk s opozičním názorem ocejchován jako veřejný nepřítel.

Filmové medailonky ze života blogerek ukazují daň, kterou musí platit za to, že se skrz své texty rozhodly postavit diktatuře. Všechny zažily větší či menší teror represivního aparátu. Čínská blogerka je držena v neustálém domácím vězení, odpůrkyně íránských poměrů byla naopak donucena ze své vlasti utéct a kubánskou aktivistku se snažila policie zastrašit mimo jiné tím, že ji brutálně napadla. Všechny tři ženy mají navíc zodpovědnost za své rodiny, což je dělá ještě zranitelnějšími. Svými činy totiž mohou ohrožovat i životy svých blízkých.

Dokument je zaměřený právě na osobní rovinu vyprávění, ve kterém můžeme jako diváci sledovat především soukromé příběhy jednotlivých žen s jejich těžkými úděly. Blogerky vyhlásily válku mocnému nepříteli, který se nehodlá vzdát. Útlak režimů jim narušuje poklidnou každodenní existenci, ale zároveň je ukazatelem možné síly a moci slova šířeného přes moderní technologie. Pokud se režimy snaží likvidovat svobodný projev v prostoru nových médií, přiznávají tím zároveň jeho případnou hrozbu, kterou v této podobě představuje pro stávající systém.

Reálnou sílu online aktivismu ale Zakázané hlasy neřeší. Přitom v otázce vztahu nových médií a demokracie nebo svobody je třeba zachovat ostražitost. Činnost a odvaha lidí, kteří se postaví mírumilovnou formou proti zločinným vládám, je sice obdivuhodná, ale produkce digitálních protirežimních textů je jen částečkou mnoha složitých souvislostí, které se vztahují k potenciálu komunikačních technologií. Některá hlediska mohou být navíc vyloženě nežádoucí. Nová média lze použít i k dozoru nad opozicí, cenzuře nebo propagandě.

Kontextové omezení se týká i historických a politických událostí. Tím se zvyšují nároky na diváky dokumentu, protože ti už musí být předem vybaveni určitou dávkou vědomostí o pohnutých moderních dějinách Kuby, Číny a Íránu. Film nabízí pouze vodítko ve formě krátkých zmínek o stěžejních dějinných momentech daných zemí, jakými byly například íránské volební protesty v roce 2009 nebo tienanmenský masakr čínských obyvatel v roce 1989.

Je přirozené, že snímek nemá tolik prostoru, aby zahrnul všechny možné okolnosti, které se vztahují k jeho tématu. Zvlášť když se snaží obsáhnout profily všech tří blogerek, což je sám o sobě úmysl, kterému by mohlo být věnováno daleko více času. Mnoho otázek totiž zůstává nezodpovězeno i po zhlédnutí dokumentu. Například není úplně jasné, z jakého prostředí aktivistky pochází nebo co je směrovalo k účasti v opozici.

Zakázané hlasy lze proto vnímat spíše jako prezentaci tří osudů žen, které se rozhodly nebýt lhostejné k nesvobodě a bezpráví. Nezáleží přitom ani tak na tom, jestli jsou slova na jejich blozích zrovna tím, co významně přispívá k rozkladu totalitních režimů. I kdyby byl online aktivismus pouze nadhodnocenou nadějí techno-optimistů, vždy je nutné, aby se objevili ti, kteří vykročí z mlčící většiny a svobodně vyjádří svůj hlas.

Forbidden Voices

Scénář a režie: Barbara Miller
Kamera: Peter Indergand
Střih: Andreas Winterstein
Hudba: Marcel Vaid
Švýcarsko, 2012, 95 min.