Marné čekání na zázrak

RECENZE: Zázrak (režie: Juraj Lehotský, 2013) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Nový film Juraje Lehotského vzbuzoval očekávání hlavně proto, že předchozí snímek slovenského režiséra bodoval na významných zahraničních festivalech. Dokument Slepé lásky před pěti lety vyhrál v Curychu, získal zvláštní ocenění v Reykjavíku a dokonce bodoval i v prestižních Cannes. Lehotského snímek Zázrak, který na letošním MFF v Karlových Varech zahájil soutěžní sekci Na východ od západu, tak mohl znovu představovat úspěšný vývozní artikl středoevropského regionu. Napětí zvyšoval i fakt, že se tentokrát nejedná o film dokumentární, nýbrž fikční. Syrové sociální drama o patnáctileté Ele sice vydatně čerpá z dokumentaristické estetiky a těží z ní v nejpůsobivějších momentech, ale zároveň ztroskotává na předimenzovaném scénáři a nezvládnutém vyprávění. Místo nadšených zvolání nad počinem schopným konkurovat nadprůměrným evropským artovkám, se tak nabízí opět trochu posmutněle referovat o tvůrčích rezervách a nedostatcích.

Selhání Zázraku se dá dobře ilustrovat na porovnání s úspěšnými zahraničními snímky podobného rázu, jakým je například bosenská Epizoda ze života sběrače železa. Film Danise Tanoviće staví právě na zprostředkování autentického „okna do reality“, které odmítá tradiční příběhové vzorce, využívá převážně ruční kameru a pracuje s neherci. Ve své uměřené stopáži se snímek oceněný v Berlíně (a ve Varech uváděný v sekci Horizonty) soustředí na chudou romskou rodinu, jejíž život převrátí naruby nečekaná komplikace: potrat Senady, ženy v domácnosti. Tato událost pak Epizodě přirozeně slouží k rozkrytí hlubších společenských problémů, primárně ale spojených s tamním zdravotnickým systémem a vyloučeností romské komunity. Podstatné otázky plné ambivalence z filmu vyvstávají jaksi mimochodem, a to přestože zápletka je v podstatě velmi jednoduchá. Zázrak lze popsat opačně: na ploše necelých 80 minut se toho stane mnoho, ale jen málo skutečně komplexně vypovídá o něčem závažném a naléhavém.

Témat přitom Lehotského snímek otevírá celou řadu. Vzdorovitá Ela se proti své vůli dostává do nápravného zařízení, přičemž je jasné, že nevychází s vlastní matkou. V pasťáku řeší spolu s ostatními, čerstvě náctiletými chovankami své první sexuální zážitky. Jako praxi má Ela službu v eldéence, kde se dostává do styku s umírajícími starými lidmi. Poslouchá přitom ve sluchátkách lekce angličtiny, protože má sen si v zahraničí otevřít kadeřnictví. A aby toho nebylo málo, je Ela zamilovaná do hlídače ze supermarketu – nápadně staršího feťáka vězícího až po krk v dluzích. Nakonec by se patřilo uvést motiv vůbec nejdůležitější, ale spoilerovat i ten by bylo přece jen příliš. Tematický záběr Zázraku je zkrátka natolik široký, že jeho naplnění je pro takto „malý“ nezávislý snímek prakticky i teoreticky nemožné. Film tak tříští pozornost mezi vše výše uvedené (a ještě něco navíc), aniž by o čemkoli zvládal hlouběji a zajímavě referovat.

Tomuto příkře znějícímu odsudku se jistě dá oponovat. Lehotský je přece původem dokumentarista a celá plejáda nejrůznějších životních situací, z nichž většina odkazuje na samé společenské dno, je ozvláštňujícím pokusem vnést složitost skutečného života do fikčního vyprávění. Vzhledem ke zvolenému nízkorozpočtovému konceptu by ale taková složitost mohla vyplývat snad jen z náznaků a útržků, které by výrazně nenarušily (ale naopak vhodně doplňovaly) centrální zápletku. Zázrak ovšem s poněkud přehnanými ambicemi rozvíjí hned několik dějových linií, jež se ve výsledku vzájemně překrývají a na omezeném prostoru nezvládají vytvářet soběstačné dramatické celky.

Nejsilnější je Zázrak v jednotlivostech – izolovaných záběrech či vybraných scénách, které zaujmou přesně odpozorovaným detailem nebo překvapivou kompozicí. Obraz znuděných teenagerek, které tu horizontálně, tu vertikálně poléhavají na gauči, by zapadl do poetického bubblegum porna Harmony Korineho. Jejich hašteření a naivní breptání zase jako by uniklo z některého z posledních filmů Ulricha Seidla. Pečlivý výběr herců, který bez výjimky zastupují svébytným způsobem pošramocené tváře a těla, dává nahlédnout do oněch špinavých zákoutí společnosti, kam se typický návštěvník filmového festivalu bojí vkročit i ve dne. Dokonce samotné hlavní hrdince kazí úsměv černá díra po chybějícím zubu.

Jakkoli neotřelé a dobře zvolené takové drobnosti jsou, pouze na nich soudržný dramatický příběh stát nedokáže. Co možná fungovalo v epizodických Slepých láskách, se tady nepodařilo adekvátně přenést do podoby uzavřeného fikčního vyprávění. Tak trochu odevzdaně se proto dá říct, že na ten opravdový novodobý zázrak s velkým Z slovenská, ale i česká kinematografie stále čeká.