Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Démoni tvorby Nicka Cavea

Démoni tvorby Nicka Cavea

Démoni tvorby Nicka Cavea
RECENZE: 20 000 dní na Zemi (režie: Jane Pollard, Iain Forsyth, 2014) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Australan Nick Cave, muzikant, spisovatel a scenárista, je bezesporu osobností, která srší pro mnohé inspirativní aurou. Tohoto faktu si všimli dokumentaristé Iain Forsyth a Jane Pollard (pro Nicka Cavea už společně natočili několik hudebních videoklipů) a režijně zaštítili film, v jehož centru je právě Nick Cave. A sluší se hned na začátek napsat, že je to hlavně JEHO film.

Očekávatelné představy o tradiční biografii, která půjde chronologicky z bodu A do bodu B, se rozpadají ve chvíli, když vezmeme v potaz Caveovu uměleckou roztříštěnost. Je to on, kdo film 20 000 dní na Zemi pevně drží v rukou. Snímek je obrazem jednoho dne v jeho životě, dne, který by měl být tím obyčejným, tím, který je strávený mimo koncertní šňůry. Cave ráno vstává (a proklamovaná obyčejnost už je na začátku podtržena tím, že stejně jako každý jiný ne zrovna nadšeně vypíná otravný budík), tvoří, sedá do auta, jede k psychologovi, poobědvá se souputníkem Warrenem Ellisem, jede do archivu. Nad ránem jej zastihujeme na opuštěném molu v britském Brightonu. Tolik časová osa, podle které se film ubírá. Film je v prvé řadě autoreflexí samotného Nicka Cavea, je poměrně otevřenou zpovědí, výpovědí o sobě samém, o démonech, kteří nacházejí své osvobození v tvorbě, v psaní, v hudbě. Cave mluví o sobě. Kamera jej jen mlčky pozoruje, dokumentaristé, které můžeme tušit někde v pozadí, nezasahují.

Stěžejní částí filmu je tak Caveův monolog ve formě voice-overu. Ten se zabývá hlavně osobním, až filozofickým pohledem na tvůrčí činnost a její poslání, na vyprávění příběhů, na hudbu, na verše, které odráží existenci samu. Tyto scény mají obecnější ráz. Vypovídají o Caveově vlastním já, spíše než aby se přímo vyjadřovaly k biografickým faktům jeho života. Druhý typ ve filmu obsažené sebereflexe už více upomíná na tradičně pojatý dokumentární portrét. Nazval bych ji motivovanými vzpomínkami. V průběhu celého filmu totiž jeho hlavní protagonista přichází do interakce s dalšími lidmi a ti jej de facto nutí vzpomínat. Očividné je to zejména u psychologa, který nám poodhaluje dětství Nicka Cavea, a také ve scéně z archivu, kde se dozvíme něco o jeho mládí a letech strávených v Berlíně. Prostorem vzpomínání se ve filmu stává i automobil, v jehož útrobách Cave stráví podstatnou část svého „obyčejného“ dne. Na sedadle spolujezdce se mu zjevují lidé, kteří jej v určité životní etapě ovlivnili: Blixa Bargeld1, Kylie Minogue2 a Ray Winstone3 Caveovi předhazují vzpomínky, na které by možná sám nejradši zapomněl. V těchto částech dostává navrch upřímnost (a nevyhnutelnost odpovědi) nad autostylizací. A nebo je to všechno jenom exhibicionistické divadlo?

Zklamáni možná budou ti, kteří si přišli poslechnout do kina Caveovu hudbu. Písní je zde poskrovnu a když už zazní (pár úryvků ze studia a koncertní finále), jsou vybrané z jeho poslední desky Push the Sky Away, která sotva měla čas usadit se v myslích posluchačů. Nepovažuji to ovšem za chybu – 20 000 dnů na Zemi je jedinečnou příležitostí, kdy můžeme Nicka Cavea slyšet vyjadřovat se jinak než pomocí písňových textů. Kdo chce hudbu, ať si pustí některou z desek.

Je samozřejmé, že Cave sám sebe publiku představuje přesně tak, jak jen on sám chce. Zároveň se ale zřejmá autostylizace schovává za výraznou hradbu upřímnosti. To, o čem Cave mluví, o čem uvažuje, by mohla být pravda. Ale změní se něco, pokud to odhalíme jako nepravdu či (auto)stylizaci? Těžko. Jistá míra fabulace je z povahy věci očekávatelná a nutná.

Z filmu jasně čiší obdiv obou dokumentaristů k Nicku Caveovi a snaha zprostředkovat jeho osobnost i ostatním. Cave je představitelem toho alternativního v kultuře a až ostentativně alternativní chce být i sám film 20 000 dní na Zemi. Ne vždy je však tato snaha úplně pozitivní. V prvé řadě se opuštěním dokumentárních (a vlastně jakýchkoliv dalších) konvencí ztěžuje divácká recepce filmu. Za druhé – film, zejména po své obrazové stránce, překračuje tenkou hranici manýry. A poslední výtka – film sám vzhlíží k modle, nepokouší se o jakýkoliv jiný výklad, je až kouzelně jednostranný. Ale pro fanoušky budiž poslední výtka brána jako velké pozitivum.

Nahlížení na 20 000 dnů na Zemi jako na dokumentární film, neřkuli portrét Nicka Cavea, se mi nejeví jako úplně šťastné. Je to umělecká meditace nad uměním samým, přičemž Cave je jen médiem, skrz které je nám tato meditace předkládána.  20 000 dní na Zemi je o mnohem více věcech, než je pouze Cave. Vzít jinou podobně silnou osobnost, mohl by vzniknout podobně silný film. Básnický jazyk Cavea, jeho hudba a hypnotická schopnost působit na davy filmu však přidává mnohé plusové body.

20 000 Days on Earth

Režie: Jane Pollard, Iain Forsyth
Scénář: Nick Cave, Iain Forstyh, Jane Pollard
Kamera: Erik Wilson
Hrají: Nick Cave, Warren Ellis, Kylie Minogue, Blixa Bargeld, Ray Winstone
Velká Británie, 2014, 96 minut
V kinech od 9.10.2014 (AČFK)

Print Friendly, PDF & Email
  1. Caveův spoluhráč z The Bad Seeds, frontman kapely Einstürzende Neubauten.  []
  2.  Australská popová zpěvačka, s kterou Cave natočil asi největší hit kariéry, baladu Where the Wild Roses Grow. []
  3.  Herec z Caveova scénáristického úspěchu The Proposition. []

Autor

Počet článků : 62

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru