Být amatér může být výhoda

ROZHOVOR s amatérskými filmaři Janem Haluzou, Milanem Cyroněm a Tomášem Uherem – JANA BÉBAROVÁ –

Ve zkrácené verzi rozhovor původně vyšel ve středu 27. srpna 2014 v tištěné verzi kulturního čtnáctideníku A2 (č. 18/14). Za možnost publikovat jej na stránkách časopisu 25fps děkujeme.

Na letošním ročníku Noir Film Festivalu, který se konal od 21. do 24.8., se promítaly také dva nové filmy skupiny studentů olomouckých filmových studií, kteří se věnují natáčení amatérských snímků. Může pro ně být amatérská tvorba vstupenkou do profesionální kinematografie?
Jana Bébarová

Skupinu nadšených studentů/absolventů teorie a dějin filmu z Univerzity Palackého v Olomouci, mezi něž patří i Jan Haluza, Milan Cyroň a Tomáš Uher, spojuje touha točit filmy a experimentovat s filmovou formou. Dokladem toho jsou jejich úspěchy na přehlídkách typu Mladé kamery v Uničově, pražského PAFu či olomouckého V.Ř.E.D.u. Svoje snímky letos uváděli i na 2. ročníku Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát. Sedmadvacetiletý student filmové vědy v Olomouci Jan Haluza tu uvedl středometrážní Případ pro Jáchyma Semiše (2013; ke zhlédnutí zde), noirový detektivní příběh s prvky komiksových filmů, přiznaně inspirovaný bondovkami a Indianou Jonesem. Tvůrčí dvojice Milan Cyroň a Tomáš Uher, známá též pod značkou Ovínění, se na amatérské filmové scéně pohybuje již několik let a na kontě má řadu krátkometrážních a středometrážních snímků. Snímek Bezejmenné (2013; ke zhlédnutí zde) se z jejich dosavadní hravé a místy až výstřední tvorby vymyká, neboť se jedná o noirově drásavé psychologické drama s celovečerní stopáží.

Všichni už za sebou máte několikaletou zkušenost s amatérskou filmařinou a ve svých filmografiích hezkou řádku titulů. Máte pocit, že jste se za tu dobu někam posunuli? Jaké jsou vlastně vaše ambice?
Jan Haluza: Jestli jsem se někam posunul, těžko říct. To by měli asi spíš posoudit diváci. Já doufám, že ano. V určitých oblastech jsem si jistější než dříve. Rozhodně se moje filmy posunuly technicky, díky možnostem točení na digitální zrcadlovky a samozřejmě i díky počítačové grafice. Taky už některé věci neberu tolik vážně. Jisté věci v amatérském filmu nejsou možné, ať už z technických nebo finančních důvodů, nebo prostě proto, že kamarádi, kteří v mých filmech hrají, nejsou profesionální herci, a některé situace nedokážou podat vážně. Je fajn si z toho pak dělat srandu. Myslím, že ambice každého amatérského filmaře jsou dostat se ke „skutečnému“ hranému filmu.
Tomáš Uher: Naší základní ambicí je každý plánovaný film úspěšně dokončit. Původně to byla naše jediná ambice. V tomto ohledu spatřuji jistý posun.
Milan Cyroň: Momentálně natáčíme film o mobilizaci v roce 1938, s nímž bychom, byť jde o film amatérský, rádi v divákovi vyvolali výraznou emocionální či myšlenkovou odezvu. Což je ve srovnání s některými předchozími filmy rovněž určitý posun.

Jakožto studenti filmové teorie, zvažovali jste někdy studium na praktické škole? Nebo vidíte nějaké výhody ve svých znalostech z teoretického oboru?
JH: Párkrát jsem se hlásil na FAMU, ale nikdy jsem se tam nedostal. Myslím, že je to dáno tím, jakým žánrům se věnuji.
Být student teorie a přitom se věnovat filmu prakticky, má svoje výhody i nevýhody. Rozhodně je pozitivní, že se na film dokážu dívat analyticky a vnímat ho v širším kontextu, než jen perspektivou sebe jako tvůrce. Na druhou stranu vím, že mezi praktiky a teoretiky existuje jakási těžko pochopitelná vzájemná nevraživost, kterou vnímám teď o to víc, když se setkávám s praktickými filmaři a s mnohými i spolupracuji.
Myslím ale, že díky projektu FIND, který se snaží dostat studenty teorie do praxe, se tato nevraživost postupně začíná odbourávat. Samozřejmě vůbec nejlepší by bylo, kdyby se podařilo členům tzv. „olomoucké nové vlny“ podařilo prorazit a ukázat, že to jde i bez praktické školy.
TU: Já jsem o tom nikdy neuvažoval. Navíc, podíváme-li se na úroveň současné české kinematografie i snímků studentů filmových škol, jejichž kvalita je většinou nevalná, případné studium na těchto školách je spíše odrazující.
MC: Já jsem o tom jednou zauvažoval, ale naštěstí jen na chvíli. Myslím, že výhodou absolventa filmové vědy je mnohem důkladnější obeznámenost s historií kinematografie. Jinými slovy máme více nadíváno. Jsem přesvědčen o tom, že nemůžete psát znamenitou prózu, aniž byste měli načteno, nemůžete točit vynikající filmy, aniž byste měli nadíváno. A domnívám se, že studenti praktických filmových škol se na filmy příliš nedívají, soustředí se na své vlastní práce, aniž by se důsledně seznámili s tím, co už vzniklo. Neboli, jak mi jednou řekla kamarádka, která studuje dokumentaristiku: „Nemůžu přece ztrácet čas díváním se na cizí filmy, musím dělat vlastní.“

Jak byste popsali svůj režijní styl a přístup? Jaké jsou vaše největší inspirační zdroje a filmařské vzory?
JH: Můj režijní styl chtě nechtě výrazně ovlivnily podmínky, ve kterých své filmy točím. Tzn. nulový rozpočet, herci-kamarádi, amatérská technika, málo času. Proto je nutné pracovat velmi rychle a úsporně. Není prostor na klasické záběrování, proto často točím v dlouhých záběrech bez střihu, jsem hodně spontánní, protože se obvykle nemůžu dopředu připravit na prostor, kde budeme točit. Stejně tak neherci vyžadují velmi specifický přístup. Často nemá smysl s nimi rozebírat psychologii postavy, nebo jim dávat nějaké složitější konkrétní pokyny. Většinou je nechávám přirozeně fungovat v dané situaci a scény točím vcelku, jakoby to bylo divadlo. Přerušování by je vytrhávalo z role.
Inspiračních zdrojů mám více. Jakákoliv návštěva kina mě přirozeně ovlivňuje. Zároveň se snažím přímo nenapodobovat jiné režiséry. Spíše sleduji, jaké postupy fungují univerzálně napříč tím, co zrovna je nebo není moderní. Takže mě to vždy nakonec vrátí k režisérům jako je Steven Spielberg nebo James Cameron, jejich styl je univerzální a nikdy nepřestal být moderní. Zároveň mám ale rád Martina Scorseseho, Stanleyho Kubricka, Terrence Malicka a další filmaře, jejichž styl je natolik výrazný a specifický, že je nemá smysl napodobovat, pouze obdivovat.
TU: Zpravidla se snažíme každému námětu přiřadit odpovídající stylové prostředky. Když rozvíjíme nějaký příběh, vždycky rozjímáme nad tím, jaké zpracování by nejvíce přibližovalo jeho obsah. Někdy je velmi těžké nezapomenout na to, co je nejdůležitější a nepodlehnout svodům, které technologie nabízejí. Řada prostředků je navíc nadužíváná – kamerové filtry a efekty nebo hudba. Tomu se snažíme vyvarovat.

Milan Cyroň (vlevo) ve snímku Bezejmenné

Jako vaši ostatní olomoučtí kolegové-kamarádi jste pověstní svým entuziasmem v amatérské režijní tvorbě. Co vaše nadšení nejvíce pohání? Dospěli jste už někdy do fáze, kdy jste si říkali, že filmování pověsíte na hřebík?
JH: Vždycky, když dotočím film, mám pocit, že už nikdy nic nebudu chtít točit. Většinou mě to ale po prvním promítání přejde. Pokud se film divákům líbí, je to největší motivace točit dál. Pokud se nelíbí, mám potřebu si napravit reputaci. Režírování mě strašně baví, a nedovedu si představit, že bych s tím přestal. Akorát už mě začíná unavovat točení v amatérských podmínkách a mám trochu pocit, že možnosti práce v takových podmínkách už se poněkud vyčerpaly. Rád bych přestoupil na další level.
TU: Vzhledem k tomu, že všechno vyrábíme na koleni a téměř výhradně díky ochotě kamarádů a známých, je nadšení a zaujetí pro tvorbu to základní. Ostatně z pouhého nadšení se rodí i všechny náměty.
MC: A co se týče pověšení filmování na hřebík, myšlenky na něj často přicházejí při konfrontaci již hotových filmů s diváky.

Jaké jsou podle vás v dnešní digitální éře možnosti amatérských filmařů? A jaké jsou naopak jejich největší limity?
JH: Za posledních několik let došlo k neuvěřitelnému technologickému posunu. Digitální zrcadlovky umožnily točit ve vysokém rozlišení s nádherným obrazem. Digitální střižny dnes umožňují rychle zpracovat natočený materiál a na běžném stolním počítači můžete udělat triky, které v dobách Jurského parku vypadaly jako kouzlo. Na druhou stranu si myslím, že technika pořád nedělá dobrý film.
Omezení jsou naproti tomu pořád stejná. Amatérský filmař nemá prostředky, herce atd., některé věci jednoduše není možné v amatérských podmínkách realizovat. Občas dochází k situaci, kdy bych rád nějaký příběh vyprávěl se stoprocentním nasazením, ale nemůžu si to z různých důvodů dovolit a musím přemýšlet, jak se vylhat, jak daný problém obejít, aby diváka při sledování nerušil. Na druhou stranu si nedělám iluze, že při práci na profesionálním českém filmu by to byl až tak velký rozdíl. V českém filmu obecně je málo peněz a ona omezení tady budou vždy. Takže si říkám, že škola amatérského filmaře by pro mě v budoucnu mohla být vlastně výhoda.
TU: To, co skýtá největší možnosti, zároveň skýtá největší nástrahy.
MC: Stačí se podívat na Magnuska a není třeba víc dodávat. Nicméně značným limitem, i když se to netýká digitální éry, je práce s amatérskými herci – neherci, kteří mají své vlastní limity. A ty se projeví tehdy, když toho na ně naložíte příliš mnoho.

Co je na točení filmů tzv. „na koleně“ nejobtížnější?
JH: Mě osobně nejvíc štvou produkční záležitosti. Hrozně nerad obvolávám lidi, domlouvám prostory atd. Nejraději bych byl, kdybych dorazil na připravené natáčení a mohl pouze režírovat. Navíc kamarádi, kteří se na mých filmech podílí, to dělají zadarmo ve svém volném čase. A čím jsme starší, tím je toho volného času méně, takže je stále složitější sehnat lidi, kteří by mi s natáčením pomohli. Nedovedu si už třeba představit, že bych v amatérských podmínkách točil celovečerák.
TU: Nejobtížnější je smířit se s tím, že od prvotních plánů při realizaci člověk už jenom ustupuje.
MC: Věčným problémem většiny amatérských filmů je špatný zvuk, s čímž, nutno přiznat, máme nemalé zkušenosti.

S jakými nejpozitivnějšími ohlasy na své filmy jste se setkali? A kde podle vás lze rozpoznat hranici, kdy je amatérský film koukatelný nejen pro vaše kamarády a známé, pro které je primárně točíte, ale i pro širší veřejnost?
JH: Ač nerad, začal jsem svou tvorbu dělit na filmy pro diváky a filmy pro porotu. Účastnil jsem se mnoha festivalů amatérského filmu a mým žánrovějším věcem odborné poroty často vytýkají, že nemají téma, nejsou pro mě osobní, že je to prostě jen zábava. Na druhou stranu diváci mé filmy mají většinou rádi, a potlesk, který zazněl po premiéře filmu Případ pro Jáchyma Semiše, který jsme napsali s kamarádem Ondrou Čížkem, považuji za vůbec největší úspěch.
Ve výsledku to ale ani s těmi porotami není tak špatné, protože ač většinou dostaneme kartáč za to, že jsme natočili jenom nějakou střílečku, tak jsme nakonec nějaké ceny taky dostali. Samozřejmě nejvděčnější diváci jsou ti, kteří nás znají, a skutečná zatěžkávací zkouška jsou projekce mimo Olomouc. Ale myslím, že poslední dobou se i v tomto ohledu docela daří. Občas mě dokáže velmi potěšit, když se dozvím, že moje filmy znají lidi mimo Olomouc, kterým je někdo náhodou doporučil. Důležité je samozřejmě mít na paměti o čem točím, vyprávět příběh postav, které fungují samy o sobě. Nemá smysl dávat do filmu nějaký náš interní humor atd. Nad svými filmy se snažím uvažovat tak, aby je chápali i diváci, kteří nás neznají.
MC: Nejpozitivnějším ohlasem pro nás je uvedení našeho předposledního filmu Bezejmenné na Noir Film Festivalu, přičemž právě tento snímek se obecně setkává s pozitivními ohlasy. I když i jemu je samozřejmě možné leccos vytýkat.
TU: Totéž platí taky pro třetí díl naší komediálně historické série z 19. století Phénoménal a Argonauti, jehož předchozí dva díly vzbuzovaly u nemalé části publika přinejmenším rozpaky. Zejména tedy mimo okruh přátel, čímž se dostáváme k té druhé otázce. Amatérský film je dívatelný pro širší okruh publika tehdy, když není cíleně točen pro kamarády.
MC: I když ani u těch nemáte vždy vyhráno. Mám takovou „teorii“, že amatérský filmař má svého amatérského diváka, jenž sleduje jeho filmy pouze tehdy, když v něm hrají jeho kamarádi. Takže když jsme promítali Bezejmenné v Lednici, přišlo tam asi 10 lidí, jelikož tam nehraje nikdo, koho by znali, zatímco Phénoménal a Argonauti tam měl skoro 100 diváků. Jednak se ten film natáčel v Lednicko-valtickém areálu, jednak tam hrají převážně lidé odtamtud. Naopak ve Zlíně, kde promítáme déle, už si diváci navykli i na filmy, kde nikdo z jejich známých nehraje, takže amatérský divák prochází určitým vývojem stejně jako amatérský filmař. Celá tato pseudoteorie ovšem neplatí pro „mimokamarádské“ publikum, které je navíc ve svých kritických soudech mnohem neúprosnější.

Jan Haluza (vlevo) při natáčení filmu Případ pro Jáchyma Semiše

Jaké jsou reakce na vaši tvorbu ze strany profesionálních filmařů? Setkáváte se nějakou rivalitou ze strany studentů praktických filmových škol?
JH: Kupodivu reakce profesionálních filmařů na moji tvorbu jsou poslední dobou veskrze pozitivní. Většinou oceňují moji „řemeslnost“ a hodně muziky za nula peněz. Na soutěže amatérských filmů občas zavítají zajímaví lidé z oboru. Díky tomu jsem se seznámil s Honzou Buštou a spolupracoval jako grafik na jeho výtečném filmu Televise bude! Stejně tak jsem díky projektu FIND měl možnost dát producentce Karle Stojákové svůj film a ona mě pak na základě něho nechala natočit Film o filmu Všiváci. Takže poslední dobou se mi daří infiltrovat se mezi lidi z oboru a nabírat kontakty, které jsou pro jakoukoliv práci vůbec nejdůležitější.
Rivality ze strany filmových škol jsem si nikdy nevšiml. Možná je to dáno tím, že se věnuji žánrům, kterým se u nás věnuje málokdo, takže jdu tak trochu mimo hlavní proud. Ale většinou se setkávám spíš s podporou a radami.
MC: Dva z našich filmů, Chuť střelného prachu a Ve stínu borovic jsme měli na Mladé kameře (festivalu amatérských a studentských filmů) v Uničově, přičemž u poroty, v níž zasedali i profesionální filmaři, vyvolaly, mírně řečeno, neskrývané rozpaky. Na druhou stranu, v případě prvního jmenovaného titulu bylo to, co v Uničově kritizovali, pochváleno na PAFu v Praze. Ale jinak od profesionálů žádnou zpětnou vazbu nemáme.
TU: No a s rivalitou se nesetkáváme. Studenti filmových škol o naší existenci vlastně ani nevědí, natož aby věděli něco o naší tvorbě.
MC: A proč by taky měli, že ano?

Všichni tři jste aktuálně nabyli zkušenosti s crowdfundingovými kampaněmi. Mohli byste se o ně podělit? Co přesně vás motivovalo k tomu takto shánět finanční prostředky na vaše filmy? 
JH: Slyšel jsem o serverech jako je hithit.cz apod a řekl jsem si, že to zkusím. V současné době připravuji akční sci-fi Trhlina a projekt na hithit.cz běží. Jestli se peníze vyberou je zatím otázka. Rozhodně by mi mohly ulehčit práci a dát nové možnosti. Uvidíme.
MC: Motivovalo nás zejména to, že až doposud jsme náklady na filmy platili z vlastních kapes, přičemž s každým dalším snímkem tyto náklady stoupají.
TU: Sami sobě situaci komplikujeme volbou námětů z historie. Náklady tak stoupají kvůli kostýmům, rekvizitám atd. Takže díky crowdfundingu a ochotě dárců jednak ulehčíme vlastním kapsám, jednak jsme si zkusili propagaci filmu, což jsme dosud nedělali. Přispělo nám i pár cizích lidí, přičemž dosud jsme se museli spoléhat jen na pomoc kamarádů a známých.
MC: Je vidět, že tento způsob spolufinancování funguje, když jste schopní rámcově představit svůj projekt. Naše zkušenosti jsou tedy prozatím dobré.

Autorka je dramaturgyně Noir Film Festivalu.