O dětech a rodičích

Slovenský dokumentarista Jaro Vojtek se ve své tvorbě věnuje převážně lidem mimo majoritní slovenskou společnost, např. příslušníkům romské menšiny – Malá domov (2008), Z kola von: Čo je za tým? (2010) a Cigáni idú do volieb (2012) – nebo slovensko-kazašské rodině, navrátivší se po několika desetiletích zpět na Slovensko – My zdes (2005). Tento zájem o osudy lidí nacházejících se často na samém okraji společnosti, nebo dokonce až za ním, se odráží také ve Vojtekově nejnovějším díle, hraném povídkovém filmu, Deti (2014), na němž stejně jako na několika dokumentech spolupracoval se scenáristou Markem Leščákem, v jehož filmografii lze vysledovat obdobný zájem i mimo spolupráci s Vojtekem, viz např. Cigán (Martin Šulík, 2011), Až do města Aš (Iveta Grófová, 2012) či Zázrak (Juraj Lehotský, 2013). Mezi hrdiny jednotlivých povídek nazvaných Syn, Maratón, Kanárik a Otec se tak objevují autistický chlapec, romský trestanec, chlapec-outsider, manželem podváděná žena a její spíše dožívající nežli žijící maďarský otec. Snímek Deti s režisérovou předchozí tvorbou spojuje rovněž jeho dokumentaristicky pojaté formální zpracování (ruční kamera, kombinace herců s neherci, střídmé nakládání s hudbou). Snímek se však v rovině stylu, vlastně záměrně, nepodařilo udržet zcela jednotný, neboť ho narušují efektně nasnímaný pád protagonisty Maratónu „na kameru“, letecké záběry v závěru Kanárika (ačkoli uznávám, že ty mají významotvornou funkci ve vztahu k hlavnímu hrdinovi Andrejovi), nebo nastřižení statického záběru starce na pláži v závěru Otce vyvolávající ojedinělý komický účinek. Jako z jiného filmu přichází v průběhu závěrečných titulků také píseň Jany Kirschner.

Čtveřice povídek je propojena nejen ústředním tématem vztahu dětí a rodičů (ať už vlastních či nevlastních) a úsilím hrdinů vymanit se z tíživé životní / rodinné situace, ale rovněž řadou motivů (let volnou oblohou, koně, uvěznění…), a celkově vzato jejich soustředění v jednom filmu bez problémů funguje. Ovšem jednotlivé povídky se samy o sobě vykazují vlastními problematickými momenty. Syn se nijak neuzavírá a pokud tvůrci plánovali ponechat otevřený konec, i ten vyznívá naprázdno a degraduje otcovo úsilí o překonávání bariér mezi ním a autistickým synem. V první polovině Otce naopak autoři předkládají sérii nesourodých peripetií hlavní hrdinky následujících po zjištění manželovy nevěry a předcházející vyzvednutí otce z léčebny, přičemž ty by bylo možné vynechat, poněvadž s hlavní dějovou linií nijak nesouvisí. Podobně nadbytečné scény se objevují také v Kanárikovi, zejména scéna odvozu Andreje umírajícím vítězem jedné z kategorií Podtatranské soutěže kanárků.

Vrátím-li se k první půli Otce a konci Syna, jednou z příčin nadbytečnosti scén v prvně jmenované povídce nebo naopak nedotaženosti zakončení povídky druhé by mohla být Vojtekova ne zcela úspěšná snaha o proniknutí do ztrápené mysli postav. Mnohem více se mu totiž daří soustředěně sledovat hrdiny během putování k moři (Otec) nebo útěku za rodinou (Maratón), kdy se vnitřní rozpoložení hrdinů odhaluje na základě jejich konání a vyvěrá na povrch tak nějak samozřejmě (neboť toto konání je motivováno právě stavem jejich mysli a pocity). Dokumentarista Vojtek je proto i ve své hrané prvotině úspěšnější spíše v této, řekněme, sociologizující rovině, která působí přirozeně a autenticky, než v rovině psychologizování, jež u něj vyvolává dojem vykonstruovanosti. Je tedy zdatnějším nezúčastněným, avšak pozorným pozorovatelem nežli „psychologem“. A právě pro režisérův pozorovatelský talent stojí jeho hraný debut zcela jistě za pozornost i navzdory zmíněným nedostatkům.

Deti

Režie: Jaro Vojtek
Scénář: Marek Leščák
Hrají: Éva Bandor, János Gosztonyi, Vlado Zboroň, Roman Bubla, Martin Horváth, Richard Felix, Arnold Nagy, Pavel Zatloukal, Marie Ludvíková a další
Slovensko/ČR, 2014, 100 min.
Česká premiéra: 16.10.2014 (Artcam)