Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » DVOJRECENZE: Ida

DVOJRECENZE: Ida

DVOJRECENZE: Ida

DVOJRECENZE: Ida (režie: Paweł Pawlikowski, 2013) – VÍTĚZSLAV CHOVANEC, ROBERT JAWOREK –

Road movie do rodinné minulosti

Polsko počátku 60. let bylo v kontextu dějin nedávno minulých klidným obdobím. Po holocaustu a stalinských procesech začalo období klidu až nehybnosti. Avšak krutá minulost přetrvávala v podobě lidských dramat i nadále. Do tohoto milieu zasadil svůj příběh režisér Paweł Pawlikowski. Nastávající jeptiška Anna se připravuje na řádový slib, ovšem ještě před ním je vyslána poprvé do civilizace, aby se setkala s jedinou svojí žijící příbuznou, tetou Wandou.

Tím začíná postupné a velice citlivé vzájemné poznávání dvou zcela odlišných žen. Anně je 18 let a poprvé se setkává se skutečným životem ve společnosti. Neví, co je to individualita, vlastní svobodná vůle, tělesná přitažlivost, jazzová hudba, alkohol – to vše musí plachá dívka teprve objevit. Zároveň je vnitřně velice silná. V situacích, ve kterých je nejistá, nepanikaří a zachovává si vyrovnanost. Její rodící se vztah k Wandě se ovšem neobejde bez turbulencí.

Naproti ní je Wanda navenek velice suverénní ženou. Svůj intelekt snoubí s břitkým ironickým humorem. Nebojí se alkoholu ani náhodných známostí s cizími muži. Svým způsobem je na Annu tvrdá. Hned po jejím příjezdu jí bez emocí oznamuje její skutečnou totožnost. Anna se totiž ve skutečnosti jmenuje Ida a je židovka, která byla dána do kláštera, aby přežila válku. Její rodiče byli zavražděni za ne zcela vyjasněných okolností. Ida se chce o svých rodičích dozvědět co nejvíce, a tak začíná cesta za poznáním skutečné rodinné minulosti.

IDA5

Postupně odhalujeme v přístupu Wandy jistou citlivost, skrývající se pod pokličkou suverénního jednání. Než aby Wanda ukazála svou citlivější tvář, raději utápí svou slabost v alkoholu. O to více překvapí, když se dozvíme, že tato inteligentní, svým způsobem nespoutaná a zábavná žena byla v minulosti stalinistickou prokurátorkou, která ve vykonstruovaných procesech poslala na smrt několik nevinných lidí. Tím získává její postava dvě odlišné roviny a stává se pro diváka méně čitelnou. Její postava má přitom reálný předobraz v osobě Heleny Brus-Wolińské, se kterou se Pawlikowski osobně několikrát setkal. „Tahle ironická žena, kterou jsem znal, že byla bezskrupulózní fanatickou stalinistickou popravčí? Tento paradox mě pak po léta pronásledoval,“ objasňuje historii postavy autor snímku.

Právě odhalování pravdy o minulosti rodičů Idy, rozhovor tváří v tvář s vrahem nevinných lidí, přiměje Wandu vnitřně rekapitulovat svoji minulost a své ideologické postoje a vyústí v radikální čin v závěru filmu. Nejedná se však o lacinou dramatizaci – snímek popisuje traumata, jako by byla součástí každodenní skutečnosti. Stejný důraz se klade také na vztah hlavních hrdinek, vedlejší postavy a s nimi spojené minipříběhy, na atmosféru doby. Interpretace filmu se tak neomezuje na jednoduchou morální poučku a zážitek z projekce se stává mnohovrstevnatou exkurzí do nepříliš vzdálené historie.

IDA6

Postavy obou žen procházejí vnitřním vývojem a vzájemným poznáním. I přes naprosto odlišné povahy a ideologické postoje si k sobě nacházejí cestu a zjišťují, že rodinné či přátelské pouto může být silnější, než neúprosné dějiny. V tomto je filmová výpověď Pawlikowského nanejvýš lidská a citlivá. Kromě cesty vnitřní urazí obě postavy také kus cesty po silnicích starým wartburgem. Stopa je přivede až k lidem, kteří rodiče Idy za války schovávali v lese. Ida se vyrovná s nepříjemnou pravdou lépe, neboť teprve píše svou vlastní historii. Wanda naopak nosí tíhu minulosti neustále na svých bedrech a nakonec se ukáže, že pod tvrdým krunýřem je přece jenom člověk.

Ida je retro filmem, který zdařile přibližuje dobovou atmosféru, od jejích příběhů a reálií po samotný pocit, že sledujeme dobový film. Černobílý materiál spolu s formátem 4:3 přibližuje vzhled snímku kinematografii 60. let, téma tak v poměru ke stylu filmu nepůsobí jako historické, ale ryze aktuální. Jako bychom cestovali časem, dává nám snímek zažít pocit sledování premiéry filmu v době nových vln a rozmachu autorského filmu.

Vítězslav Chovanec

Mezi klášterem a soudní síní

Důsledně komponovaná jednoduchost – tak by se dal ve zkratce charakterizovat nejnovější počin v Británii žijícího polského režiséra Pawła Pawlikovského. Dějová a řemeslná umírněnost jsou vlastnosti, jež snímek Ida vyčleňují z pole současné české distribuce. Nejedná se však o samoúčelné provokativní postupy, nýbrž o pečlivý režijní záměr. „Chtěl jsem natočit film o minulosti, který by se jako historický nejevil. (…) Vyprávět příběh, který má blíže k poezii než k dějové linii,“ vyjádřil se k filmu režisér v jednom z rozhovorů.1

Ve výsledku zde mnohdy sděluje více samotné rozvržení záběrů (jež jsou takřka výhradně statické), než strohé promluvy či gesta postav. Být snímek němý, neztratil by na své sdělnosti snad nic, opomineme-li hudbu, která příjemně dotváří dobovou atmosféru. Té se režisér rozhodl přiblížit rovněž natáčením v klasickém černobílém formátu 4:3.

Příběh odehrávající se v dvaašedesátém roce však skýtá podtónů mnohem více. Ve středoevropských zemích v té době zbyly jenom nepočetné židovské komunity; v Polsku tehdy žilo přibližně dvacet jedna tisíc Židů. A přestože většina z těch, kteří přežili holocaust, byla v nově nastoleném komunistickém režimu obětmi, řada z nich se k němu přiklonila. Cítili se být totiž Sovětskému svazu zavázáni za svou záchranu. Naopak silnou oporou protirežimně smýšlející většině poválečného polského obyvatelstva byla katolická církev. Ačkoli byl její majetek konfiskován, dohoda ze 14. dubna 1950 jí nadále povolovala výuku náboženství ve školách či např. charitativní činnost. Vzápětí však režim obnovil represe vůči církvi (byla pozatýkána čtvrtina kněží, uzavřena třetina kostelů) a vše pak vyvrcholilo řadou politických procesů. Oproti tomu 60. léta byla v zemi relativně stabilnější a režim neměl důvod vracet se k teroru poválečného a stalinistického období. Tolik ve zkratce k historickému pozadí, na němž rozehrávají Pawlikovski spolu s britskou dramatičkou Rebeccou Lenkiewicz svůj příběh.

Vzájemný vztah ústřední dvojice – Wanda Gruz (Agata Kulesza) a Ida Lebenstein (Agata Trzebuchovska) – je na první pohled založen na kontrastech. Přestože obě ženy pojí blízké příbuzenské pouto, každá je součástí rozdílného světa; každá zapustila své kořeny jinde. První přistupuje k životu zcela pragmaticky a požitkářsky, zatímco druhá nahlíží na dobové Polsko z pohledu „cizince“. Je to vůbec poprvé, co Ida opouští klášterní zdi, pozvolna se začíná seznamovat s okolním světem a poodhalovat rodinný osud. Její rezervované vystupování spolu s takřka kamennou tváří však paradoxně vytváří dojem netečnosti vůči okolí (jež trvá po větší část filmu). Oproti tomu Wanda – postava inspirovaná reálnou polskou prokurátorkou Helenou Wolińskou, jež poslala v 50. letech na smrt řadu příslušníků protinacistického a protikomunistického odboje – gesty a grimasami nešetří. I přesto si nicméně také zachovává jistou neprůhlednost. A s ubíhajícím časem se rozdíly mezi oběma ženami stírají.

Tyto rozdíly jsou totiž čistě vizuální, ať už jde o fyzické vzezření, herectví či kostýmy. Ida je neustále oděná ve světlých klášterních šatech, Wanda nosí oblečení zásadně tmavé. Po této stránce tvoří výjimku pouze interiéry kláštera a soudní síně, jež působí stejně chladně a bezútěšně. Dávají tím tušit, že přestože se osobnosti obou žen formovaly pod vlivem zcela protichůdných a znesvářených ideologií, prostředí, v nichž se pohybují, mají ledacos společného. Pod povrchem je pak obě pojí zpřetrhané rodinné vazby a pátrání po vlastní identitě, s níž se po závěrečném odhalení každá vypořádává vlastním způsobem. Nasnadě je polemika o tom, zdali před ní obě zvolí útěk, či nikoli. Ani zde totiž film nesděluje nic doslovně.

Ida se neuchyluje ke kategorickým soudům, nezobecňuje. Namísto toho podává střízlivý a intimní obraz, ať už více či méně pravděpodobných poválečných osudů. Nositelé těchto osudů jsou zde přitom rovnocennými partnery, odkázanými pouze sami na sebe. Pokud chceme za jejich společnou cestou za identitou hledat určitý dějinný přesah, nejlépe jej vystihuje otázka: „A co když tam pojedeš a ukáže se, že Bůh není?“

Robert Jaworek

Ida

Režie: Paweł Pawlikowski
Scénář: Paweł Pawlikowski, Rebecca Lenkiewicz
Kamera: Ryszard Lenczewski, Lukasz Zal
Střih: Jaroslaw Kaminski
Hudba: Kristian Eidnes Andersen
Hrají: Agata Trzebuchowska, Agata Kulesza, Dawid Ogrodnik, Joanna Kulig, Jerzy Trela, Mariusz Jakus, Adam Szyszkowski, Arturo Janusiak, Halina Skoczynska, Anna Grzeszczak
Polsko, 2013, 80 minut

Print Friendly, PDF & Email
  1. LEVINE, Sydney. 2014. Interview: Ida by Pawel Pawlikowski [online]. [cit. 19. 07. 2014]. Dostupné z WWW: http://blogs.indiewire.com/sydneylevine/interview-ida-by-pawel-pawlikowski-international-film-business []

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru