Il Cinema Ritrovato: Filmový stroj času

REPORTÁŽ: Il Cinema Ritrovato 2014 – MILAN HAIN –

Každoroční oslava filmu začala letos v italské Boloni o tři dny dříve než obvykle. Dvacátému osmému ročníku festivalu Il Cinema Ritrovato totiž předcházela konference uspořádaná u příležitosti stého výročí zrození Chaplinova tuláka. Celou akci odstartovala projekce čtyř Chaplinových němých snímků s živým hudebním doprovodem na hlavním boloňském náměstí Piazza Maggiore. Diváci si mohli připomenout postupný přerod Chaplinovy ikonické postavy ze sebestředného floutka ve snímku Chaplin v zábavním parku (Kid Auto Races at Venice, 1914) a opileckého nemotory v Chaplin v kabaretu (A Night in the Show, 1915) v zamilovaného imigranta (Chaplin přistěhovalcem / The Immigrant, 1917) a dokonce hrdinného zachránce v Dobrém vojáku Chaplinovi (Shoulder Arms, 1918). Hlavní část konference byla zahájena ve čtvrtek 26. června přednáškou Chaplinova životopisce Davida Robinsona o umělcových musichallových kořenech a jejich vztahu k pozdnímu snímku Světla ramp (Limelight, 1952). Týmž filmem se Robinson zabývá i v nedávno vydané publikaci The World of Limelight, která je k dostání na webových stránkách boloňské cinematéky. Na konferenci spojili síly filmoví historikové (Charles Maland, Lisa Haven, Jurij Civjan ad.), pamětníci (herečka Claire Bloom, Chaplinův syn Michael) a obdivovatelé Chaplinových snímků z řad filmařů (Mike Leigh, Alexander Payne, Michel Hazanavicius), aby v plenárních přednáškách, panelových diskuzích i neformálních rozhovorech mimo konferenční prostory otevřeli dosud nedostatečně zmapované kapitoly života a kariéry tohoto filmového velikána. Hovořilo se například o Chaplinových imitátorech, jeho vztahu k alternativní kultuře 50. a 60. let, hvězdném obrazu mimo Spojené státy americké a došlo i na pokusy rehabilitovat jeho režijní styl, kterému byla často vytýkána statičnost a archaičnost. Že se akce pod organizačním vedením Kate Guyonvarch a Cecilie Cenciarelli nadmíru povedla, vám jistě ochotně potvrdí každý její účastník.

Chaplinovy filmy jsou rovněž již více než patnáct let nedílnou součástí přehlídky Il Cinema Ritrovato, která všechny postupně vrací v restaurovaných verzích na velké plátno. Letos byla tato část projektu dovršena, když bylo odpromítáno čtrnáct umělcových grotesek z let 1915 a 1916 vzniklých pro společnost Essanay. Zda to znamená, že dlouhodobě fungující spojení Chaplin–Ritrovato dostane na čas pauzu, se s určitostí dozvíme příští rok.

Co ale s jistotou pokračovat bude, je sekce zaměřená na nově restaurované snímky – ať už klasiky, či téměř zapomenuté tituly. Letos v ní byly uvedeny takové skvosty jako například Fantomas (1913) Louise Feuilladea, výkladní skříň německého expresionismu v podobě Kabinetu doktora Caligariho (Das Cabinet des Dr. Caligari, 1920), dvojice mistrovských filmů Jeana Renoira Fena (La Chienne, 1931) a Výlet do přírody (Une partie de campagne, 1936), jeden z klíčových westernů Johna Forda Můj miláček Klementina (My Darling Clementine, 1946), filmový přepis slavného broadwayského muzikálu Oklahoma! (1955) v režii Freda Zinnemanna nebo Barva granátového jablka (Sayat Nova, 1968) Sergeje Paradžanova, kterou Martin Scorsese v brožurce k filmu označil za „filmový zážitek,“ který „otevírá dveře do jiné dimenze, kde se zastavil čas a krása byla vypuštěna do volného prostoru.“ Ačkoliv většina snímků z této sekce byla promítána v digitálním formátu, v několika případech došlo i na stále vzácnější projekce z 35mm filmových kopií. Ritrovato tak zůstává jedním z nemnoha festivalů, které se tohoto formátu nechtějí ukvapeně vzdát.

Zatímco výše uvedené tituly můžeme považovat za (alespoň dočasně) zachráněné a bezpečně uchované pro příští generace, o řadě indických klasik z 50. let totéž říci nemůžeme. Shivendra Singh Dungarpur, zakladatel Film Heritage Foundation, proto sestavil sekci čítající osm klasických indických filmů, které si naléhavě žádají restaurátorskou péči. Pokud v dohledné době nebude zajištěna, hrozí jim stejný osud jako stovkám jiných indických snímků, které jsou nenávratně ztraceny (například z celkového počtu 1 700 němých filmů vyrobených v Indii se v kompletní podobě dochovala necelá desítka, což je nebývale alarmující číslo). V Dungarpurově výběru se mimo jiné objevily někdejší hit a neskrývaná pocta Charlesi Chaplinovi Tulák (Awaara, 1951) herce a režiséra Raje Kapoora, dvě vrcholná díla indického auteura Guru Dutta Neutuchající žízeň (Pyaasa, 1957) a Růže z papíru (Kaagaz ke Phool, 1959), tříhodinové epické melodrama Matka Indie (Mother India, 1957) Mehbooba Khana a výjimečný snímek Ritwika Ghataka nazvaný Motorista (Ajantrik, 1958) o vztahu zchudlého taxikáře a jeho rozpadajícího se automobilu. Všem filmům předcházely autentické dobové týdeníky, které byly mimo Indii promítány vůbec poprvé. Celá programová sekce jasně ukázala, že indická kinematografie – a obzvlášť její zlaté období po druhé světové válce – je nedílnou součástí světového kulturně-filmového dědictví a z toho důvodu vyžaduje naši pozornost. Aktivity neziskové organizace Film Heritage Foundation můžete sledovat na jejích facebookových stránkách.

I některé další sekce byly koncipovány „geograficky“. Fascinaci organizátorů širokým formátem letos potvrdila minipřehlídka polských snímků 60. let natočených systémem CinemaScope. Dramaturg Peter von Bagh do ní zařadil například Munkovu Pasažérku (Pasażerka, 1963), Wajdovy Popely (Popioły, 1965) nebo Faraona (1965) Jerzyho Kawalerowicze. Třetím pokračováním vyvrcholil projekt zaměřený na rané japonské zvukové filmy, letos zaostřený na produkci studia Šóčiku. A konečně velmi netradiční zážitky slibovala sekce sestavená z italských filmových povídek 50. a 60. let, které byly vyňaty z původních antologií a promítány izolovaně jako zkouška toho, zda obstojí jako samostatně fungující díla.

Neméně lákavý program nabídly režisérské retrospektivy. Vedle italského mistra populárních žánrů Riccarda Fredy, polozapomenutého německého režiséra Wernera Hochbauma nebo představitelky francouzské filmové avantgardy Germaine Dulac se letos dostalo i na hollywoodského klasika Williama Wellmana. Ritrovato uvedlo výběr jeho němých i zvukových snímků s důrazem na období přelomu 20. a 30. let. Doplněk ke známějším titulům, jakými jsou například sociální drama Wild Boys of the Road (1933), drama z prostředí showbusinessu Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1937) nebo „western s posláním“ Jízda do Ox-Bow (The Ox-Bow Incident, 1943), tvořily méně známé a zřídka uváděné snímky, z nichž bych vypíchl čtyři. Stále ještě němí Žebráci života (Beggars of Life, 1928) jsou dynamicky natočenou i dojímavou podívanou, která v mnohém předjímá pozdější sociální dramata Warner Bros. Za pozornost stojí i herecká účast Wallace Beeryho a Louise Brooks. The Star Witness (1931) je námětově odvážný „předkodexový“ snímek (únos, poprava), znovu svižně odvyprávěný a zručně natočený. Zároveň může sloužit jako důkaz toho, že Wellman zvládl přechod na zvuk s větší grácií a lehkostí než většina jeho hollywoodských kolegů. Z pozdější tvorby vyniká především dvojice drsných westernů, v nichž režisér prokázal obdivuhodný cit pro krajinu. Zatímco ovšem Žluté nebe (Yellow Sky, 1948) zkoumá dynamiku mužské skupiny lupičů v čele s Gregorym Peckem, Westward the Women! (1951) staví do svého středu ženské hrdinky, které pod dozorem zkušeného kovboje v podání Roberta Taylora podnikají náročnou, mnohasetkilometrovou cestu na západní pobřeží Spojených států. Pokud se vám někdy naskytne příležitost vidět některý z Wellmanových snímků na velkém plátně, rozhodně neváhejte.

Il Cinema Ritrovato toho samozřejmě nabízí mnohem víc, než může obyčejný smrtelník za osm dní zvládnout. Řeč ještě nebyla o večerních projekcích na Piazza Maggiore, kde byly k vidění skvosty jako Rebel bez příčiny (Rebel Without a Cause, 1955) nebo Dáma ze Šanghaje (The Lady from Shanghai, 1948), o každoroční sekci „Před sto lety“, kam letos spadala i velkolepá Cabiria (1914), o dokumentárních novinkách, z nichž vyčníval Scorseseho milostný dopis magazínu New York Review of Books, o akcích pro děti nebo o trhu s knihami a filmovými nosiči, kterému by se měli vyhnout všichni, kdo nechtějí v krátké době přijít o desítky či stovky eur. Jistě, Ritrovato má i své chyby. Už jen letmý pohled do programové brožury vnímavému návštěvníkovi prozradil, že některé projekce nevyhnutelně začnou s mnohaminutovým zpožděním, protože jedna hodina je pro 76minutový film (navíc s lektorským úvodem) málo. Poté ale usednete do sedačky jednoho ze čtyř sálů, kde se přehlídka odehrává, a na podobné přehmaty brzy zapomenete. A věřte, že nebudete sami. V Boloni se letos sešlo kolem dvou tisícovek nadšenců, mezi nimiž nechyběli David Bordwell, Kristin Thompson, Jonathan Rosenbaum, Dave Kehr a další. Jen stěží si lze představit lepší společnost, v níž se lze oddat skupinovému zážitku, jakým je sledování filmu v setmělém kinosále.

Il Cinema Ritrovato 2014

28. června – 5. července 2014 Boloňa
Hlavní organizátor: Cineteca di Bologna
 

Loňská reportáž: http://25fps.cz/2013/ritrovato/
Stránky festivalu: http://www.cinetecadibologna.it/cinemaritrovato2014en
Texty Bordwella a Thompson: http://www.davidbordwell.net/blog/category/festivals-cinema-ritrovato/