Čas sít, čas zrát, čas sklízet
RECENZE: Kukuřičný ostrov (režie: George Ovashvili, 2014) – VÍT POLÁČEK
Země. Voda. Kukuřice. Ale hlavně čas. Takhle lakonické a jednoduché by mohly být popisky u kategorií vítěze karlovarského Mezinárodního filmového festivalu Kukuřičný ostrov (Simindis kundzuli, 2014). Jak už je dobrým zvykem, po festivalovém úspěchu se film dostává i do české distribuce. A vzhledem k tomu, že už kiny proběhly vítězné filmy většiny velkých, prestižnějších festivalů, logicky se publiku nabízí srovnání s úrovní jejich vítězů. V České republice navíc ještě stále platí přehlížení karlovarské soutěže jako jakési druhé ligy v rámci festivalů i festivalu samotného, což může právě film gruzínského režiséra, který byl natočen ve složité koprodukci s Německem, Francií, Kazachstánem, Maďarskem a i Českou republikou, spolehlivě vyvrátit. Kukuřičný ostrov je (podobně jako další vítězové z předchozích let) ukázkou, že silné, výjimečné a autorsky precizní filmy se promítají i v rámci karlovarské soutěže.
Každé jaro se na řece Enguri na hranici mezi Abcházií a Gruzií díky naplavené zemině vytváří ostrůvky, jejichž úrodná půda láká osamocené zemědělce. Děje se tak přesto, že na obou stranách řeky je země takříkajíc horká a samotné hranice řeky a nově vzniklých ostrovů nejistá. Tak na své loďce k jednomu takovému ostrůvku přijíždí i starší muž. Nejprve promne hlínu v ruce a zkouší, jestli je kvalitní. A když si ověří, že ano, tak začíná v pravidelných intervalech vozit na ostrov nářadí a stavět obydlí a pochopitelně i osévat nově dobytou zem. S tím vším mu pomáhá vnučka, která na ostrov přichází ještě s panenkou, ale jak začne růst kukuřice, tak v sobě pomalu začne objevovat ženu.
Pro film gruzínského režiséra George Ovashviliho je na první pohled patrný charakteristický minimalismus. Film neobsahuje příliš atrakcí a vlastně ani příliš dialogů. První půlhodina je v podstatě jen popisem práce a všeho, co musí dvojice na ostrově zařídit. Ovashvili si záměrně nechává čas a ten nechává diváka prožít. Zemědělský čas je tradičně zacyklený v opakujících se kruzích a jen ten, kdo ví, kolik práce se skrývá za pomalu rostoucími rostlinami kukuřice, se o ni může bát stejně jako zemědělec, který ji zasel. Čas je podstatný i proto, že se Ovashvili důsledně drží na ostrově nebo na vodách pár metrů kolem něho. Vnučka či dědeček sice občas odjíždějí někam na břeh (a je jedno, jestli do školy, nebo na nákup), ale za hranici břehu se spolu s nimi nedostaneme.
Jednoduchá myšlenka, že spolu s kukuřicí, která postupně roste a zraje, paralelně roste a zraje i malá holčička, je v příběhu stejně přirozená jako ono plynutí času. Podstatné je i to, že jakoukoli prací se vlastně vnučka od dědečka učí, jak kukuřici pěstovat sama a i tímto procesem postupně odchází do dospělosti k bodu, ve kterém už nebude potřebovat jeho ochranný a milující dohled. Tuto situaci narušují jen refrénovité sekvence, kdy se na obou stranách řeky objevují vojáci znesvářených stran, případně jezdí okolo na lodi. Právě oni narušují přirozený tok času a přinášejí do časoprostoru ostrova a jinak relativně poklidného příběhu napětí. A je jedno, jestli divák slyší jen střelbu, vidí reakci mužů v maskáčích na koupající se vnučku nebo na pracujícího starého muže. Je jasné, že z této strany hrozí nebezpečí víc než jen z povětří nebo deště.
Potenciálně nebezpečná může být pouhá přestřelka mezi oběma armádami, nebezpeční mohou být uprchlíci, kteří se snaží překonat řeku ve snaze dostat se na druhý břeh, zběhové a další vnější vlivy, ale nebezpečný je pochopitelně i zájem vojáků, kteří z druhého břehu pokřikují na vnučku. Jako holčička byla v menším nebezpečí, než jako dospívající dívka. Jenže to s plynoucím časem přestává platit. A což teprve, když se na ostrově objeví zraněný voják.
Kukuřičný ostrov důsledně drží styl a vystačí si s minimem prostředků a motivů. Déšť střídá slunce, noc den a vítr bezvětří. S minimem rekvizit a nástrojů si vystačí i postavy filmu. Občas si na ohni opečou ryby, jindy staví hráz, která má zrající úrodu uchránit před vlnami řeky. Jedinou hračkou vnučky je hadrová panenka, která se stále víc dostává mimo její zájem. Opakujícím a rozvíjejícím se motivem je i zranění dívky, která se o kukuřici řízne do prstu a zanechá na rostlině krvavou stopu. Podobně krvavá stopa se pak táhne kukuřicí ve chvíli, kde na zemi leží zraněný voják. Ovashvili důkladně promýšlí gesta a situace, jež se rytmicky opakují. I z tohoto důvodu Kukuřičný ostrov ve svém minimalismu vypráví jako archetypální příběh. Vojáci na lodích i politická situace na abcházské hranici sice působí současně, ale kdyby se příběh odehrával ve starověku nebo středověku, vlastně by se ani tolik podstatného neměnilo.
Že takový film vznikl v několikanásobné koprodukci, na jednu stranu jasně vypovídá, jak těžké je dnes dělat takhle radikální a vyhraněné filmy. Jeho komplexnost se při představě tolika překladů a konzultací jeví skoro malým zázrakem. Na druhé straně jasně odpovídá i kritikům, kteří v propojování různých produkcí z různých zemí vidí jen „dojení“ evropských fondů. Bez téhle spolupráce by totiž nevznikl a to by byla velká škoda.
Ovashviliho film je střídmě neokázalý a přitom jasně ví, co chce vyprávět a co tím chce říct. Od jednoduché metafory o dospívající dívce a popisu zemědělské práce směřuje k otazníku nakreslenému nad neklidnou hranicí, znesvářenými národy i k jakési metafoře Gruzie, jejíž sklizeň je neustále ohrožována a která se jako ony titulní ostrovy sveřepě vynořuje z řeky. Naštěstí to ale nikomu okatě nenutí a domyslet si to může ten, komu by snad nestačily ostatní vrstvy. Zároveň si klade otázku, jestli ono lopocení člověka při práci pro jeho chléb vezdejší nestačí a jestli si ho tu lidé nutně musí komplikovat nenávistí a násilím. Kukuřičný ostrov reprezentuje proud kinematografie, která přináší katarzi tím, že divákům zprostředkuje úplně cizí svět v jeho komplexnosti a hmatatelně jej nechá prožít jeho příběh. To z něj dělá výjimečnou událost.
Simindis kundzuli
Režie: George Ovashvili
Scénář: Nugzar Shataidze, George Ovashvili, Roelof Jan Minneboo
Kamera: Elemér Ragályi
Hrají: Ilyas Salman, Mariam Buturishvili, Irakli Samushia, Tamer Levent
Gruzie, Německo, Francie, Česká republika, Kazachstán, Maďarsko, 2014, 100 minut.
Česká premiéra: 13.11.2014 (Artcam)