Hollywood jako psychiatrická léčebna

S nápadem, že Hollywood  je továrnou na sny,  v níž přežít znamená být řádný cvok, přišel už David Lynch se svým filmem Mulholland Drive (2001).  Snímek zrcadlil  mozaiku osudů lidí, kteří se více či méně stali obětí hollywoodského genia loci, nemilosrdně rozbíjel veškerá racionální stanoviska a v postavách obnažoval doposud latentní vnitřní démony. S podobnou ideou, tedy přirovnat Hollywood k psychiatrické léčebně, přichází po třinácti letech i David Cronenberg. Pokud je ale Mulholland Drive filmem-psychózou s dezintegrovanou strukturou, pak  Mapy ke hvězdám jsou filmem psychopatickým, frustrovaným a incestním, zároveň ovšem stále dramaturgicky sevřeným.

U pozdního Cronenberga to je překvapení nemilé. Sevřenosti Map ke hvězdám totiž dopomáhá zakotvení v žánru rodinného dramatu. Čím ovšem film naštěstí dostatečně vybočuje nikoliv na žánrové bázi, ale na bázi charakterů postav, je jeho záliba ve zvrácenostech. Ocitáme se totiž v prostředí tzv. hollywoodské famílie, kde každý, kdo něco znamená,  vykoupil svou slávu úbytkem emoční stability a nárůstem psychotických příznaků. Zatímco kvazi-intelektuál a terapeut Stafford Weiss si vydělává prodejem pseudopsychologických manuálů, jeho přehnaně opatrovnická manželka Christine až fanaticky dohlíží na svého frackovitého syna Benjieho. Ten si pro změnu zase potykal v brzkém věku s drogami a svádí neúspěšný souboj s halucinacemi. Do slávou zhýralého prostředí přichází ještě Benjieho sestra a neméně zdatná pyromanka Agatha, aby nahlédla průvodního abstraktního motivu mapy hvězd a pokusila se smířit se svou rodinou. Každý vztah je založen na konkrétním patologickém projevu a dohromady tvoří jakýsi bizarní rodinný komplex.

Z kompletního panoptikálního souboru jedinců je přiměřeně normální snad jen Jerome (z castingového hlediska vtipně obsazený Robertem Pattinsonem).   Ten, až na jediný exces, plní po většinu času úlohu jakéhosi nestranného pozorovatele, který  jen a pouze shlíží na centrum Hollywoodu z uctivé dálky a předně se soustředí na svou práci šoféra. Ač i on dostává veskrze průměrnou šanci, stále není natolik ponořen do elitního hereckého mikrokosmu. Ale právě na jeho charakteristice lze vypátrat přímou úměrnost rozprostírající se po celém snímku. Čím více je totiž jedna z postav uvnitř hollywoodského kolosu, tím spíše je zajata v osidlech vlastních psychických poruch; tím méně pozbývá někdejší racionality.

Nakonec ale tato přímá úměra činí Cronenbergův snímek poněkud monotónním a v osudech postav poměrně jednotvárným. Víceméně všechny postavy jsou nějak stiženy tlakem okolí a neurózou plynoucí z neodvolatelné, avšak zhoubné touhy se proslavit. Pokud je jim taková možnost odepřena, stává se to spouštěčem pro další kolo jejich nikterak neumírněných, ba naopak stále se zhoršujících patologických projevů. Finální rozuzlení jen nabízí v kontextu filmu logické vyústění a do jisté míry i exploatační zakončení všech vztahových linií. Nechybí jim nános fantazie, přesto končí snad všemi myslitelnými způsoby. Někdo někoho brutálně zavraždí, někdo s někým souloží, někdo spáchá sebevraždu a někdo se zase evidentně dostává do klinické deprese.

Cronenbergovy Mapy ke hvězdám jsou tak možná oficiálně první adaptací psychologického slovníku. Proč tedy režisér nepřichází s ničím novým? Zatímco David Lynch dokázal neustále scenáristicky kamuflovat, Cronenberg nabízí jen standardní příběh rodiny, v níž  je každý jiným způsobem magor. Paradoxní je, že na rovině vyprávění ani nemá čím překvapit. Ač Mapy jistě neměly ambice být podobným puzzle filmem jako výše zmíněný Mulholland Drive, stále je jejich předvídatelnost (pokud máme adekvátní očekávání) ze zpětného pohledu na režisérovu filmografii poněkud zarážející. Oproti vyprázdněnému a absurdně upovídanému Cosmopolis je celá ta černohumorná satira poněkud prvoplánová. Naštěstí  se  Cronenberg nechce zalíbit natolik, aby nad Hollywoodem bulvárně vynášel kritické soudy. Se scenáristou Brucem Wagnerem mnohem více připomínají tým psychiatrů, kteří svým pacientům vůbec nepomáhají. Zato se vysmívají jejich potížím a úchylkám, jež pak transformují do scénáře a zkoušejí jim dát konzervativní řád.

Maps to the Stars

Režie: David Cronenberg
Scénář: Bruce Wagner
Kamera: Peter Suschitzky
Střih: Ronald Sanders
Hudba: Howard Shore
Hrají: John Cusack (Dr. Stafford Weiss), Olivia Williams (Christina Weiss), Evan Bird (Benjie Weiss), Mia Wasikowska (Agatha Weiss), Robert Pattinson (Jerome Fontana), Julianne Moore (Havana Segrand) a další
Kanada / USA, 2014, 111 minut

Premiéra v ČR: 30. října 2014 (CinemArt)