Štěpán Procházka – „hrdina“ naší doby?

RECENZE: Parádně pokecal (režie: Tomáš Pavlíček, 2014) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Letošní karlovarský filmový festival, to nebyly jenom kontroverze kolem ocenění herce, režiséra a producenta Mela Gibsona nebo satisfakce, jíž se dostalo ve své době nedoceněnému Friedkinovu remaku francouzské klasiky Mzda strachu. Svůj křest ohněm si před festivalovými diváky odbyl v sekci Fórum nezávislých například celovečerní debut režiséra a scenáristy Tomáše Pavlíčka s názvem Parádně pokecal.

Způsob, jakým tvůrce svůj film mediálně představil, ve mně zrovna nadšení nevzbudil. Slovní spojení „rozhrkaná skoro-komedie“, „skoro-osudová žena“, „skoro-romance“ užuž svádějí k jedovaté glose, zda výsledný produkt nebude náhodou jedním z žánrově rozplizlých tuzemských debutů, takových skorofilmů, které se na plátna kin zatoulaly nejspíše omylem. A jestliže hlavní postava má být v životě nezakotvený pětadvacetiletý loser, podezření ještě zesílí. Kolik takových „chcípáků“ jsme už v éře polistopadové kinematografie viděli?

Pavlíček od začátku rezignuje na snahu vyprávět ucelený příběh (Štěpánova zpověď tajemnému Karlovi má do klasické story daleko), jde mu spíše o vyjádření životního pocitu, kdy mladý člověk neví, co chce, ale tuší, co nechce: v tomto případě studovat danou vysokou školu nebo nádeničit v call centru telefonního operátora. Štěpán cítí vnitřní nespokojenost, ale nemá dost vůle (ani odvahy) ke změně, přiznává, že dosud dělal vždycky to, co mu někdo poradil/ nalinkoval. A v tomto trendu pokračuje i poté, co se pracovně „seznámí“ s Marií, hlasem v telefonu, pod jehož diktátem začne zamilovaný mladík postupně od základu překopávat své životní zvyklosti. Takže něco jako Walter Mitty potkává Her? Jenže Štěpán nemá problém s ostýchavostí a navazováním známostí, jen ty vztahy postrádají jakoukoli hloubku a tím pádem i smysl, a Marie pravděpodobně nebude operační systém. Jestli chceme k něčemu Parádně pokecal přirovnat, pak tedy k filmům Wese Andersona. Protože Pavlíček vtiskl svému dílu podobně hravou poetiku, protože za bizarními postavami a dialogy za hranicí absurdity cítíme touhu dotknout se něčeho podstatného, v tomto případě onoho nalezení sebe samého a svého místa a smyslu v řádu věcí, který určitě není v bezúčelném vysedávání nad drinky. A podobně jako u Andersona (ale nejen u něj), také v Parádně pokecal se pracuje s jednotlivými motivy a drobnými detaily s pečlivostí, která ve zdejších filmech není tak úplně běžná.

Zároveň však nelze zavřít oči před Pavlíčkovými limity – ať už jako scenáristy či jako režiséra. Touha zúročit  nahozené motivy a vše doslovit vede v závěru filmu až ke křečovitosti, v jejímž rámci se děj přesunuje do berlínského hotelu (Proč? Aby Štěpán zužitkoval své nově nabyté znalosti němčiny?) a vrcholí setkáním tváří v tvář unikavé Marii. Bylo to nezbytné, když zvukově její poslední věty stejně znovu „přeskočí“ do telefonního modu? Podobně nadbytečně působí odhalení existence druhého Štěpána a motiv nalezené peněženky, který se sice znovu vynoří, ale překvapivě nikam nevede. Co se týká zmíněné postavy Karla, mysteriózní prvek nevadí, ale je potřeba, aby i takto zkonstruovaný svět měl svoji logiku. Můžou se v něm mimo obraz okřikovat postavy, které se nikdy nesetkaly (Marie a Karel), ovšem jak si vysvětlit scénu Štěpánova a Karlova společného oběda, respektive do jaké „reality“ patří postava hraná Janou Krausovou?
Stejně tak nevím, v jaké realitě lidé při rozhovorech téměř v každé větě používají oslovení svého dialogového partnera. Buď to má autor odposlechnuto ze svého bezprostředního okolí (v tom případě bych se v něm ale pohyboval jen nerad, protože tato praxe začne brzy lézt na nervy), nebo měl strach, že se divák v postavách přestane orientovat (což se mi u těch Lucií, Roman nebo Patricií stejně ve finále stalo).

Na hereckých výkonech mladých (neokoukaných) tváří lze poznat, jaké byly jejich dosavadní zkušenosti před kamerou. V případě divadelního herce Víta Rohra (Štěpán), hudebníka Jakuba X. Bara a studenta DAMU Jiřího Šimka (Štěpánovi kolegové z call centra Ready a Pepé) malé nebo žádné. Nutno podotknout, že u hlavní postavy ze všech stran manipulovaného jelimana může být monotónnost projevu výrazem zvolené stylizace a Pepému naštěstí scénář předepsal mlčenlivost. Z dívek na sebe v menší roli upozorní Aneta Krejčíková, která ve svých scénách nad hereckými partnery suverénně dominuje. Civilní projev Václava Vydry potěší, protože Parádně pokecal znamená v jeho filmografii po delší době položku, za niž se herec nemusí stydět, kreace Matěje Rupperta pobaví. Podobně jako u Vydry se ve vítaně utlumeném duchu nese i výkon Lukáše Pavláska (stand up komik a výrazná tvář reklamních kampaní), jeho policista však nepřekročí mez pouhé figurky.

Režisér ve svém filmu odkazuje na poetiku Wese Andersona citem pro barevnost, snaží se přiblížit i jeho preciznímu způsobu záběrování, což se vzhledem k produkčním podmínkám ne vždy podaří. Zejména v exteriérových výjevech působí kamera občas trochu amatérsky. Na maloměstském sídlišti zase chybí byť jen zdání nějakého života, vedle herců se ani v širších záběrech nikdo nevyskytuje. Povedl se soundtrack, který mísí písně obskurních karnevalových kapel s elektronikou.

Zbývá zamyšlení nad tím, co o filmu vypovídá zvolený titul. Pokud by mělo jít jen o to, že se hrdina ze svého tápání prostě vykecal u táboráčku nad lahví alkoholu (případně si zamilovaně nechal kecat do života neznámou dívkou), bylo by to trochu málo. V závěru Štěpán naznačuje touhu vydat se za nejbližší horizont, někam se hnout o své vlastní vůli bez ohledu na to, jak jeho romance s Marií dopadla. Což je správné, protože „o životě se přeci / nevedou jenom kecy“ (Wabi Ryvola). Jen pozor na to, aby se cesta nestala cílem, jak zní populární výmluva těch, kteří v životě ničeho nedosáhli. Ale to už zřejmě vykračujeme z myšlenkových mantinelů tohoto absolventského filmu, který si i přes určité nedostatky diváckou pozornost rozhodně zaslouží.

Parádně pokecal

Režie: Tomáš Pavlíček
Scénář: Tomáš Pavlíček
Kamera: Ladislav Moulis ml.
Hudba: Šimon Holý
Hrají: Vít Rohr, Václav Vydra, Jakub X. Baro, Jiří Šimek, Lukáš Pavlásek, Jenovéfa Boková, Marie Doležalová, Eliška Křenková, Tereza Konrádová, Aneta Krejčíková, Vladimír Polívka, Matěj Ruppert, Jana Krausová ad.
ČR, 2014, 77 min.
Premiéra ČR: 31. 7. 2014 (Aerofilms)