Příliš upovídané ticho

Téma holocaustu se v prostoru československé kinematografie objevilo poprvé roku 1949, kdy se na něj ve své novátorské Daleké cestě zaměřil Alfréd Radok. Zasloužené pozornosti se mu však dostalo teprve v šedesátých letech, kdy se na filmové plátno dostaly zejména prózy Arnošta Lustiga, a kdy vzniklo to nejlepší z českého i slovenského koncentráčnického filmu. Po převážně ideologicky zatížených normalizačních titulech se k tomuto tématu vyjádřily některé filmy vzniknuvší v devadesátých letech – pozoruhodný Poslední motýl (Karel Kachyňa, 1990), Král kolonád (Zeno Dostál 1990), Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999) – a také nepřesvědčivé tituly posledních let – Nedodržený slib (Jiří Chlumský, 2009) a Colette (Milan Cieslar, 2013). Zatím posledním příspěvkem k „československému“ koncentráčnickému filmu se v letošním roce stal slovenský titul V tichu realizovaný českým režisérem Zdeňkem Jiráským, autorem řady zdařilých televizních dokumentů a poněkud přeceňovaného sociálního dramatu Poupata (2011).

Ačkoli V tichu získalo brzy pověst snímku na pomezí hraného a dokumentárního filmu, jde o výrazně stylizovanou výpověď o osudech středoevropských židovských hudebníků v průběhu druhé světové války. Touto stylizací se snímek odlišuje nejen od Poupat, urputně se snažících o realistické vykreslení bezútěšnosti a rozkladu, ale rovněž od jiných českých a slovenských filmů věnujících se holocaustu. Právě zvolený přístup nakonec V tichu slouží k autentičtějšímu vykreslení mezní životní situace (či situace na pomezí života a smrti?), nežli v případě autorova hraného debutu nebo Cieslarovy Colette ostentativně stavějících na odiv lidskou bídu a utrpení. Respektive, mohl by…

V porovnání s Cieslarovou adaptací Lustigovy novely, u níž se v „kašírovaných“ kulisách neustále „derou“ do popředí hromady mrtvol a komíny nepřetržitě chrlí černočerný dým, je Jiráského snímek ku prospěchu věci střídmější, neboť s podobnými výjevy pracuje jen výjimečně. O to účinněji potom působí scéna, v níž (si) jeden z hrdinů, Karol Elbert (Jan Čtvrtník), kope hrob, aby kamera posléze odhalila, že ten je určen pro vedle nahromaděná mrtvá těla. Obdobně silných výjevů se ve filmu vyskytuje více, hlavní problém však tkví v tom, že režisér nakonec ustoupil od prvotního záměru vyprávět pouze obrazem a hudbou a narušil působivost takto vytvořeného „ticha“ vnitřními monology postav. Trailerem slibované „magické rozprávanie bez zbytočných slov“ se tak bohužel nekoná.

Těžko říci, z jakého důvodu čeští tvůrci plně nedůvěřují obrazu a uchylují se k tomu, že se vše musí divákovi povědět, nicméně právě Jiráského nový film dokazuje, jak to jejich dílům škodí. Oč působivější by byla scéna, v níž se kamera vzdaluje od rozstřílených zrcadel v sále baletní školy, kdyby obrazové ztvárnění nedoprovázel komentář hrdinky. Spojení obrazu a voice-overu recipientovi sice sděluje, že ze snů Alice Flachové (Valéria Stašková) zůstaly jen střepy, nicméně obraz zde dostatečně hovoří sám za sebe a bez doprovodu voice-overu by se zcela obešel. Totéž platí i pro scénu, v níž začne dívka uprostřed domu v koncentračním táboře tančit, a vlastně pro většinu scén V tichu. To, že by výsledné dílo bylo působivější bez využití vnitřních hlasů hrdinů, dokládá scéna zatčení Arthura Chitze (Ján Gallovič), jež se odehraje bez jediného slova. Navzdory tomu, že její průběh lze předvídat, vyznívá jako jedna z nejsilnějších scén snímku.

Jiráský sice ve svém nejnovějším počinu uplatňuje stejný postup jako v dokumentu Jagellonci (2012), kde divák pomocí vnitřních monologů rovněž proniká do myslí postav a seznamuje se s jejich pocity a myšlenkovými pochody, avšak tam mají voice-overy zejména informativní funkci. Tento přístup přitom funguje v rámci dokumentárního filmu, méně už však v případě stylizovaného V tichu, ačkoli v něm vnitřní monology plní totožné funkce. Slovní vyjádření myšlenek je zde až na výjimky (klavíristka Edith Krausová není s to si vybavit žádnou melodii, jako když si člověk nemůže vzpomenout na vhodné slovo; Alica Flachová nedokáže rozlišit, co v koncentračním táboře sama zažila a co zná jen z vyprávění) nadbytečné. Velmi často sdělují obligátní „musím přežít“, „jak dlouho to potrvá?“ atp., nebo divákovi předkládají notoricky známé informace týkající se holocaustu, např. kdo se považuje za žida. Tím nehodlám tvrdit, že by zpřítomněné myšlenkové pochody postav nemohly vystihovat pocity člověka uvězněného v koncentračním táboře a rovněž nechci zpochybňovat pravdivost předkládaných faktů, nicméně jde o nesčetněkrát viděné, slyšené či čtené, přičemž od uměleckého díla bych očekával, že na zvolené téma nahlédne novým neotřelým způsobem. Uznávám však, že to se dělá těžko, jestliže se autor dostatečně neseznámí s dosavadní tvorbou věnující se téže problematice, jak by vyplývalo z rozhovoru, který se Zdeňkem Jiráským vedl Ivo Michalík.

K filmu V tichu by bylo možno vznést řadu dalších výhrad, které by se týkaly především nekoncepčnosti při zacházení se zvolenými postupy, kvůli níž se některé z nich jeví jako samoúčelné. Ponechám je však stranou, poněvadž výše řečené považuji za zcela zásadní. Neustále znějící hlasy totiž přehlušují sílu viděného a podráží novému Jiráského snímku nohy. Zejména kvůli tomu zůstalo V tichu při své cestě za osobitou výpovědí o problematice holocaustu (v domácí i světové kinematografii tolikrát zpracované!) na půli cesty. K tomu, aby se dostalo dál, přitom stačilo jediné… neboť jak dokazuje postava mima Antoina Moreua (Tom Courtenay) z Kachyňova Posledního motýla: mluvit se dá i mlčením.

V tichu

Režie a scénář: Zdeněk Jiráský
Kamera: Michal Černý
Střih: Hedvika Hansalová
Hudba: Martin Hasák
Hrají: Judit Bárdos, Ján Čtvrtník, Kristina Svarinská, Ján Gallovič, Ladislav Hrušovský, Valéria Stašková, Dana Košická a další
Slovensko / Česko, 2014, 90 minut

Premiéra v ČR: 16. října 2014 (Artcam)