Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Realita je moc falešná

Realita je moc falešná

Realita je moc falešná

RECENZE: Závisláci na internetu (Web Junkie, 2013), Souhlasím s podmínkami (Terms and Conditions May Apply, 2013), Skutečnější než realita (InRealLife, 2013) – NATÁLIE ČERNÁ –

V letošním programu festivalu Jeden svět bylo v nezanedbatelné míře zastoupeno téma týkající se neopatrného zacházení s technologií a internetem. Je znát, že se v očích mnoha lidí jedná o čím dál tím větší problém, čemuž nasvědčovaly i dlouhé diskuze po projekcích tří filmů s touto tematikou, které jsem na festivalu měla možnost zhlédnout. Zdá se to poněkud ironické – článek reflektující problematiku internetu a virtuality na stránkách internetového časopisu. Možná však toto spojení alespoň dodá problematice nový rozměr.

Režiséři těchto tří dokumentárních snímků hledali téma, které by vystihovalo paradoxy naší současnosti – přátelství a komunikace s lidmi, které ani neznáme, a neustálý pocit kontaktu na straně jedné, osamělost a neschopnost navazování vztahů ve skutečném životě na straně druhé. Paradoxy společnosti, jež je nyní tak nekontrolovatelně ohrožována něčím, co kdysi jako jakéhosi virtuálního Golema z jedniček a nul sama nerozvážně uplácala.

jeden svet report, zdroj webjunkiemovie

Jedním z těchto filmů byl dokument dvojice izraelských režisérek Shosh Shlam a Hella Medalia Závisláci na internetu. Zmiňované téma se rozhodly ukázat na příkladu vojenského tábora pro odvykání internetové závislosti jižně od Pekingu. Čína se totiž jako první země potýká s masovou posedlostí užíváním počítačů a internetu v tak velké míře, že ustanovila závislost na internetu jako psychickou poruchu, kterou je v případě nutnosti možné terapeuticky léčit. Denní režim tohoto zařízení se však více než nemocničnímu skutečně podobá kombinaci vojenského výcviku a nápravného zařízení – každodenní kontrola pokojů, rozkazy, praní v umyvadle, mytí v lavoru, povinnost perfektně stlát a při pokusu o útěk desetidenní samotka. Jen občas je program proložen individuální, rodinnou či skupinovou terapií. To vše v budově, kterou od té vězeňské odlišuje jen jakási bizarní touha zútulnit prostředí terapeutických místností tapetami s mořským pobřežím a palmami nebo umělou liánou omotanou kolem vstupních mříží. Chlapci se v léčebně navíc většinou ocitli za dost morálně pochybných okolností – rodiče často ze zoufalství vozí děti do zařízení pod vlivem sedativ, za pomoci lží či dokonce násilím za asistence „dozorců“ léčebny. Nervózní atmosféru i zoufalost situace doplňuje velmi dráždivá zvuková složka, která v pozadí téměř neustále obsahuje křik dozorců a bouchání těžkých kovových dveří.

jeden svet report, zdroj jeden svet

Celé zařízení vede profesor Tao, velice rozporuplná postava, na kterou si divák jen těžko utváří jasný názor. Na jednu stranu je schopen vnímat celou věc v širších souvislostech než většina rodičů, která se zmůže jen na snůšku obvinění mířených na své děti, zároveň však nelze nevidět, že formou drilu a vězení dětem jeho léčebna nenabízí o nic optimističtější výhled do života než jejich dosavadní situace. Ta je ve filmu tlumočena jen nenápadně, přesto však dostatečně jasně na to, aby měl divák možnost si leccos domyslet. Je jasné, že děti, které vlastní počítač a mohou v internetových kavárnách, kde často tráví celé noci, utrácet i tisíce dolarů, nemohou být potomky chudých rolníků z vesnice. I samo léčení, jak zmínila Shosh Shlam v diskuzi po projekci, je velice drahé. V čínských městech totiž vzniká nová společenská vrstva bohatších, ovšem tvrdě pracujících obyvatel, kteří v důsledku politiky jednoho dítěte vkládají veškeré naděje na další trvání svého těžce nabytého „štěstí“ do svého jediného potomka. Tento potomek, se kterým mají ovšem v důsledku své pracovní vytíženosti jen minimální kontakt, natož nějaký vřelý citový vztah (kterému navíc brání i národní mentalita, předurčující vesměs introvertní a rezervované chování), nese pak na sobě tíhu nároků na dobré studijní výsledky s výhledem na takové zaměstnání, které rodiče zabezpečí. A tak se tyto děti uchylují k zařízením, která jim zprostředkují kontakt s někým, kdo jim na rozdíl od vlastních rodičů rozumí. Nahrazování skutečného života virtuálním se poté dostává do takových extrémů jako několikadenní až týdenní nepřetržité hraní her, kvůli kterým děti nespí, nejí, v některých případech ani nechodí na záchod (a nosí pleny) a v případě, že je někdo od hry vyruší nebo jim dokonce počítač odpojí (o což se někteří rodiče pochopitelně pokouší), jsou ochotny zcela vážně přikročit k pokusu o sebevraždu.

Tvůrkyně se ocitly v situaci, ve které by zaujetím pevného stanoviska téma silně okleštily, a proto zvolily čistý observační modus a ponechaly tak divákovi velký prostor k rozklíčování toho, kdo je vlastně v právu. Pokusily se zobrazit problematiku z co nejširšího spektra hledisek, aniž by přitom kamera kdy opustila areál léčebny.

Zatímco Závisláci na internetu zprostředkovávají pohled na velké téma výhradně skrze neznámou a okrajovou situaci, další dva snímky, Souhlasím s podmínkami a Skutečnější než realita, jsou mnohem více přímočaré.

jeden svet report, zdroj jeden svet 2

Snímek Souhlasím s podmínkami režiséra Cullena Hobacka staví především na ironii a černém humoru. Z plejády zdánlivě vtipných příhod, kterak k někomu domů naběhla zásahová jednotka na základě „podezřelého“ facebookového statusu, však nejednou zamrazí. Režisér ve svém dokumentu odhaluje princip, na kterém fungují všichni velcí internetoví magnáti, kteří profitují z využití našich informací výměnou za poskytnutí svých služeb. A pokud tyto služby chceme využívat, musíme s jejich podmínkami souhlasit, což většinou děláme, aniž bychom je četli (přinejmenším ne až do konce). Hoback však na své ústřední téma narouboval ještě jedno, týkající se sledování sociálních sítí, polohy chytrých telefonů a vůbec sběru dat, o jejichž využití většinou nemáme ani ponětí. Byť jsou oba problémy ve své závažnosti rovnocenné, ztratil snímek jejich propojením svou celistvost a především jasnost sdělení. Reklamy, které nám prohlížeče nabízejí na základě námi „gůglených“ informací, sice někomu slušně vydělávají, ale rozhodně to nelze přirovnávat ke sledování průběžně ukládaných virtuálních dat v našich emailových schránkách nebo navigačních systémech aut či smartphonů. Mimochodem – v době dokončování Hobackova snímku byla tak trochu příznačně odhalena kauza NSA.

Film je vizuálně velice vynalézavý, využívá prvky střihového dokumentu, animace i mluvících hlav, které náleží převážně odborníkům z oblasti IT, ale doplněny jsou např. i o hlavu zpěváka Mobyho nebo spisovatele Orsona Scotta Carda. Ve spleti rozličných vizuálních forem tak máme možnost zhlédnout úryvky kreslených seriálů, stand-up komedií, zpravodajství či virálních videí. Nechybí ani (anti)hrdina Mark Zuckerberg. Společně s podmanivým soundtrackem a autorovým komentářem sice film místy zbytečně sklouzává k přílišné agitce (což se ale na druhou stranu nijak nesnaží skrývat), nicméně to neubírá na důležitosti hlavního sdělení. A byť možná neříká nic, co by dostatečně uvědomělý uživatel internetu nevěděl, spojuje tyto informace do komplexnějšího a chronologicky uspořádaného obrazu o naší technologické společnosti. S přihlédnutím k situaci v mediálním vzdělávání na českých školách, která je až na výjimky velmi špatná, pak považuji tento typ dokumentu za zcela zásadní pro mladší generaci a posloužil by jako skvělý materiál v rámci výuky o bezpečnosti internetu.

jeden svet report, zdroj jeden svet 3

Trojici uzavírá dokument Skutečnější než realita (InRealLife, 2013) britské režisérky Beeban Kidronové, která má na svém kontě kromě dalších dokumentů a televizních filmů také např. snímek Bridget Jones: S rozumem v koncích (Bridget Jones: The end of reason, 2004). Kidronová se zaměřila na podobný aspekt internetu jako Hoback, ale podobně jako Shlam a Medaliu ji zajímal dopad především na mladou generaci, která už připojená k internetu vyrůstala. Kromě fenoménů, které se současných teenagerů bezprostředně týkají, jako jsou počítačové hry, vztahy po internetu nebo nedávno vzniklá kybernetická šikana, se zaměřila i na ty, které náctiletí naopak povětšinou zcela ignorují; především tedy na již zmíněné principy, na kterých internet (převážně) funguje, a také jeho záruky bezpečnosti, jež jsou téměř nulové.

Formálně je snímek velmi podobný tomu Hobackovu, je opět jakousi koláží internetového světa, hlav promlouvajících odborníků a reportážních pasáží, které zobrazují příběhy několika vybraných jedinců. Ovšem jeho celkový tón je mnohem vážnější. Režisérka se pozastavuje především nad tím, že byl dětem internet nabídnut jako něco zcela svobodného, bezpečného a užitečného generací, která si tou dobou teprve zvykala na jeho používání a nebyla tudíž schopná své děti před většinou negativ uchránit. Nebyly zde žádné filtry, žádná varování, na co se nemají dívat a čemu nemají věřit. A tak zde dospívá nová generace, jejíž vnímání vztahů, sexuality a nakonec i reality je navždy pozměněno absurditami pornografie, vyhrožováním smrtí na facebookových profilech, líbivostí virtuálních světů, láskami přes skype… zkrátka dlouhým seznamem faktorů, na které ji nikdo nepřipravil.

A tak můžeme okruh uzavřít návratem k prvnímu filmu – na otázku režisérky, proč tráví radši čas na internetu než v realitě, odpověděl jeden chlapec z odvykacího tábora zcela bez váhání: „Protože realita je moc falešná.“

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 10

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru