Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Co je to animace?

Co je to animace?

Co je to animace?
ROZHOVOR s Alexandrem Jančíkem, ředitelem PAFu, nejenom o skrytém tajemství pohyblivého obrazuROBERT JAWOREK

Čtvrtého až sedmého prosince se uskuteční již 13. ročník PAFu. Ten se letos zabývá elementární otázkou: „Co je to animace?“ Proč?
Otázku „Co je to animace?“ si v podstatě pokládáme posledních sedm let, kdy jsme s kolegou Martinem Mazancem výrazněji vstoupili do organizace a dramaturgie PAFu. V minulých letech jsme takto dokonce nazvali jednu z podsekcí festivalu. Letos jsme se rozhodli ji poprvé vyslovit přímo, přičemž jednou z možných odpovědí by měly být letošní festivalové sekce.  Bavila nás také asociace, kterou asi postřehnou pouze filmoví vědci, na hojně citovanou filmovou publikaci „Co je to film?“ francouzského teoretika Andrého Bazina. A do značné míry nás k takto otevřeně artikulované otázce dovedly pořád časté dotazy diváků i novinářů, proč nepouštíme animované filmy, nebo jen málo, a místo toho se věnujeme různým experimentálním formám. Zasvěcení návštěvníci festivalu už samozřejmě tuší, co od nás mohou očekávat, ale název Přehlídka animovaného filmu jednoduše asociuje až cosi nevinného a dětského. Což ovšem dramaturgie PAFu není. Jsme možná hraví, ale určitě ne infantilní. Neznamená to, že nás nezajímá dětský divák, ale je pouze jednou z cílových skupin. Program mnohem více směřujeme k zvědavému dospělému publiku. Co je to animace? Často je spojována s různými oblastmi, právě s dětským divákem, s pookénkovým snímáním vytvářejícím dokonalé iluze pohybu… My si ovšem myslíme, pokud mám mluvit za tým dramaturgů, že animace má větší přesah. Svým způsobem můžeme uvažovat o animaci jako o termínu, který možná převyšuje i samotnou kinematografii. Protože ve své formě a svým obsahem, sdělením – v onom oživování neživého – je skryté tajemství pohyblivého obrazu.

Prošla animace v posledních letech obzvlášť znatelným vývojem? Je potřeba revize pojmu samotného?
Zřejmě ano, digitální doba směřuje k významovému přehodnocování. Diskurz je nastaven a v posledních letech si to uvědomují nejen významní světoví teoretici filmu a nových médií, ale také vizuální umělci, kteří animaci přijímají jako rozšiřující prostředek vlastní výtvarné tvorby. Ale to se děje na všech úrovních, tradiční média mutují s novými. Přirozeně k tomu obrovskou měrou přispěl internet a možnost pracovat virtuálně s umělci z celého světa ve zvláštní, odcizené a současně velmi osobní a přitom neohraničené symbióze. V našem kontextu jde o odkrývání fenoménu animace tam, kde na první pohled není. Hledáme prostory, kde by ji nikdo neočekával. Obracíme se k filmům, jež jsou hrané, ale mají např. jedinečnou montážní strukturu. Vracíme se k samotnému médiu filmové suroviny, která zůstane svou obrazovou kvalitou a fyzickou realitou zřejmě navždy nepřekonána. Obracíme se k filmu také jako k jistému fetiši… Zároveň se snažíme ohledávat progresivní novomediální formy, různé smyčky, obrazové chyby – glitche, realtime performance, polyekrany, VJing, interaktivní projekty, světelné skulptury, mapping… Zkrátka se principy a strategie, které se v současnosti objevují u nových médií, pokoušíme dávat do širšího kontextu právě s animací, či vizuálním uměním, kinematografií, ale i např. genderovou problematikou, ideologickými přesahy, urbanismem atd.

Jak si stojí současná česká animace či experimentální film v evropském kontextu?
Tradičnější česká animace své postavení beze sporu má – mám na mysli narativní animáky s nějakou více či méně zdařile vygradovanou pointou… Jsou zde jména jako Michaela Pavlátová, která získává ceny na mezinárodních festivalech animovaných filmů. Nicméně tenhle typ animace mě až tolik nezajímá. Sleduji spíše její hraniční podoby a i v rámci PAFu se soustředíme více na tu větev tvůrců, která vychází z výtvarného prostředí, alternativní kultury, DIY scény. Zajímají nás animující sochaři, architekti, performeři, hudebníci, inženýři…

Již osmým rokem je součástí festivalu programová sekce Jiné vize. Kolik začínajících tvůrců se zde zpravidla hlásí? Jak různorodá je jejich tvorba?
Soutěžní sekce Jiné vize vznikla v roce 2007. Nicméně se samotným termínem jsme pracovali už od roku 2003. Tehdy to bylo pojmenování pro ty formy animace, které jsou nyní na PAFu naprosto běžné. Byla tam právě snaha o odlišení od animace klasické. Zahrnovali jsme tam např. experimentální americké tvůrce jako Larryho Jordana nebo Stana Vanderbeeka. Byli to svrchovaní umělci, kteří se ve své tvorbě diametrálně lišili od poetiky jiného Američana, Walta Disneyho, a kánonu tradiční animace se jejich díla příčila. Sekce se každým rokem rozrůstala, až v roce 2007 vyhřezla do soutěžního formátu. Soutěž samotnou vymyslel Martin Mazanec, kmenový dramaturg PAFu a hlavní postava programu. A spolu s Michalem Pěchoučkem, výtvarníkem a divadelním režisérem, kurátorsky zaštítili první výběr pod hlavičkou dnes už neexistujícího Přátelského filmu. Následně vybrali deset finalistů. To byl model, kterým to začalo, a který přetrval dodnes. Definice těchto filmů je řekněme možná trochu fádní – zahrnuje útvary pohyblivého obrazu na pomezí experimentálního filmu, videoartu a animace. Každým rokem je rovněž zvolen nějaký kurátor, renomovaná osobnost z prostředí vizuálního umění. A co se týče počtu filmů… Letos se jich přihlásilo kolem stovky, což je na český kontext velmi solidní číslo. Zpětně navíc zjišťujeme, že má soutěž poměrně velkou váhu a že finalisté pokládají za čest být ve finální desítce. To je pro nás ta nejlepší zpětná vazba. Pro mě je také zajímavé, že ačkoli je každý rok kurátor jiný, jména některých tvůrců se ve výběru opakují. Svědčí to o výrazných uměleckých osobnostech, většinou se rekrutujících z uměleckých škol jako jsou AMU, FAVU, UJEP, UMPRUM nebo FAMU.

Skrze další programovou sekci Buenos Aires experiment se stává PAF součástí širší přehlídky současného argentinského experimentálního filmu. O co přesně se jedná?
Je to projekt, který iniciovali naši přátelé Alexandra Moralesová a Georgy Bagdasarov, studentka a učitel z FAMU. Ti na základě grantu získali podporu a dohodli se s několika argentinskými tvůrci, které dlouhodobě sledují, že je představí v Evropě; konkrétně v Praze, v Olomouci, ve Vídni a v Bratislavě. Co se týče názvu Buenos Aires experiment, tak ten vychází z faktu, že podhoubí argentinského experimentálního filmu bují právě v této metropoli. Navzdory nepříliš příznivým podmínkám se zde sjíždějí umělci z celého světa a pracují zde experimentálním způsobem převážně s filmovou surovinou 8, 16 a 35mm. A to přestože v Buenos Aires existuje jediné výdejní a zároveň zpracovatelské místo, amatérsky provozovaná, improvizovaná koupelnová laboratoř. V rámci PAFu pak bude představena řada výsledků vzniklých v těchto podmínkách. Ty nejen uvedou, ale také osobně odpromítají či odperformují argentinští filmaři Pablo Mazzolo, Benjamin Ellenberger a mexická umělkyně Azucena Losana. Ta bude mít na Konviktu také vlastní audiovizuální instalaci.

alexandr jančík

V anotaci sekce Kolumbijská animace stojí, že „(…) představuje velmi podmanivý příběh lemovaný bouřlivým politickým vývojem této země (…)“. Odráží Kolumbijská animace explicitně tamní politický vývoj?
Přiznám se, že jsem většinu filmů dosud neviděl, takže to pro mě bude překvapení. V tomto ohledu je letošní ročník PAFu jiný. Pracujeme primárně s externími kurátory a dramaturgy. V případě této sekce s kolumbijskou umělkyní, žijící posledních několik let v Praze, Laurou Victorií Delgado. Není zde sekce, z těch hlavních, kterou by dramaturgicky zaštiťoval někdo z kmenových kurátorů PAFu. Navíc především v případě argentinské tvorby budou snímky často uváděny na filmové surovině, takže budou v České republice promítány vůbec poprvé. Nicméně politické přesahy přítomny v kolumbijské tvorbě jsou. Tamní animátoři pracují s nízkou ekonomickou podporou a v těžkých sociálních podmínkách. Proto se snaží hodně cestovat a budovat v zahraničí určitou síť, v jejímž rámci sdílejí své myšlenky.

Jedním ze zahraničních hostů PAFu bude právě Kolumbijec Jamie Cifuentes, průkopník stínového divadla. Jaká je souvislost mezi tímto typem divadla a animací?
Za prvé jsme chtěli udělat komplexní přehlídku kolumbijské animace a v intencích PAF dramaturgie se ne vždy musí jednat o pohyblivé obrazy. A za druhé má divadlo – ve svých performativních aspektech, v práci s loutkou, mizanscénou, osvětlením, rekvizitami apod. – v animaci dlouhou tradici. Tyto divadelní postupy vstupují do animace už od dvacátých let. V roce 1926 vznikl dokonce dlouhometrážní animovaný „siluetový“ film Dobrodružství prince Achmeda německé režisérky a výtvarnice Lotte Reinigerové. A asi není třeba zmiňovat výraznou historii české loutkové tvorby. Podle mě to bude cenný příspěvek; performance, která výrazně pracuje se světlem a fyzickým gestem a je mimochodem přístupná také dětským divákům.

Kromě PAFu se věnuješ také výstavnímu prostoru Vitrína Deniska, kde jsi kurátorem. Mohl bys fenomén „vitrín“ osvětlit? Kde v Olomouci mohou lidé Denisku najít?
Fenomén vitrín přirozeně vychází ze současné výstavní praxe, která vysloveně volá po nabourávání zažitých stereotypů galerijních instalací. Umělci chtějí vystavovat, ale často nemají kde. A tohle je takové chudé místo, kde se ta možnost nabízí. Zadání je jednoznačně definováno prostorovým omezením, pro umělce je to výzva a pro nás taky. Alespoň dokud nás to nepřestane bavit nebo dokud nebudeme mít pocit, že je tento koncept vyčerpán. Se svými kolegyněmi, historičkami umění Katarinou Gatialovou a Ninou Michlovskou, které jsou rovněž kurátorkami tohoto prostoru, pořádáme jednou měsíčně vernisáže. Na ně navazují prezentace vystavujících umělců na různých místech Olomouce, ateliéru intermedií na Konviktu, v Divadle W7, v soukromých bytech, na dvorcích a půdách přátel… Každý přitom máme svůj záběr, jenž je také ovlivněn prostorem Deniska. Katarina je zde často velmi punková, Nina vyhledává emocionálnější umělecké projevy. Já zase čas od času oslovuji tvůrce, kteří jsou primárně filmaři nebo hudebníci a mě zajímá, jak se s daným prostředím vypořádají. V této souvislosti si tak trochu libuji v představování známých osobností. Myslím si, že pro náhodné kolemjdoucí může být až surreálné setkat se na tak neobvyklém místě např. s výtvarnou tvorbou Jana Švankmajera nebo Floexe. Konkrétně v Olomouci je pak koncept založen také na potřebě ukázat umělce, kteří zde normálně nemají příliš mnoho příležitostí se objevit. Deniska je tak jednou z mála možností, jak se dostat v Olomouci k alternativnější či výtvarné kultuře, jež je zcela současná a progresivní. Myslím si, že podobným způsobem uvažují i vitríny v Ústí nad Labem, Praze, či Brně. Ale i v jiných negaleriích, jak bývají tato alternativní místa jako benzínky, výstavy v peněženkách, ve výloze řeznictví nebo dokonce v kaluži, když naprší, občas nazývány.

PAF je vyhlášený svými parties. Na co, z letošního doprovodného programu bys nalákal potencionální návštěvníky?
Po loňském ročníku, kdy jsme kladli větší důraz na audiovizuální instalace a výstavní program, se letos zase výrazněji soustředíme na umělce, jejichž tvorba má do značné míry performativní charakter. A to nejen v doprovodném programu. Hlavní programová sekce Přítomnost, pohyb, proměna, se zaměří na jedinečná audiovizuální vystoupení, tematizující znovuoživování prostoru, hudby nebo samotné animace. Hvězdou hudebního programu bude bezesporu londýnský hudebník Dean Blunt, který vystoupí v neděli večer v Divadle hudby. Předskakovat mu bude hudebník a výtvarný umělec Dominik Gajarský aka Slowmotiondancer. Hudební producent a ústřední postava hudební formace Former Ghosts, Freddy Ruppert, se pak v sobotním večeru setká se současnou postpunkovou formací Lightning Glove. Na pátek je připraven koncert ženského hudebně-výtvarného dua Makak. Srdečně rád bych však potenciální návštěvníky pozval na celý PAF, souvislosti je potřeba chápat v celku.

 

Fotografie: Gabriela Knýblová

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Robert Jaworek
Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru