Jak se dnes točí filmy v Černé Hoře

Po článku přibližujícím minulost černohorské kinematografie a rozhovoru s režisérem Andrem Martinovićem, jehož filmy budou tvořit součást programu Vsetínského filmového maratonu, přinášíme další rozhovor – Jiří Fiala si povídal se zakladatelem produkční společnosti Artikulacija Ivanem Đurovićem zejména o současnosti černohorské kinematografie…

Domnívám se, že černohorská kinematografie má solidní tradici. Tvůrci jako Živko Nikolić, Zdravko Velimirović, Bane Bastać nebo Radomir Saranović určitě svým významem přesáhli území Černé Hory a uplatnili se v prostoru bývalé Jugoslávie a mnohdy i za jejími hranicemi. Myslíte si, že současní černohorští tvůrci čerpají ve svých filmech z odkazu svých předchůdců? Napadá vás příklad takového ovlivnění?
Černá Hora, i když teritoriálně a podle počtu obyvatel velmi malá – a ačkoliv kinematografie v takových malých prostředích má velmi limitované možnosti, vygenerovala opravdu velká jména filmu přerůstající regionální rámec. Kromě zmíněných umělců, jejichž autorský opus do značné míry souvisel s Černou Horou, se musíme zmínit také o velkých jménech, jako jsou Veljko Bulajić, Krsto Papić, první jugoslávský nositel Oscara – Dušan Vukotić, dále Vlatko Gilić a o mnoha dalších tvůrcích, kteří (což je velké neštěstí pro nás v Černé Hoře) museli odejít z malého prostředí a zanedbatelně malé kinematografie, aby se nejenom realizovali jako autoři, ale také aby se dostali mezi představitele kinematografií zemí, ve kterých žili.
Tato skupina autorů měla vliv na to, že se film stal důležitý pro mladou generaci filmařů, i když si nejsem úplně jistý, do jaké míry je přímo ovlivnila. Musím konstatovat, že nová generace černohorských filmařů má svůj vlastní osobitý styl. Každý jedinec dává filmu svou osobitou pečeť. Od starších tvůrců se liší nejenom vyhýbáním se tématům týkajících se černohorské tradice, oni se prostě zabývají jednotlivcem v moderní společnosti, zabývají se nějakými jinými významy skrz jiný stylový přístup apod. Opravdu se jim musí uznat, že udělali radikální obrat. Jak moc jsou to dobré filmy, to je otázkou, ale že jsou jiné – to určitě jsou!

Současná černohorská kinematografie je zatím velmi malá. Byla doba, kdy se v Černé Hoře nenatočil ročně žádný film. V posledních letech se situace zlepšuje, takže jsme mohli pro náš festival sestavit kolekci nových černohorských filmů, což by před pěti šesti lety asi nebylo možné. Změnilo se v Černé Hoře něco, co umožnilo filmařům začít natáčet?
Zaprvé, změnila se technika, kterou se natáčí film, filmová tvorba je především mnohem levnější, tím pádem je mnohem jednodušší natáčet, stříhat atd. Černá Hora jako malý ekonomický systém, zejména v době globální krize nemůže financovat velké rozpočty, ale díky velkému nadšení zejména mladší generace nyní máme jakžtakž kontinuitu v natáčení filmů. Mezitím vznikly akademie, kde se vzdělávají režiséři, producenti, dramaturgové a herci, Černá Hora se objevuje na klíčových festivalech a trzích, ale znovu musím zdůraznit, že především nadšení je hlavní hnací sílou před často sisyfovským pokusem natočit u nás film.

Takže se zdá, že natočit v Černé Hoře film není úplně jednoduché. Můžete srovnat situaci v Černé Hoře se situací v jiných postjugoslávských zemích?
Bohužel, Černá Hora stále nemá střešní filmovou instituci ani filmový fond s přesně regulovanými zdroji financování, takže jsme často závislí na osobních prioritách, či spíše afinitách ministerstva kultury, které pomáhá filmu přes konkurzy a ročně poskytuje částku, kterou v regionu dostává filmový debutant. Nyní máme špičkové lidi na ministerstvu, kteří se skutečně snaží pomáhat černohorské kinematografii, ale nemůžeme být spokojeni, dokud jsme závislí na něčí dobré vůli a ne na své práci! Musím připomenout, že finanční síla státu (vzhledem k velikosti jeho ekonomiky) je velmi omezená, a tak se jen obtížně jedná o opravdovém financování filmu. Doufáme, že v nejbližší budoucnosti budeme mít nový zákon o filmu, který přinese tři klíčové skutečnosti pro rozvoj filmového průmyslu v naší zemi – filmové centrum, filmový fond a daňové pobídky, jejichž prostřednictvím bychom v dohledné době mohli násobit kvantitu produkce filmu podle rčení „z kvantity se rodí kvalita“.
Musím říct, že v posledních letech bylo uděláno mnohem více než v minulých dvou desetiletích, a to nejen pokud jde o filmovou produkci, ale o vše ostatní, co vytváří kinematografii. Nyní máme vysoké školy, kinotéku, kontinuální konkurz na spolufinancování filmu, finančně se podporuje účast na klíčových festivalech, pomalu přistupujeme k evropským filmovým institucím a fondům, vzniká základ, který by měl vytvořit přinejmenším stejně úspěšné mladé autory, jako byli jejich předchůdci.

Vaše společnost Artikulacija je jednoznačně nejaktivnější produkční společností v Černé Hoře, soudě alespoň podle toho, že více než polovina současných černohorských filmů vznikla vaším přičiněním. Co vás vedlo k založení této společnosti a jak těžké je dnes v Černé Hoře ve filmové branži přežít?
My jsme nejstarší nezávislá filmová produkce a myslím, že i nejaktivnější. V praxi jsme dlouhou dobu byli jediní, kteří se filmem dokázali uživit, a to buď prostřednictvím produkce, anebo poskytováním služeb zahraničním produkcím, které se rozhodly natáčet v Černé Hoře. Na začátku to byla opravdová exotika, novináři se nás často ptali, co to vlastně znamená producent, produkce atd. V posledních letech se objevily i jiné filmové produkce, které jsou v oboru úspěšné. To, co je společné pro všechny, je obrovská láska k filmu, která nás posunuje i tehdy, když sotva nacházíme smysl v tom všem, a v nějaký vážný finanční zisk ani moc nedoufáme. Jistě, každý z nás se celou svou bytostí dává filmu, a já doufám, že se nám to jednoho dne v dobrém vrátí!

Můžete zhodnotit vaši dosavadní činnost, co se vám a společnosti Artikulacija zatím nejvíce vydařilo? A naopak – litujete něčeho?
Zdá se mi, že natočit film je samo o sobě úspěch. Zejména v prostředí, které není nejbohatší, ale i v jakémkoli jiném. To mi ale samozřejmě nestačí. Mám dojem, že každý film, na kterém jsme pracovali, udělal krok vpřed při budování filmového průmyslu v naší zemi. Pohled z Eiffelovy věže (Pogled sa Ajfelovog tornja) je náš první film, byli jsme prakticky děti bez zkušeností, za sebou jsme neměli jediný natáčecí den, ale podařilo se nám natočit film, který podle počtu diváků byl velmi úspěšný, a to nejen u nás, ale i v regionu. A co je velmi důležité – je to první nezávislá produkce v Černé Hoře.
Pak přišla první menší koprodukce. Potom i experimentální film, který jsme financovali sami, krátké filmy a Poslední kapitola (Ascent) Nemanji Bečanoviće, která vzbudila pozornost milovníků autorského filmu a dostala dobré kritiky v nejvýznamnějších mezinárodních filmových časopisech i na filmových portálech. Zdá se mi, že se nám vždy podařilo udělat krok vpřed a že to všechno přispělo k popularizaci naší snahy u mladých lidí. Jsme také průkopníky v produkčním servisu a podněcovatelé dalších filmových iniciativ… Prostě jsem se neustále snažil zvyšovat kvalitu produkce, ať už technickou nebo personální, aby podmínky natáčení byly co nejlepší. Ale to, na co jsem opravdu hrdý, je skutečnost, že utváříme mladé autory a tým, a to nejen v profesionálním smyslu, ale zdá se mi, že působíme i na jejich lidské kvality.
Samozřejmě, existují některé věci, na něž nejsem příliš hrdý. Někdy jsme museli dělat kompromisy, když nemáte všechno potřebné, tím pádem některé filmy přišly o některý den natáčení, o nějakou ruku navíc, možná právě o tu, která by tento film učinila mnohem větším, nejenom v produkčním smyslu.

S jakým ohlasem se v Černé Hoře setkávají vaše filmy? Jak se filmy dostávají k divákům? Je to prostřednictvím kina, televize, nebo je to záležitost spíše ojedinělá – festivalová?
Jak jsem již řekl, některé z našich filmů dosáhly velkého úspěchu v kinech, ale domácí milovníci filmu mají možnost je vidět především prostřednictvím domácích festivalů (Hercegnovský filmový festival) a potom na DVD nebo v televizi. Reakce jsou různé a jsem rád, když jsou reakce na některý film radikálně odlišné – od nejhorší kritiky až k smekání klobouku. Mám jenom mizerný pocit, když v tom nevidím upřímný postoj, ale provinční závist.

Daří se vám dostat vaše filmy za hranice Černé Hory? Zaznamenali jste nějaký mezinárodní úspěch?
V poslední době naše filmy hodně cestovaly po festivalech po celém světě. Zmíním se o krátkém filmu To je vše (Sve to), který navštívil více než 30 festivalů, také už zmíněný film Poslední kapitola hodně cestoval a získal fanoušky z celé Evropy – od laiků až po odbornou veřejnost (Cineuropa, festival Raindance atd.). Chci připomenout, že jsme poslední tři roky přítomní v hlavních programech Sarajevo film festivalu. Samozřejmě, přijdou i ceny, ale stále čekám na ten správný zásah.

Vím, že v současnosti připravujete minimálně dva projekty. Před dokončením je zřejmě film Dječaci iz ulice Marksa i Englsa Nikoly Vukčeviće a v současnosti by se měl začít natáčet film Odisej Andra Martinoviće. Můžete prozradit více o těchto filmech?
Dječaci (Chlapci) budou brzy představeni a u nich opravdu očekáváme dobrou odezvu publika a pak i úspěch na festivalech. Odiseje (Odysseu) doufám brzy začneme natáčet a ona by měla být našim favoritem na příští rok. Ještě je třeba poznamenat, že jsme se v loňském roce jako koproducenti zúčastnili opravdu dobrých a velkých projektů a zdá se mi, že nás to všechno etabluje jako zajímavé hráče ve filmovém průmyslu v regionu. Chtěl bych zdůraznit, že jsme menšinoví koproducenti nejdražšího makedonského filmu – Do balčaka (Do konce) významného režiséra Stoleho Popova, také jsme koproducenti filmu Srce mesara (Srdce řezníka) velkých profesionálů, ale v první řadě milých a hodných lidí Antoniho Nuiće a Borise Matiće. Rovněž bych připomenul práci na novém filmu Srdjana Dragojeviće. Jde o černohorsko-srbskou koprodukci Atomski zdesna (Atomově zprava), jehož světová premiéra se bude konat v Podgorici přesně v den začátku vašeho festivalu.

A jaké jsou vaše plány do budoucna?
Mým přáním je etablovat se jako spolehliví regionální partneři pro všechny, kteří vytváří dobré autorské filmy s potenciálem pro kina. Jednou z mých priorit je také vytvořit dobrou infrastrukturu, která dokáže zhodnotit potenciál přírodního bohatství, tak abychom se stali lídrem v poskytování produkčních služeb v regionu. Ale především abychom se stali známí dobrými černohorskými filmy.

Máte povědomí o české kinematografii?
Pražská akademie vychovala značný počet klíčových autorů jugoslávské kinematografie, kteří začali natáčet zejména v druhé polovině sedmdesátých let, tím pádem je vliv české filmové školy obrovský! Neexistuje milovník filmu, který neviděl alespoň některý z filmů Jiřího Menzela, Miloše Formana a dalších, ale já si velmi rád vzpomínám na jeden televizní seriál, který na mě, když jsem byl dítě, udělal dojem – na Návštěvníky – a pamatuju si, že sestry a matka plakaly při sledování Nemocnice na kraji města…

Ptal se Jiří Fiala, přeložila Jelena Radičanin.

Ivan Đurović (*1974, Podgorica, Černá Hora)
Absolvoval Fakultu dramatických umění v Cetinje v Černé Hoře. Od roku 2004 pracuje jako producent a výkonný ředitel produkční společnosti Artikulacija, kterou také založil. Produkoval 10 celovečerních filmů a několik dokumentárních a krátkých filmů. Podílel se také na produkci mnoha reklam pro známé světové značky, hudebních videoklipů a na dalších audiovizuálních projektech. Zabývá se televizní produkcí na Fakultě Dramatických umění v Cetinje. Je organizátorem setkání Montenegro Film Forum.