Poklidné plynutí času

Ten anebo ten, žádný nesmí z kola ven. Italský režisér Gianfranco Rosi natáčel přes dva roky příběhy lidí žijících při dálničním obchvatu Grande Raccordo Anulare, jenž objímá Řím. Místo bydliště či pracoviště však není zdaleka tím jediným, co protagonisty snímku Sacro GRA spojuje. Přestože se jeden od druhého liší jak třídním či genderovým postavením, tak například mírou vzdělanosti nebo svým životním stylem, všichni se chovají před kamerou naprosto uvolněně. Do jednoho pak působí výjevy z jejich životů, zvláště v kontrastu s pulzující dopravou na dálnici, jako by neexistovalo snad nic, co by je vzrušilo.Vždyť vtipu nepozbyde ani Roberto, saniťák zasahující denodenně u dopravních nehod. A právě sekvencí, jež zachycuje jednu z jeho nočních směn, film začíná. Následně se v nepravidelné frekvenci objevují i další postavy.

Oproti své předchozí tvorbě, pro kterou je typické velmi pozvolné tempo vyprávění, dynamizuje tentokrát Rosi více. Tematicky má Sacro GRA nejblíže ke snímku Below Sea Level z roku 2009. V něm zacílil na komunitu lidí přežívajících kdesi v poušti jihovýchodně od Los Angeles; komunitu zcela oddělenou od okolního světa. Kamera zde zachycovala jediné, co se nabízelo – téměř ubíjející všednodennost (téma, jež se teoreticky až na drobnou výjimku prolíná všemi režisérovými pracemi). Formálně se pak podobá Sacro GRA spíše Rosiho prvotině Boatman, a to především střihem (Rosiho dvorní střihač Jacopo Quadri).  Ten je zde vcelku nápaditý, a dokonce i trochu ironizuje, když vedle sebe staví řidiče vyvázlého z autonehody se závodní dráhou pro autíčka na dálkové ovládání. Jinak se ovšem, i přes absurdnost některých situací, drží tvůrci na pozicích tichých pozorovatelů.

Začneme-li se zaobírat všedností, nutně se budeme záhy potýkat s otázkou její atraktivity pro diváka; která nás bude pálit o to více, bude-li monotónnost ubíhajících dní zachycena observační metodou. V Rosiho předchozích dílech jsme sice viděli (typické) výjevy ze životů postav, avšak typické pouze pro ně samotné. Z hlediska evropského či amerického diváka, pro něhož byly filmy převážně určeny, působily postavy neobvykle. Ať už tím, že se stranily lidí, pocházely z východní civilizace anebo byla na jejich hlavu vypsaná odměna (El Sicario – Room 164). Změna nastala až se Sacro GRA, v němž jsme neustále na dohled Říma, v domácnostech možná podobným těm našim. A přestože jeho protagonisté žijí či pracují na periferii, nejenom filmařsky oblíbené, není jí zde věnována takřka žádná pozornost. Výjimku tvoří pouze go go tanečnice v baru poblíž jednoho ze sjezdů a skupinka prostitutek. Na ty však lze nahlížet v kontextu snímku jako na epizodní postavy. Namísto periferie pak vidíme občas pouze prostřihy na dálnici.

Nicméně jako pojítko jednotlivých příběhů není dálniční obchvat zcela přesvědčivý, resp. ne vždy je z obrazu patrné, že jsou natáčecí lokace v jeho blízkosti. Blízký je ale lidem na jeho okraji jakýsi vlastní svět. Jako by se takřka nezajímali o dění okolo sebe; není zde z jejich úst ani zmínky o hlavním městě, před jehož branami pobývají. Nejlépe tento postoj vystihuje nad rozloženými novinami lovec úhořů Cesare se slovy: „Lepší to zahodit a vykašlat se na to.“ Snímek ovšem není nijak poetizován; není podkreslen hudbou, osudy lidí nejsou idealizovány. Přesto však idylicky působí, jako by v něm nikomu nic nechybělo. Opuštěnost zde nehraje roli. Místy ovšem postrádá vyprávění spád, jakkoli je střídání postav časté, což je dáno částečně tím, že se nijak nevyvíjejí. Poněkud více nahlédneme poue do života Roberta – a tyto scény patří k těm nejdojemnějším. Na druhou stranu právě stagnace postav dodává filmu jeho kouzlo. Nic zde není navíc, a tak dává obraz vyniknout lidskosti, jež vyvstává z každého záběru.

Na Sacro GRA se dá nahlížet jako na prolnutí režisérovy dosavadní tvorby. Přičemž nedostatkům, jež s sebou v závislosti na zvolených filmařských přístupech nesly jeho předchozí filmy, se nyní vyvaroval. Pouze přihlížet plynoucímu času je totiž zpravidla málo a vybízet jej, třeba i náznakem, k dramatizaci zase příliš. Ve výsledku tak Rosi předkládá jakýsi slepenec, poctu obyčejnosti – to, co se běžně podobným filmům tak úplně nedaří.

Sacro GRA

Režie: Gianfranco Rosi

Scénář: Gianfranco Rosi

Kamera: Gianfranco Rosi

Střih: Jacopo Quadri

Hrají: Domenica Bisonni, Irene Gabbiati ad.

Česká premiéra: 5. května (Film Europe, DAFilms.cz)

 

Retrospektiva Gianfranca Rosiho od 5. do 11. 5. na DAFilms.cz