A přijde zákon!

RECENZE – KNIHA: Filmové právo: Autorskoprávní perspektiva (Ivan David, Nová beseda, 2015) – MARIE MEIXNEROVÁ –

§1 Kontext

Teprve nedávno vydaná publikace nakladatelství Nová beseda zpracovává atraktivní téma – totiž téma dosud u nás knižně nezpracované a tudíž se (nejen) pro širokou veřejnost topící v nejasnostech.1 Přitom jde o téma, které se v podstatě týká nás všech, nikoli jen filmových profesionálů.

Problematiku filmového práva z autorskoprávní perspektivy na pozadí historie filmového média i vývoje jurisdikce poutavou a čtivou formou zpracoval Ivan David, mladý autor, jehož odborný profil však čtenáře neznalého problematiky filmového práva snadno přesvědčí o relevantnosti této publikace. Ivan David (*1985) vystudoval nejen právo (PF UK), ale také filmovou vědu (FF UK). Ve své advokátní praxi se zaměřuje primárně na oblast práva duševního vlastnictví (právo autorské, právo ochranných známek) a souvisejícího práva mediálního, reklamního apod. Od roku 2013 působí jako expert Státního fondu kinematografie se specializací na ochranu práv ke kinematografickým dílům a jejich záznamům.

V problematice filmového práva se sama orientuji pouze povrchně, ke knize připravené takto profilovaným odborníkem jsem se proto obrátila s důvěrou a napjatým očekáváním.2

§2 Podání

Filmové právo má jasnou a srozumitelnou strukturu. David publikaci vystavěl na chronologickém vývoji filmového práva,3 které jde ruku v ruce s vývojem „filmového média“,4 na srozumitelné explanaci základních pojmů, a na komparaci různých právních systémů (zejména právního systému České republiky a Spojených států Amerických). Do své knihy vtahuje všechny myslitelné zákony a předpisy, které se nějakým způsobem týkají tvorby, distribuce a recepce filmového díla ve vztahu k autorskému právu. Jde tedy o výbornou a maximálně užitečnou syntézu, navíc srozumitelně Davidem interpretovanou: své výroky napříč celou publikací neustále vsazuje do kontextu jak historického, tak geografického, a kde je to vhodné, staví do kontrastu srovnání s odlišným – a v oblasti filmového práva mimořádně rozvinutým – právním systémem americkým.

Porovnání právě s americkým systémem rozhodně není náhodné nebo samoúčelné. Důvodem takové komparace je fakt, že „…americký filmový průmysl od konce první světové války až do současnosti svým vlivem (…) dominuje světovému filmovému trhu – v důsledku toho zde vznikl jeden z nejpropracovanějších systémů filmového průmyslu, a tedy i filmového práva…“ Zdá se mi také, že právě díky svému častému kinematografickému zpracování je americký systém v oblasti autorského práva možná leckomu známější než obdobně populárně nezpracované (nebo alespoň ne v takové míře) zákony vlastní. Především však odkazy na americký systém, vystavený na precedentech – tedy de facto zajímavých soudních příbězích z minulosti – nemalou měrou přispívá k čitelnosti a „zábavnosti“ knihy.

Vše výše zmíněné faktory činí řešené právní fenomény dobře srozumitelnými i laikovi. Na druhou stranu, jak upozorňuje advokát Petr Ostrouchov ve svém doslovu k publikaci, David proti vyčerpávajícímu výčtu5 postavil spíše „antologii několika zajímavým způsobem zpracovaných úvah na téma ‚film a právo‘“. Davidem pečlivě nastudovaný materiál totiž nutně ústí do prezentování jeho vlastního právního názoru, se kterým není nutné vždy zcela souhlasit. (Petr Ostrouchov, doslov k publikaci, s. 229) Ostatně jak čiší z historických příběhů obsažených v publikaci, ambivalentnost výkladu práva a pluralita pohledů je neodlučitelnou součástí demokratických právních systémů (a hybnou silou vzniku a dalšího vývoje autorského práva vůbec). Je to to, co činí zákon vzrušujícím hlavolamem a dobrodružstvím. Ivan David ve své publikaci neříká „takhle to nutně je“, ale místo toho poukazuje na sporná místa, díky své zkušenosti a rozsáhlému studiu spojenému s přípravou knihy vysvětluje nejasnosti a dává je do širších souvislostí. Říká čtenáři: pozor, takhle by to mohlo být, a upozorňuje na věci, přes které skutečně nejede vlak.6 A to je přesně to, co jako člověk bez dokonalé právní průpravy potřebuji slyšet.

„Filmové médium je víceméně stejně staré jako moderní autorské právo“

§3 Obsah

Knihu, která vychází z jeho vlastní rigorózní práce, Ivan David přehledně rozdělil do několika oddílů s maximálně funkčními (chtělo by se říct až právnicky přesnými) názvy kapitol a podkapitol.7

V první části (nazvané „1 – Obecné souvislosti: Právo a film, film a právo“) pojednává o nejzazší historii, nejobecnějších souvislostech a vzájemném ovlivňování filmu a autorského práva „od počátku“ (neboť „…dosud nepoznaná, potencionálně nekonečná možnost reprodukovatelnosti stála i za zrodem moderního autorského práva“), věnuje se však např. i „právu ve filmu“ (a televizi) – tj. zobrazování právnických kauz prostřednictvím pohyblivých obrazů.

Svou stručnou a neunavující genealogii, poskytující vhodný kontext pro hlavní náplň knihy, David započíná někde u antiky a vysvětluje, že v duchu hesla „Zákony jsou proto, aby silnější nemohl všechno,“ sloužila právní regulace nejprve k ochraně před filmem – jednak filmového spotřebitele, jednak původní autory předloh „vykradených“ filmem. Právě filmové pirátství je kromě nových technologických možností jakýmsi všudypřítomným hybným motorem, vynucujícím neustálou evoluci autorského práva ve vztahu k filmu. David to dokládá na barvitých příkladech z české i americké historie, stejně jako to, že „spravedlnost“ musí být často bilancována na nejisté a vyostřené hranici mezi právem na svobodu slova a omezováním autorských práv druhého člověka, které spolu v právní praxi od začátku de facto „soupeří“.8

V následující sekci David vymezuje základní pojmy a koncepty filmového práva („2 – Vymezení základních pojmů a konceptů filmového práva“). Jde však především o explanaci pojmů filmovědných (pozor: pro filmovědce je užitečné dozvědět se o tom, že různé termíny, které zná ze školy či praxe, jsou z hlediska různých zákonů definovány odlišně – například pojem „producent“ nebo „námět“),9 u některých termínů právnických – i když se autor snaží o maximální srozumitelnost pro laického, inteligentního čtenáře – pro mne zůstal význam spíše tušený (i když by byl samozřejmě logicky odvoditelný, na logickou odvoditelnost, jak mne naučila Davidova kniha, nelze ve světě zákonů vůbec spoléhat – je nezbytné obracet se k přesným definicím).10

Mnohé čtenáře tak nejspíš překvapí, že takový výraz „film“ nemá v současném českém právním řádu žádnou legální definici. (s. 43) Odpověď na otázku, co lze vůbec z právního hlediska považovat za film, tudíž není snadná. David přibližuje hned tři způsoby, kterými je v zásadě tento pojem z hlediska právní ochrany dle současné právní úpravy České republiky používán, a poukazuje na možná sporná či problematická místa: Je například možné, aby díla direct cinema nebo cinema verité nebyla z hlediska autorského zákona vůbec považována za audiovizuální díla (!), podobně jako práce experimentálního filmaře Chrise Markera. (s. 45, 46, 50) Oproti tomu v americkém autorském zákoně je koncepce audiovizuálního díla natolik široká, že – jak se zdá – pojme i originální powerpointovou prezentaci.

Naopak z historického hlediska mne již tolik nepřekvapilo, vzhledem k tomu, jak dlouho trvá, než na nové umělecké projevy spojené s nástupem nového média zareaguje teorie – tím spíše pak zákon –, že v minulosti v očích zákona film jako dílo hodné právní ochrany vůbec neexistoval, a musel se tedy vždy celkem logicky „vydávat“ za jiný umělecký druh: sled fotografií, později za dílo dramatické apod. Právě proměny autorského práva na území ČR (opět v komparaci s USA, která má často charakter poutavých historek – což je krásná, literárně vděčná výsada precedentní judikatury, díky které vám z Davidovy knihy v paměti nejživěji uvíznou nejspíš právě „příklady z Ameriky“) přibližuje třetí část publikace („3 – Historický vývoj autorskoprávní ochrany audiovizuálního díla“).

Zde také nalezneme odpovědi na palčivé otázky typu: Je z hlediska judikatury původní hudba součástí filmu? Kdo všechno je autorem filmového díla? Jak je na tom z hlediska autorského práva režisér, kameraman, producent nebo herec? Může být kameraman autorem filmu? Jak je dlouhá doba ochrany kinematografického nebo audiovizuálního díla? Co s restaurovanými, nebo nalezenými díly neznámých autorů? Atd.

„USA jsou zemí spadající do systému tzv. judge made law, v němž soudům patří jedinečná úloha nejen při vykládání a aplikaci práva, ale i při jeho tvorbě.“ (s. 80)

Zda čtenář, ať již je sám aktivním tvůrcem, provozovatelem veřejně přístupných projekcí, „pouhým“ divákem nebo třeba pedagogem, který v rámci přednášky pustil jistý segment filmového díla, porušuje zákon, se dozví ve čtvrté a páté kapitole, které jsou věnované aktuální autorsko-právní ochraně filmu v České republice („4 – Koncepce autorsko-právní ochrany filmu v České republice“ a „5 – Smlouvy, mimosmluvní užití a jednostranná svolení ve filmovém právu“). Pátá kapitola pojednávající o typech smluv, mimosmluvním užití a jednostranných svoleních ve filmovém právu je užitečná nejen praktikům, ale přímo se dotýká právě i „laiků“, kteří často porušují autorskoprávní zákon, aniž by si toho byli vědomi.

Pro mne jako pro dítě internetového věku uznávající právo na informace bylo zajímavé vysvětlení termínu a hlavně různých typů „kolektivní správy“ a ospravedlnění a hlavně vysvětlení úlohy OSA a podobných organizací v České republice a v zahraničí (opět podložené barvitými soudními případy). Pochopila jsem, jakým způsobem může své kreativní nápady před zneužitím chránit např. scenárista, a kdo to má/měl z hlediska zákona naopak „marné“, protože nespadá/nespadal do příslušných škatulek. Konfrontovala jsem své zažité filmově-teoretické znalosti s tím, jaká je definice parodie z právního hlediska a zda zde dochází k porušování autorských práv spojených s paradovaným filmem, proč vám v univerzitní knihovně nepůjčí VHS nebo DVD domů a zda je legální půjčovat si filmy v hypotetické školní filmotéce, nebo i to kdo a za jakých okolností může nakládat s mým školním filmem a kdy už je záhodno se bránit.

Jako editorka experimentální rubriky časopisu 25fps jsem seznala, že výtvarná díla a experimentální filmy to budou mít vždy z hlediska autorského zákona problematické – nejen Markerovy „za sebe poskládané fotografie“, ale především apropriace a found footage filmy, užívající nalezeného materiálu bez souhlasu původního autora. Tuto oblast David označuje v České republice za šedou zónu, u níž je v současnosti velmi obtížné určit, zda je legální, či nelegální – v podstatě je nutné řídit se pravidlem „kde není žalobce, není soudce“. Jako výtvarník aktivně využívající tyto postupy jsem doufala, že mě kniha v tomto směru poučí o poznání více – především že nabídne jinde přítomné srovnání s americkým právním systémem, který je v tomto ohledu přeci jen o poznání více propracovaný a jak známo značně přísnější. Experimentální film a animovaný film, potažmo i videoart, které jsou po své produkční (nebo i distribuční) stránce trošku specifické, by si možná v publikaci zasloužily samostatnou podkapitolu. Zajímavá by byla zcela jistě také nějaká zmínka o videovlozích či audiovizuálních dílech vznikajících ze strany uživatelů pro internet jako jediný/hlavní distribuční kanál. Jak je to asi s ochranou jejich autorských práv? (Samozřejmě tuším, že odpověď se skrývá někde ve složitých smluvních podmínkách YouTube a dalších platforem, se kterými musí každý uživatel souhlasit, ale v publikaci mi tato velmi aktuální zmínka týkající se patrně většiny čtenářů z „řad široké veřejnosti“, na kterou publikace, zdá se, cílí, jakkoli by mohla být strohá, pro úplnost trochu chyběla. I když pravda – nejde již o „film“, dílo kinematografické.)

Kapitola šestá („6 – Relevantní judikatura: porovnání situace v České republice a ve Spojených státech amerických“) je opět dostatečně popsána svým názvem a přibližuje zajímavá soudní rozhodnutí v historii českého a amerického právního systému. Porovnání obou judikatur je spíše rovnoměrně rozprostřeno po celé knize, než že by bylo segregováno do závěrečné samostatné kapitoly, která je tak vzhledem ke svému názvu trochu matoucí. Část, na kterou jsem se jako filmovědec, divák soudních dramat i autor audiovizuálních děl nejvíc těšila, neb jsem ji pokládala za zlatou tečku na závěr slibovanou všemi anotacemi, dosud vyšlými recenzemi a konečně samotným Davidem v průběhu celé publikace, byla pro mě ve výsledku tedy lehkým zklamáním. V nejkratší kapitole ze všech jsem spíše než prakticky využitelné informace ze současnosti nalezla jen pár „obskurních“ případů z historie, včetně odhalení největšího „patentového trolla“ historie, Thomase Edisona. (s. 197)

„…přibližně v době, kdy byl vynesen konečný rozsudek ve věci Edison vs. Lubin začali filmoví producenti registrovat své filmy nejen jako fotografie, ale rovněž jako dramatická díla.“ (s. 82)

§4 Stinné a lesklé stránky

Častým, až nevyhnutelným nešvarem prvních vydání publikací bývají překlepy, různé grafické a jazykové nedokonalosti, které unikly při finální korektuře, či faktické chyby. V precizně připraveném díle Ivana Davida je však tyto úkazy, obvykle znepříjemňující četbu, těžké najít. Neposoudím samozřejmě potencionální překlepy v názvech paragrafů či faktickou správnost právních pojmů, výkladů či odkazů k zákonům, kde budeme muset důvěřovat Ivanu Davidovi, jeho konzultantům a konečně i jeho dvěma odborným recenzentům (Veronika Křesťanová, Irena Holcová), ale celkově publikace po technické stránce působí velmi vypilovaným dojmem.

Jedinou nedokonalostí, která mne v průběhu četby dráždila, zůstávají neodbytné odkazy na příklady, které se objeví až o několik kapitol dále (aniž by je autor stručně a alespoň zkratkovitě přiblížil). Logické opakování různých fenoménů v kapitolách je naopak příjemné, činí je do určité míry samostatnými.

Velmi sympatický mi byl formát publikace. Filmové právo se na první pohled profiluje tak trochu jako lehké prázdninové čtení pro všechny akademické pracovníky, filmovědce, profesionály a zájemce o oblast filmového práva všeobecně, čemuž napomáhá také dovolenkový paperbackový formát publikace, s atraktivním westernovým motivem se stříbřitou siluetou kovboje na přebalu. (Přitom westernové motivy rozeseté po publikaci jsou libůstkou autora nebo grafika, neboť se nijak přímo nevztahují k obsahu knihy.) I když vyloženě o odpočinkové čtení nakonec nejde, díky příjemnému a skladnému formátu publikaci k vodě jistě nejeden filmovědec také vezme.

Mám-li nad publikací vynést nějaký konečný verdikt, pak jedině tento:

Jde o funkční úvod do problematiky, který můžete vzít i k vodě – stejně tak jej ale můžete podrobit pečlivému studiu ve stinném chládku katederní pracovny. Komparace, pečlivá explikace, mnohost úhlů pohledu nebo důraz na obecnější souvislosti jsou jedině klady této publikace.

Ivan David. Filmové právo: Autorskoprávní perspektiva

Nová beseda, Praha 2015
239 stran
ISBN 978-80-906089-0-0

 

 

Rozhovor s Ivanem Davidem o knize Filmové právo v Mozaice Českého rozhlasu (30. 7. 2015)
Ukázka v PDF (na stránkách knihkupectví kosmas.cz).