AFO: Tichá součást holokaustu

RECENZE: Zvuk ticha (2013) – MONIKA BARTOŠOVÁ –

Když mluvíme o holokaustu, jsou nejčastěji zmiňovány židovské oběti. V koncentračních táborech ale nekončili jen Židé, ale také odpůrci režimu, Romové nebo homosexuálové. V táborech skončilo celkem od 7 tisíc do 15 tisíc homosexuálních mužů. Autor snímku Zvuk ticha Klaus Stanjek pátral po osudu jednoho z nich – Williho Heckmanna. Jeho strýc Willi se dožil téměř 100 let, ale o důvodu své internace nebo o tom, jaký byl život ve vězení či v lágru, nemluvil. Stejné ticho dodržoval zbytek rodiny. Stejně jako řada dalších dokumentaristů se Klaus Stanjek vydává hledat odpovědi na otázky své vlastní rodinné historie. Ticho můžete prolomit 19. dubna od 13:30 na projekci v rámci festivalu Academia Film Olomouc.

Kvůli přání svého strýce netočit film o něm za jeho života, je autor snímku odkázán k mravenčí detektivní práci. Vizuálně je historie interpretována pomocí fotografií a z nich vytvořených animací. Černobílý starý svět na fotkách ožívá pohybem i vyprávěním, zůstává ale nejasný, zrnitý a rozostřený podobně, jako desítky let staré vzpomínky. Propojují je autorovy cesty s cílem doplnit mezery, prázdná místa a ticho, které se objevují v dějinách jeho rodiny i celé Evropy.

Ze všech vězňů s růžovým trojúhelníkem na svrchníku jich zhruba 60 % zemřelo. Jak je možné, že právě strýček Willi přežil, vrátil se k rodině a mohl se tak dožít požehnaného věku necelých sto let? Film přináší řadu výpovědí bývalých vězňů z Mauthausenu, kde Willi Heckmann strávil dlouhý čas. Vše s cílem složit celou skládačku. Podobně, jako jsou k sobě skládány fotografie, dobové kresby a záznamy, jsou na sebe vrstveny jednotlivé informace.

Další tíživou otázkou je také to, proč se vlastně Willi dostal do vazby. Rodina mluví o tom, že byl homosexuál, ale úřední záznamy jsou nejisté, původně byl odsouzen k šesti měsícům a v koncentračním táboře nakonec strávil dlouhých osm let.  Paragraf 175, na základě něho byli homosexuální muži posíláni do koncentračních táborů, byl po dobu své existence často vykládán jako norma sloužící k ochraně dětí. Z homosexuálů se tak často v očích veřejnosti stávali pedofilové a pederasti. Paragraf 175 byl zmírněn roku 1969, ale z právního řádu zmizel až v roce 1994.

Film je rovným dílem hledáním rodinné historie, osobním vyrovnáním s dříve nepoloženými otázkami o milovaném strýci i příspěvkem k evropské historii druhé světové války. Ticho, které následovalo po Williho návratu domů, neochota o některých věcech mluvit i opatrnost, s jakou o sobě informace prozrazoval samotný Willi, se v důsledku vyjevují pouze jako vězení jiného druhu. Ticho je prolomeno, otázky položeny a částečně zodpovězeny. Pro strýce, který celý život prožil v utajení už je ale pozdě, stejně jako pro tisíce dalších vězňů s růžovým trojúhelníkem na svrchníku.

Zvuk ticha
(Německo Klänge des Verschweigens)

Režie: Klaus Stanjek
Scénář: Klaus Stanjek
Kamera: Niels Bolbrinker

Německo, Rakousko, Česko, 2013, 90 min