Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Další odstíny noirové šedi

Další odstíny noirové šedi

Další odstíny noirové šedi

RECENZE – KNIHA: Kiss the Blood Off My Hands (ed.: Robert Miklitsch, University of Illinois Press, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

Jestli se nějaký filmový fenomén těší trvalému zájmu jak u diváků, tak filmových badatelů, pak je to bezpochyby film noir. Zatímco diváky přitahují zejména jeho charismatičtí, enigmatičtí hrdinové a výrazná vizuální stylizace, odborníci tíhnou k analytickým rozvahám nad neuchopitelností jeho periodizace a esence, a tak rok co rok vychází další a další publikace, které usilují vnést do těchto oblasti světlo (nedávno se o to pokoušel například William Park v knize What Is Film Noir?). Úsilí rozklíčovat takto prchavý fenomén Robert Miklitsch s nadsázkou přirovnal k Hitchcockovu Vertigu: filmový kritik je vlastně Scottie a film noir je Madeleine, přičemž objekt krásy, do kterého se bláznivě a hluboce zamiluje, se ukáže být pouhým zdáním.1

kissAmbicí přinést odpověď na otázku, jež se vrací jako bumerang – „co činí noir noirem?“, se publikace Kiss the Blood Off My Hands, kterou loni vydalo University of Illinois Press v Chicagu, již dopředu vzdává. Spíše než o definici filmu noir usiluje o jeho redefinici. Robertem Miklitschem editorsky zaštítěná antologie textů se zaměřuje výhradně na jeho klasickou éru ve 40. a 50. letech (sám editor do ní přispěl studií reflektující pokusy o periodizaci noirového kánonu), což je mezi publikacemi o filmu noir úkaz spíše výjimečný.2 Jejím největší přínosem není pouze revizionistická perspektiva, skrze níž na daný fenomén nahlíží, ale především reflexe dosud zcela opomíjených témat. Ta přímo souvisí s tendencí problematizovat zavedené stereotypy na úrovni genderových rolí archetypálních postav, zamýšlet se nad kreativním vkladem jiných osobností než režisérů a v neposlední řadě poukazovat na přehlížené, ale klíčové formální a tematické aspekty.

Odmítání schematického vnímání postav je určující hned pro první dvě studie zaměřené na ženské hrdinky ve filmu noir: Philippy Gates, která se specializuje na genderovou problematiku v žánru kriminálního filmu, a Julie Grossman, jež se dlouhodobě zabývá konceptem femme fatale (a mj. aktuálně připravuje monografii o Idě Lupino). Obě autorky navazují na feministické čtení noiru, jež eskalovalo již na konci 70. let vydáním zásadní publikace Women in Film Noir (ed. E. Ann Kaplan) a které zavrhovalo nahlížení na film noir z maskulinní perspektivy. Philippa Gates napadá jednoznačné rozdělení ženských postav na osudové, zákeřné svůdnice a nevinné domácí hospodyňky-ochránkyně rozpoznáním třetího, alternativního typu, jenž v sobě nese kombinaci charakterových vlastností prvních dvou. Předmětem jejího zájmu jsou postavy amatérských ženských detektivů, jejichž investigativní aktivity plynou z osobních pohnutek. Své teze autorka rozvedla například na filmech Undercurrent, I Wake Up Screaming či The Second Woman, přičemž celý svůj pečlivý výzkum sumarizovala v přehledném soupisu dvou desítek titulů, z nichž u každého blíže specifikovala charakter ženské postavy, její schopnosti, jednání a míru autonomie.

V narušování šablonovité kategorizace mužských a ženských postav (soukromé očko vs. femme fatale) pokračuje i zmiňovaná Julie Grossman. Její studie vychází z hypotézy o žánrové hybridizaci filmu noir vstřebávajícího do sebe prvky melodramatu, kterou vnímá jako účelovou strategii hollywoodských studií usilujících o zacílení na co nejširší publikum. Její text je inspirativním zamyšlením nad rolí knižních předloh ženských spisovatelek, jako byly Dorothy Hughes, Vicki Baum a Vera Caspary. Z komparace románů těchto autorek a jejich filmových adaptací (v případě prvních dvou se jedná o filmy v režii Nicholase Raye Na opuštěném místě a A Woman’s Secret, u Caspary jde o ikonickou Lauru a její parafrázi Bedelia) plynou zásadní poznatky o vlivu jejich práce na modelaci ženských hrdinek.

O podpoře vzrůstajícího fenoménu ze strany hollywoodských studií píše i Andrew Spicer, jenž se odkazuje na Sheri Chinen Biesen a její zásadní poznatek z knižní studie Blackout: World War II & Origins of Film Noir (2005), že americký filmový průmysl a tamní média rozpoznala narůstající noirový trend (označovaný jako „red meat crime cycle“) ještě předtím, než na něj po válce oficiálně upozornili Francouzi a dali mu jméno, které nese dodnes. Snahu hollywoodského průmyslu těžit z popularity těchto filmů Spicer dokládá na práci tří významných producentů, jejichž kreativní vklad staví na roveň vkladu dnes autorsky vnímaných režisérů. Podle Spicera pomohli iniciovat, potažmo transformovat noirový cyklus, a to navzdory tomu (nebo možná právě proto), že každý měl jiné zázemí a vyznával odlišnou ideologii. Jerryho Walda spojovaného s vysoce centralizovaným studiem Warner Bros. vnímá jako pragmatika, Adriana Scotta působícího ve studiu RKO pověstném roztříštěností a nestabilitou označuje za idealistu, zatímco průkopník nezávislé produkce Mark Hellinger je v jeho očích realista. Jejich různorodé přístupy k produkci dokládá na případových studiích filmů Mildred Pierceová (Wald), Sbohem buď, lásko má a Křížový výslech (Scott) a Obnažené město (Hellinger).

O důležitém přínosu dalších, s noirem spojovaných osobností píše i Robert Murphy. Jakožto odborník na evropský, respektive britský noir poukazuje na příspěvek čtveřice mccarthyovským honem na čarodějnice poznamenaných režisérů do soudobé kinematografie Velké Británie, jež jim poskytla azyl. Murphy poutavě přibližuje osudy a práci Julese Dassina a Edwarda Dmytryka, pro které byla tvorba v Británii krátkou mezizastávkou v jejich další kariéře, a Cye Endfielda a Josepha Loseyho, kteří se na Britských ostrovech usadili na podstatně delší dobu.

Dalším z přispěvatelů je Mark Osteen, autor nedávno vydané publikace Nightmare Alley. Film Noir and the American Dream, v níž – jak Milan Hain napsal v recenzi zde – zkoumal „způsoby, jakými noirové snímky ztvárňují a ve většině případů i nevyhnutelně podrývají americký sen o štěstí, prosperitě a společenském vzestupu“. Od tohoto tématu se příliš nevzdaluje ani jeho studie v antologii Kiss the Blood Off My Hands, ve které se zabývá subžánrem heist filmů 50. let, jejichž koncept týmové spolupráce vnímá jako parafrázi fordovského modelu dělby práce usilujícího o minimalizaci rizika a co nejlepšího využití dostupných prostředků. Osteen dochází k závěru, že takto pojatý kolektiv (který navíc svoji práci vnímá jako hru) se však při přenesení do kriminálního podsvětí v důsledku ukáže jako neudržitelný. Autor v prvé řadě rozebírá filmy Asfaltová džungle a Armored Car Robbery, které byly shodně premiérovány ve stejný den (8. června 1950) a jež považuje za iniciační v rámci daného subžánru. Tyto filmy dále komparuje se snímky Phila Karlsona Kansas City Confidential a 5 Against the House, přičemž druhý jmenovaný vyniká atypickým sociálním zařazením lupičů (studenti) i jejich motivacemi (vztek a nuda). Z dalších zkoumaných titulů se jedná o Zabíjení, Rvačka mezi muži nebo Odds Against Tomorrow.

K neméně zajímavým poznatkům na úrovni stylotvorných prvků – konkrétně zvuku – dochází Krin Gabbard, jenž jako odborník na filmovou hudbu analyzuje roli milostných songů a jejich interpretů z řad afroamerických herců ve filmech Pryč od minulosti a The Blue Gardenia. Jeho kolega Neil Verma se pro změnu zabývá opomíjeným tématem vlivu soudobé rozhlasové kultury na film noir. Verma poukazuje na úzkou paralelu mezi klasickým filmem noir a zlatou érou amerického rozhlasového dramatu (jehož polovinu produkce na konci 50. let tvořil kriminální žánr) a jeho vliv ve filmech noir mj. rozpoznává ve velmi častém dramatickém aktu tajného naslouchání postav, které je dle něj mylně označováno jako voyeurství. Další dosud opomíjený stylotvorný prvek – zadní projekci – v případové studii Ulmerovy Objížďky vyzdvihuje Vivian Sobchack, podle níž je zadní projekce pro prostor ve filmu noir tím samým co voiceover pro čas.

K zřejmě nepřekvapivějšímu odhalení dochází J. P. Telotte, který popisuje paradoxní situaci studia Disney, jež zakládalo svou pověst na pohádkových, rodinných příbězích a přitom ve 40. letech produkovalo noirově stylizované kreslené filmy s Kačerem Donaldem, v nichž lze vysledovat zřetelnou reflexi tohoto dominantního filmového trendu. Telotte píše, že v následující dekádě se od experimentování v animované tvorbě upustilo a patrný vliv noiru se vrátil až s jeho revizí v 80. a 90. letech (což dokládá na filmech Falešná hra s králíkem Rogerem a Senzační svět).

Argumentačně jasně podpořené vymezování se vůči některým dnes již kanonizovaným aspektům filmu noir a poukazování na řadu dalších oblastí, které je možno zkoumat a tím danou problematiku revidovat, činí knihu Kiss the Blood Off My Hands zcela zásadním počinem v dosavadním odborném bádání o filmu noir. Díky entuziastickému přístupu autorů jednotlivých studií a obecně srozumitelným tématům, kterým se věnují, je navíc poutavá i pro skupinu laiků, pro které je film noir pouhým hobby. Proto ji zcela upřímně nelze než doporučit.

Kiss the Blood Off My Hands

editor: Robert Miklitsch
nakladatelství: University of Illinois Press, Chicago
rok vydání: 2014
počet stran: 264
knihu je možné objednat zde

Print Friendly, PDF & Email
  1. Viz Miklitsch, Robert: Kiss the Blood Off My Hand. Chicago : University of Illinois Press, 2014, s. 2. []
  2. Miklitsch v tomto ohledu odkazuje na knihu Roberta Palmera Hollywood’s Dark Cinema z roku 1994, která se též zabývala pouze klasickou etapou filmu noir. []

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 251

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru