Český Jeden svět

REFLEXE: Cukr blog (2014, Andrea Culková), Stále spolu (2014, Eva Tomanová), Jenica a Perla (2015, Rozálie Kohoutová) – MILOŠ KAMENÍK –

Na festivalu Jeden svět byly v premiéře uvedeny čtyři nové české filmy. Následující text reflektuje tři z nich. Cukr blog, Stále spolu a Jenicu a Perlu spojuje nejen skutečnost, že jimi na poli celovečerního filmu debutují tři režisérky, ale i silná a v lecčems kontroverzí témata.

Festival Jeden svět už několik let nepochybně patří společně s Jihlavou a Karlovými Vary mezi nejprestižnější tuzemské filmové akce, na nichž se odehrávají premiéry českých dokumentů. Není tudíž náhodou, že se v posledních letech snaží nejen dramaturgové festivalu, ale i samotní filmaři představit své dílo právě zde. Sekce Český pohled přinesla dokumenty již uvedené loni na podzim v Jihlavě, nebo i tituly, které si odbyly už i svou distribuční premiéru (Plán, K oblakům vzhlížíme, Danielův svět, Evangelium podle Brabence, Jáma, Je nám spolu dobře, Lovu zdar!, Opři žebřík o nebe). Z výčtu titulů je patrná dramaturgická otevřenost směrem ke kvalitnímu filmařskému zpracování. Vyloženě lidských práv se totiž týkalo jen několik z nich (Jáma, Danielův svět, částečně Opři žebřík o nebe), byť ke světu, v němž žijeme, se kriticky staví každé z výše uvedených děl.

V premiéře uvedené Zatajené dopisy (2015) Tomáše Kudrny (Wichterle – 2005, Mlčeti zlato – 2009, Po dlouhé noci den – 2011, Hledá se prezident – 2013) o „o experimentální škole pro romské děti, která byla v 50. letech vybudovaná ve vojenském prostoru Boletice“, jak se uvádí v materiálech ČT, jsem bohužel neviděl. Dokument, stejně jako ostatní premiérované filmy, poběží ještě v regionální části Jednoho světa a posléze jej uvede Česká televize (9. a 12. dubna), neboť jde o klasický televizní hodinový formát.

Cukr blog

Mezi nejvíce očekávané počiny patřil celovečerní debut Andrey Culkové Cukr blog (2015). Ústřední dějovou linii tvoří osobní rodinný deník samotné autorky. V průběhu těhotenství jí lékaři diagnostikovali těhotenskou cukrovku. Následovaly obavy o zdraví dítěte a posléze i celé rodiny, změny v jejích stravovacích návycích a s tím spojené nepochopení okolí (širší rodina, škola). Režisérka (a matka) se zaobírá vlivem cukru a dopady jeho nadměrného množství na naše zdraví. Stává se bojovnicí za přirozené množství cukru a hledá po světě obdobně spřízněné a osvícené jedince. Před kamerou se jí tak během pětiletého natáčení vystřídala řada odborníků i aktivistů z USA, západní Evropy i jiných kontinentů.

Cukr blog tedy není jenom intimní pohled na privátní boj s cukrem okolo nás a v nás, ale především aktivistické gesto, z něhož je patrné zaujetí Culkové, která vliv cukru vnímá podobně jako hrozbu kouření. Při hodnocení filmu pak hrozí tendence hodnotit ani ne tak dílo jako takové, jako spíš občanské postoje autorky.

Svižná forma vyprávění nedá na chvilku vydechnout, využívá všech možných stylistických i vyprávěcích „atrakcí“, jak je známe z amerických filmů jako Nepříjemná pravda (2006) o boji Ala Gora s globálním oteplováním, Super Size Me (2004), v němž režisér Morgan Spurlock na vlastním zdraví testuje dopady výhradního stravování u McDonalds a samozřejmě i z děl Michaela Moora, zejména jeho debutu Roger a já (1989), jenž se nejvíce týkal Moora jakožto soukromé osoby.

Sledujeme nepřetržitý příval informací, motivů, situací, rozhovorů, autorských postřehů a komentářů, neustále střídajících se prostředí, nejrozmanitějších stylistických efektů (zpomalené i zrychlené záběry, „rozpohybovaná“ grafika apod.). Permanentně v „pohybu“ je i zrcadlovkou nasnímaný obraz s malou hloubkou ostrosti, jenž těkavě mění ostrost z předmětu na předmět. Nesmí chybět stylizované výjevy, ani hravé a sebeironické vsuvky, i když komické roviny, jakou známe třeba z děl Moora či Remundy a Klusáka, film nedosáhne. Na to je téma pro Culkovou až příliš závažné.

Režisérka a vypravěčka v jedné osobě vrší argumenty pro své závěry a pro pochyby či relativizaci nezbývá prostor. Díky tomu může poukazovat na širší souvislosti mnohem odvážněji, než kdyby šlo o přísně vzatý populárně-vědecký snímek. Poukazuje tak třeba na propojení potravinářských lobby s pomocí Africe a další obchodní praktiky korporací. Každoroční akce firmy Haribo, která německým rodinám, stojícím nekonečné fronty, vyměňuje za pytle kaštanů a žaludů krabice plné bonbonů, vypovídá víc, než hromada tabulek a grafů.

Závěry režisérky jsou ale ve své subjektivitě v řadě ohledů zjednodušující a spekulativní, čímž ztrácejí na přesvědčivosti. Každopádně se jí podařilo vyhmátnout světový fenomén, jenž je skutečně problematický a dosud nebyl nijak zásadně medializován, ani se nestal součástí mainstreamové diskuze. A právě tuto debatu má film šanci rozpoutat, což je samo o sobě pozitivem.

Pozoruhodná je i mezinárodní ambice, v českém dokumentu dosud nevídaná. V oblasti hrané kinematografie mají naši filmaři přeci jen více pokusů o průnik za hranice naší kotliny – v minulosti třeba Panství (1999), v současnosti Ghoul – 2015, nebo Marhoulem připravované Nabarvené ptáče. Až na rodinné zázemí autorky film ignoruje tuzemský kontext, je natočen v angličtině (voiceover čte profesionální herečka – Zuzana Stivínová) a odehrává se v řadě zemí, na několika kontinentech, což podporuje celkově kosmopolitní vyznění.

Na filmu je, jako třeba i na Danielově světě (2014) Veroniky Liškové a dalších nových dokumentech, patrný vliv spolupráce se zahraničními dramaturgy a konzultanty. Ambiciózněji koncipované celovečerní dokumenty v posledních letech procházejí nejrůznějšími dramaturgickými workshopy, producentskými inkubátory a vývojovými „pitchingy“, které mají tvůrcům pomoci v mezinárodní srozumitelnosti, radí jim s úpravami vhodnými pro prodej do zahraniční apod. Českému dokumentu se tak sice daří postupně pronikat do světového festivalového kontextu, domnívám se ovšem, že se tak někdy děje na úkor autorské osobitosti a originality. Jde o filmy „velkých“ témat a ojedinělých protagonistů, nejrůznějších dokumentaristických metod, ale zároveň se blíží pomyslné „festivalové konfekci“, u níž je jedno, jestli je film český, dánský nebo třeba britský.

Culková už na FAMU tíhla k ironii, metodě inscenování a performativnosti, které společně míří k formě filozofujícího dialogu. Podobně přesahující rovinu Cukr blog postrádá, vytrácí se uvažování v metaforické rovině, čímž snímek ztrácí nadčasovost a závěry nemají univerzální souvztažnost k fungování společnosti jako celku. Nejedná se o dialogické dílo, ale o provokativní a aktuálně i podvratný monolog.

Stále spolu

Ještě před českou premiérou (film do kin vstoupí 21. května 2015) na sebe upozornil dokument Stále spolu (2015), jemuž se podařilo probojovat do soutěžní sekce prestižního festivalu IDFA v Amsterdamu. Po dobu několika měsíců sledujeme život početné rodiny, jejíž osudy už byly v minulosti medializovány. Petr Široký vychovává s manželkou mimo dosah společnosti a civilizace devět dětí, a to v maximální možné míře, jak jen je to v České republice legislativně možné. Přes léto žijí v sepětí s přírodou v polorozpadlé chajdě na Šumavě a na zimu se karavanem přesouvají do Španělska. Dalším důvodem těchto cest, což se z filmu nedozvíme a zaznělo to jen na diskuzi po projekci, je i faktický, dlouhodobý pobyt v zahraničí, který umožňuje i starším dětem studovat na dálku střední školu a rodičům poskytuje nárok na příspěvky.

Komorně pojatý snímek střídá scény rozhovorů s otcem a dalšími členy rodiny s pozorovatelskou metodou natáčení. Veškeré situace nahlížíme z perspektivy rodiny. Jedinou výjimku tvoří scéna s babičkou z manželčiny strany, která v zimě navštíví jejich prázdný a zanedbaný příbytek a lamentuje nad způsobem života, jenž děti vedou, přičemž neopomene zmínit vysokoškolské vzdělání obou rodičů.

Režisérka Eva Tomanová, která se dosud věnovala především televizní dokumentaristice a publicistice, svým celovečerním debutem otevírá především dvě témata. Jednak úskalí alternativního přístupu k životu v současné civilizaci a jednak roli rodiny a její fungování pod vlivem autoritářského otce.

Postava otce s „božskou“ vizáží (bělostné vlasy a mohutný plnovous) filmu dominuje, stejně jako celé rodině. Naše pozornost pak přirozeně sklouzává k hodnocení jeho postojů a povahy. Petr Široký navzdory všem konvencím realizuje svou představu správného života, což už samo o sobě může být pro leckoho iritující. Snaží se minimalizovat propojení rodiny se státem a institucemi. Úplně „svobodný“ ale není a musí dělat ústupky. Na úřadech pobírá příspěvky na své děti, ty pak alespoň formálně studují. Z děje neplyne, že by otec nebo matka vydělávali, jen nejstarší synové přivydělávají ve Španělsku pouličním hraním na kytaru. Otec tedy svou rodinu izoluje od společnosti, která však umožňuje její přežití, nemluvě o tom, že i jejich rodina žije v mírovém státě a relativně bezpečném prostředí, což je výsledkem společenského úsilí, na jehož fungování se však Široký odmítá spolupodílet.

Režisérka se v rozhovorech bohužel více neptá po příčinách Petrova nezvyklého přístupu k životu, nesnaží se poukázat na jeho motivace a pohnutky, nemluvě o případném zobecnění takovéhoto způsobu života. Eva Tomanová tuto rovinu téměř pomíjí, byť se nabízí hledat v individuálním osudu jedné rodiny právě smysl takto žitého „protestu“. Hodnotíme nakolik je pan Široký despota a manipulátor, nakolik je etické držet děti privátní a svérázné životní filozofie. Řešíme, zda z dětí nevychovává budoucí asociály. Na zodpovědné hodnocení ale pár desítek minut filmu nestačí. Tomanová uspořádala výběr ze života, jenž je pouhým zlomkem skutečnosti, která může být (a nejspíš je) mnohem barevnější a složitější. Máme tendenci porovnávat cizí život a osud s našimi vlastními životními zkušenostmi. Ano, malé děti lezoucí po stromech vypadají šťastně, naopak starší děti jsou uzavřeně a nikdy se neusmívají. Můžeme se i ptát, proč dospělé syny jejich otec nevystřelí do světa jako šíp a nedá jim volnost, kterou si on sám v mládí navzdory okolí vybojoval. O čem to ale skutečně vypovídá?

Stále spolu je portrétem silné a kontroverzní postavy (a jeho „podřízených“), jde o fascinující pohled na odlišný způsob života, probouzí „pavlačovou zvědavost“, ale hlouběji pod povrch nejde. Byť je film natočen oproti většině jiných, především televizních dokumentů kultivovaně, jeho postavy jsou poutavé a pozoruhodné, výsledný tvar nenabízí hlubší pochopení motivů a důvodů pro to, co vidíme. Autorka nepočítá s širšími souvislostmi ani nehledá kořeny daného jednání svých postav. Podobně jako třeba v hrané tvorbě nedávné uvedené Kobry a užovky (2015). Každý si tak udělá na otce svůj názor, kterým si obhájí své životní jistoty a postoje a ani nás nenapadne zapátrat po příčinách této alternativy a nevyvodíme si z toho nic, co by mělo širší souvztažnost se stavem naší společnosti.

Jenica a Perla

Celovečerní film Jenica a Perla (2015) nedávné absolventky dokumentu na FAMU Rozálie Kohoutové přináší dvojportrét romských kamarádek žijících v protilehlých koutech Evropy. Dospívající Jenica (čti Ženyka) se s o něco málo mladší Perlou seznámila na společných hudebních vystoupeních mezinárodního tanečního uskupení Kesaj Čhave. Ačkoli dívky o sobě vzájemně hovoří jako o nejlepších kamarádkách, na čemž stojí i dramaturgický klíč snímku, tak lze jen těžko pochopit, proč zrovna tyto dvě tak rozdílné dívky k sobě mají blízko. Každopádně se ukazuje, že nejen hudba spojuje, ale v případě Romů je to i jejich jazyk, díky němuž si rozumí bez ohledu na jakékoliv národní hranice.

Film je nejen portrétem dvou odlišných povah, ale i vhledem do rodinného prostředí, z něhož dívky vzešly a do života společnosti, v níž romská menšina aktuálně žije.

Původem rumunská Romka Jenica žije už přibližně deset let v Paříži. S rodinou se hádá, vymezuje se vůči jejich způsobu života, odešla od nich, učí se kadeřnicí, snaží se osamostatnit a žít soběstačný, aktivní život.

Perla žije v romské osadě na východě Slovenska a je na první pohled pravým opakem Jenicy. Ke všemu přistupuje pasivně a ve své netečnosti se zdá být spokojená. Ve škole se jí nedaří a motivaci k učení má pramalou, neboť tuší, že nebude mít šanci žít jinak, než její rodiče. Ti jsou apatičtí jako ona, nic neumí, nic je nebaví. Perla chce, dle svých slov, zůstat v osadě, životní standard rodičů jí vyhovuje. A nelze se jí divit. Gádžovský svět okolo, na rozdíl od Paříže, je nepřátelský. Chybí jí i entuziasmus její kamarádky. Navíc to vypadá, že brzy otěhotní a tím se k „osudu“ definitivně připoutá. A právě osudu se pokusili vzdorovat Jeniciny rodiče, když před lety z Rumunska odešli za lepším.

Rodinné prostředí je ovšem determinující i pro Jenicu, ta ale na rozdíl od Perly proti rodičům revoltuje. Dominantní postavou je matka, která dceři, mimochodem velmi vtipným způsobem, vyčítá, že se snaží žít jako Pařížanka. Radí jí, aby si našla chlapa, měla dítě a žila jako oni. Nebo jako její sestra, která se matčiných osnov drží. Perlini rodiče celý den koukají telenovely a nevystrčí paty z ghetta. Vtipně působí scéna, v níž Perla přijde ze školy domů, posadí se k rodičům na gauč a na otázku zpoza kamery, co budou dnes dělat, zazní po chvilce váhání, že asi nic.

Velký vliv a samozřejmě i velký rozdíl má na život obou rodin země, v níž žijí. Jenica je v Paříži jednou z mnoha cizinek a nikdo se na ni nekouká skrz prsty, což Perla o Slovensku říct nemůže.

Vyzdvihování českého dokumentárního filmu nad pokulhávajícím hraným filmem se v posledních letech stalo žurnalistickým klišé, byť jej lze fakticky asi sotva rozporovat. Smutnou skutečností ale stále zůstává, že dokumenty prakticky nenajdeme v programech kin a stále se tak jedná o „klubovou“ událost. Festival Jeden svět umožňuje alespoň „svým“ titulům v rámci regionálních ozvěn oslovit širší diváckou obec.

Cukr blog

Režie: Andrea Culková
Scénář: Andrea Culková
Kamera: Lukáš Milota
ČR, 2015, 79 min.

Stále spolu

Režie: Eva Tomanová
Scénář: Eva Tomanová
ČR, 2015, 75 min.

Jenica a Perla

Režie: Rozálie Kohoutová
Scénář: Rozálie Kohoutová
Kamera: Lukáš Hyksa
ČR, 2015, 72 min.