Neinvenční pseudočeská žánrovka

Když Petr Jákl ml. začal natáčet Kajínka, široká veřejnost se na projekt dívala skrze prsty a nemohla pochopit, že režisérem je nevzdělaný kaskadér a herecký double. Kajínek ovšem v kinech uspěl a mluvilo se o něm jako o ucházejícím krimi thrilleru. Samozřejmě velký díl zájmu způsobilo ožehavé téma, ale film především neselhal v řemeslu a díky jasně stanovenému žánru se jednalo o živou vodu v zatuchlých končinách české kinematografie plné laciných veseloher a tragikomedií. Jákl ml. zkrátka vkročil do filmu „z druhé strany“ pevně a sebevědomě, poté se však na pár let úplně odmlčel. Důvodem bylo tajné natáčení jeho druhého projektu s názvem Ghoul, který byl v médiích propagován jako „temný thriller“. Zde narážíme na první problém. Film je klasickým případem found footage hororu, nikoliv temným thrillerem. Těžko říct, jestli se jedná o marketingovou minelu, nebo o záměr klamat tělem, ale v každém případě je žánrové zařazení notně o kus vedle, než bylo divákovi do hlavy vštěpováno.

Synopse Ghoula je dobře navržená – parta dokumentaristů se vydává natáčet na Ukrajinu materiál k tématu kanibalismu 20. století a v rámci této příležitosti si domluví exkluzivní rozhovor s místním Borisem, který byl před několika lety obviněn z kanibalismu. Jak už to v hororech bývá, stará chata uprostřed lesa se stane peklem a začne boj na život a na smrt. Provedení a obsah ovšem již značně pokulhává.

Zaprvé je nutné podotknout, že dobrý found footage film má obsahovat racionální vysvětlení pro výskyt kamer(y) – zde se jedná o natáčení dokumentu o kanibalismu ve 20. století, ale už nám není vysvětleno, zda se jedná o záznam, či o živé natáčení událostí. Tyto dva přístupy se radikálně rozchází, když vezmeme v potaz konec filmu a jeho začátek, který je uvozen titulky o ukrajinském hladomoru, a buď tedy značí začátek fiktivního dokumentu nebo filmu jako takového. V prvním případě si ovšem záznam nemá (díky konci) kdo přehrát a v druhém případě se dokumentaristé kanibalismu na Ukrajině věnují v kostce pár minut a ani netuší, kdo je nejslavnější kanibal Andrej Romanovič Čikatilo.

Zadruhé si film pomáhá hodně nefér hlasitými lekačkami, které diváka vyděsí už z principu náhlého zvukového ataku, který má povětšinou klasicky banální příčinu (vzpomeňme první setkání s Borisem). Občasná nelogičnost v chování postav je v hororovém žánru žádoucí a tudíž nebudu hanit některá scenáristická řešení (domluvený rozhovor ve vzdálené chatě, vyvolávání duchů v opileckém stavu atd.). Ghoul v pravdě postrádá moment překvapení, ale na druhou stranu je dramaturgicky dobře vystavěn (příkladná gradace), má vskutku perfektně vybrané lokace a hlavně vkusně vybraný zahraniční casting, čili se nemůže stát, že by sklouzl k nechtěné parodii, trapnosti nebo směšnosti, protože se v něm mluví buď anglicky, nebo rusky. Tedy český horor odehrávající se na Ukrajině s titulky? Pro českého diváka odkojeného lokálními komediemi zřejmě nulová zajímavost. Ale opět se jedná o žánrově jasně zaškatulkovaný film, který využívá jeho nástrojů, postupů a bohužel i mantinelů.

Zatřetí se chce Ghoul zavděčit všem (dramaturgicky i distribučně), ale ve výsledku přichází s křížkem po funuse a jen opakuje již dávno viděné a dříve mnohdy i lépe provedené. Subžánr found footage hororu byl v kurzu v minulém desetiletí a přestože se tvůrci snaží pojmout téma šířeji (otázky ohledně hladomoru, vyvolávání duchů, Čikatilova osobnost), vše vyšumí do ztracena a zbyde opět jen tupá vyvražďovačka, která nahodí husí kůži snad jen při sledování archivních záběrů Čikatila u soudu.

Ghoul má veškeré propriety (found footage) hororu – gore, nadpřirozeno, lekačky, těkavá ruční kamera atd. Bohužel ve všech případech se nesnaží o nějakou invenci těchto postupů. Vše je nalajnováno od začátku do konce a divák si tak jen povinně zaškrtává jednotlivé situace zahrnující smrt zvířete (kočka), chození do tmy (generátor), falešný poplach (prázdný záběr na lesní cestu), vyvolávání duchů (hýbající se sklenice) a nalezení starých záběrů (Boris). Ghoul má své chvilky a tíživou atmosféru, ale naprosto ničím nevybočuje z dlouhé řady podobně koncipovaných filmů, jejichž průkopníkem byla dnes již legendární Záhada Blair Witch (The Blair Witch Project, 1999). Dnes, po 16 letech, Ghoul může nabídnout tak maximálně 3D pro českého diváka (jedná se o první český 3D horor) a „exotické prostředí“ pro diváka amerického. V ničem jiném ozvláštňující není a z principu zpracování dané látky ani být nemůže. Ghoul se tak stává sázkou na jistotu a zároveň progresivním žánrovým filmem v našich končinách. Otázkou je, jestli je tato ambivalence chytrým marketingovým tahem, roztěkaným tvůrčím záměrem nebo demonstrací zkostnatělé aktuální české kinematografie.

Ghoul

Režie: Petr Jákl ml.
Scénář: Petr Bok, Petr Jákl ml.
Kamera: Jan Šuster
Střih: Matouš Outrata
Hudba: Karel Havlíček
Hrají: Jennifer Armour, Jeremy Isabella, Paul S. Tracey, Debra Garza, Alina Golovlyova
Česká republika, 2015, 91 min.
Premiéra: 26. 2. 2015 (Bioscop)