Ve vlnách nebezpečné nostalgie

RECENZE – KNIHA: Film a dějiny 4: Normalizace (ed.: Petr Kopal, Casablanca, 2014) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Je chvályhodnou snahou všech možných odvětví humanitních věd, že se konečně – více než čtvrtstoletí od tzv. sametové revoluce – začala seriózně zabývat obdobím komunistické totality. V posledních letech se začíná objevovat řada publikací, které se obdobím normalizace zabývají z mnoha různých úhlů pohledu. Namátkou jmenujme kolektivní monografii Tesilová kavalerie – Popkulturní obrazy normalizace (Petr A. Bílek, Blanka Činátlová, 2010) nebo např. edici Štastné zítřky, která vychází v nakladatelství Academia. Kromě textů, nahlížejících na problematiku tohoto období skrze optiku sociologie (Alžběta Čornejová – Dovolená s poukazem), muzikologie (Miroslav Vaněk – Byl to jenom Rock’n’Roll?) či literární vědy (Alena Fialová – Poučeni z krizového vývoje), má v této edici nezastupitelný podíl také film a televize (např. Paulina Brenová – Zelinář a jeho televize, Pavel Skopal – Naplánovaná kinematografie).

Edice Film a dějiny, která pod vedením Petra Kopala vzniká ve spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů a nakladatelství Casablanca, se ve své čtvrté části dostává také k tématu normalizace. Důležité je poukázat na východiska, která tento projekt odlišují od edice (a samostatných knih) zmíněných výše. Pro tuto ediční řadu je totiž důležitý pohled na film (a televizi) coby médium, které potenciálně slouží jako nástroj propagandy konkrétního režimu a významnou mírou se podílí na tom, jaký obraz o sobě chce režim vytvářet. Film se tak stává nástrojem ideologie.

Film a dějiny 4: Normalizace chronologicky navazuje na předchozí svazky edice, které se zabývaly obdobím přeci jen poněkud vzdálenějším – dávnými dějinami, 2. světovou válkou a érou stalinismu. Normalizace je obdobím, které stále ještě zůstává v aktivní paměti mnoha lidí. Zároveň je zde, jak k tomu poznamenává Petr Kopal v úvodu, „nová generace, která normalizaci nezná z autopsie, ale jen zprostředkovaně. Právě film a televize, tato normotvorná média par excellence, fakticky ovlivňují kolektivní historickou paměť svými reprezentacemi, obrazy/ideami.“ (s. 10) Ve zdůraznění role propagandy – která byla mnohdy tak dovedně skrytá, že ani její recipienti netušili, že ji pasivně „hltají“ (a někteří to netuší dodneška) – tkví podle mě hlavní pozitivum této knihy.

Široce rozkročený okruh autorů a témat velmi výstižně pokrývá celé spektrum problému. Jednotlivé příspěvky jsou rozdělené do tří celků – Normalizační tvorba, Dnešní obrazy normalizace a Normalizace z didaktického hlediska. Osobně mám trochu otazníky nad zařazením třetí části. Je jasné – a vysvítá to i z výše uvedené citace – že je třeba mladší generaci konfrontovat s obrazy normalizace a poukázat na možné jiné čtení, než je to nabízené normalizátory. Ano, to jsou věci naprosto zřejmé. Autoři těchto příspěvků přicházejí s návrhy na zapojení filmu a médií do výuky dějepisu – tedy s ničím tak zásadně objevným. Příspěvky v této části zůstávají někde na půli cesty mezi didaktickými návrhy a historickými analýzami. V určitém kontextu mohou být i cennými příspěvky. Bohužel ne v rámci čtvrté publikace v řadě Film a dějiny. Z textu knihy zbytečně – a bohužel negativně – vyčnívají.

Zbývající dvě části přinášejí řadu příspěvků, které celý problém „normalizace a filmu“ analyzují z mnoha různých – mnohdy až překvapivých – úhlů. Výběr témat naštěstí nezůstává na povrchu a jejich variabilita dovede čtenáře strhnout. Ač by k tomu tematické směřování knihy mohlo směřovat, většina předložených textů netenduje k analyzování oněch ideologických aspektů v dobové filmové a televizní produkci. Hned několik příspěvků sleduje problém skrze svazky Státní bezpečnosti (peripetie natáčení filmu Amadeus v příspěvku Petra Blažka či sledování Věry Chytilové Státní bezpečností, jak o tom pečlivě referují texty Stanislavy Přádné a Petra Koury). Množství sborníkových příspěvků se spíše než na analýzy soustředí právě na kontext, v jakém filmy vznikaly, zkoumá průběh jejich produkce a hledá skryté mechanismy, které výslednou podobu filmů ovlivňovaly ještě na úrovni scénáře či později vlastního natáčení (Daniel Růžička a jeho příběh vzniku seriálu Povstalecká historie). Stranou nezůstává ani televizní dokument, který měl po okupaci v srpnu 1968 lví podíl na utváření povědomí občanů o právě proběhlých událostech.

Za klíčovou osobně považuji část prostřední, která sleduje způsob, jakým je normalizace zobrazována v současné filmové a televizní produkci. Zajímavá je v tomto směru komparace dobového a současného pohledu na normalizaci z pera Jaroslava Pinkase. Kamil Činátl velmi pečlivě analyzuje zejména diváckou recepci seriálů Sanitka a Sanitka 2, prostřednictvím čehož poukazuje na fakt, že ač nepříliš dlouho po sametové revoluci, dominující populární představou o normalizaci je nostalgie (jen ať se čtenář zamyslí nad tím, co stojí za tím, že je film S tebou mě baví svět označován jako „Komedie století“ – ano, není to nic jiného než nostalgie). To ostatně potvrzuje i Petr Bednařík v příspěvku, který se mj. zabývá také seriálem Vyprávěj.

Ono nebezpečí „nostalgizace“, na které text knihy poukazuje, považuji za jeden z podstatných problémů současného většinového vnímání minulé doby. A ideologická indoktrinace, je možná horší – ve svém podprahovém účinku – než propaganda minulého režimu. Je dobře, že vznikají knihy, jako je tato. Knihy, které erudovaně analyzují problematiku ideologizace médií, propagandy a ovlivňování kolektivní paměti. „Film a dějiny: Současnost“. To by byl taky titul, který by bylo zajímavé číst. Uvidíme, jak daleko se Petr Kopal se svým projektem dostane.

Film a dějiny 4: Normalizace

editor: Petr Kopal
nakladatelství: Casablanca
rok vydání: 2014
počet stran: 648
kniha obsahuje cca 350 ilustrací
k dostání na stránkách vydavatele zde