Pojďte pane, budeme se bavit o (českém) filmu

RECENZE – KNIHA: Generace Jihlava (Lucie Česálková  [ed.], Větrné mlýny, 2014) – JANA BÉBAROVÁ –

Debaty nad stavem současné české filmové kritiky a vzájemná nevraživost mezi našimi filmaři a recenzenty, kterou jsem já sama coby absolventka filmové vědy na vlastní kůži pocítila, když jsem začala učit na praktické filmové škole, ve mně vždy vyvolávají pocity rozhořčení a smutku. Vzájemné rozpory plynoucí z pohrdavé neúcty vůči práci „protivníka na druhé straně“ jsou – stejně jako všechny žabomyší války – zbytečné a v tomto případě i kontraproduktivní. Obě strany totiž zapomínají na to, jak si mohou ve svém tvůrčím rozvoji být nápomocny. Na nutnost dialogu mezi oběma tábory upozorňuje a o jeho (re)start usiluje inspirativní kniha Generace Jihlava, kterou na přelomu roku pod redakčním dohledem Lucie Česálkové vydalo ve spolupráci s AMU nakladatelství Větrné mlýny.

Radim Procházka, který společně s Michalem Procházkou stál u zrodu původní myšlenky na koncept knihy, v úvodu píše o jejím záměru jako o snaze „navázat symbolický dialog mezi režiséry a publicisty, který tady podle nás zcela přirozeně fungoval v 60. letech minulého století a dnes téměř neexistuje. Publicisté z naší generace píší raději o zahraničních filmech. Zaobírat se českým prostředím je často nudné kvůli filmům samotným a zároveň rizikové, protože si jejich texty můžou přečíst i dotčení autoři.“ (str. 31)

Přestože publikace tento dialog rozvádí na pestrém poli současné české dokumentaristiky, její idea je vzhledem ke své univerzální platnosti přenositelná i na další kinematografické oblasti, zejména pak na hranou tvorbu, jíž se zmiňovaná nevraživost týká primárně. Ve srovnání se současnými českými hranými filmy jsou ty dokumentární – dnes běžně označované přízviskem autorské – obecně vnímány jako progresivnější a nápaditější. A stejně tak nápaditá, asertivní a zažité konvence překračující je i jim zasvěcená kniha, která svou koncepcí podněcuje k úvahám a aktivizuje čtenářovu-divákovu mysl, čímž ho podvědomě popouzí k osobnostnímu růstu.

Originalita knihy spočívá ve výběru přispívajících autorů a v jejich přístupu ke zkoumané látce, jíž jsou klíčová díla klíčových osobností českého autorského dokumentu. Výraz „autorský dokument“ mimochodem Lucie Česálková ve vstupní studii o stavu českého dokumentárního filmu označuje jako ryze český – a dnes už notně devalvovaný – terminologický unikát. (str. 43) Nicméně jako takový je primárně spojovaný se skupinou filmařů „silné tvůrčí vize“ prosazujících se na konci 90. let a s jihlavským festivalem, který jim zprostředkoval cestu k širšímu diváckému publiku (a proto se logicky dostal do názvu knihy). Středobodem publikace jsou tedy v rámci autorského dokumentu zásadní tituly Nonstop (1999) Jana Gogoly, Hry prachu (2001) Martina Marečka, Český sen (2004) dvojice Vít Klusák – Filip Remunda, Ztracená dovolená (2006) Lucie Králové, Ivetka a hora (2008) Víta Janečka a Nesvatbov (2010) Eriky Hníkové.1 Výše uvedený nevšední přístup k těmto titulům pak spočívá v jejich reflexi nejen ze strany filmových kritiků, ale i ze strany filmařů samotných, jimž los určil, o kterém ze snímků svých kolegů budou psát. Oboustranný pohled se tak stává impulzem pro kýžený dialog znesvářených táborů. A realizovat tento ušlechtilý záměr se knize daří úspěšně.

Radim Procházka v předmluvě konstatuje, že byť se žánry a užité metody psaní v jednotlivých textech liší, jejich autoři až překvapivě často dochází ke stejným závěrům. (str. 32) Názorová shoda však není tak jednoznačná a přístup všech pisatelů k zadanému úkolu je vskutku velmi odlišný a zřetelně odráží jejich individualistickou povahu. Jinými slovy autorské jsou nejen rozebírané filmy a jejich tvůrci, ale i samotné texty. Skupině kritiků k jejich pohledu zvenčí většinou analýza daného filmu slouží k hlubší reflexi režisérova díla, jeho tvůrčí metody a poetiky. V tomto ohledu jsou nejdůslednější zejména text Magdy Španihelové o Hrách prachu a Martinovi Marečkovi (možná i částečně proto, že Marečkova tvorba vyčnívá sama o sobě vzhledem k jeho sympatickému aktivismu a zapálenému osobnímu zapojení do řešení otázek, jež jeho filmy nastolují) a studie Matěje Nytry, která je mikroskopickým rozborem díla Lucie Králové. Taktéž je třeba vyzdvihnout text Antonína Tesaře věnovaný Erice Hníkové, který na význam její tvorby odmítá nahlížet a priori obdivně a nebojí se poukázat i na její rozporuplné aspekty.

Na rozdíl od uvědomělejšího, zodpovědnějšího přístupu kritiků je filmařský pohled zevnitř většinou stručnější, více esejisticky zaměřený a místy tíhne až k hravému experimentu. Že stručnost může být výhodou, dokazuje například Vít Klusák, který na pár výstižných řádcích řekne o své kolegyni Erice Hníkové více než ostatní na podstatně širším prostoru. Na zřetel je rovněž třeba brát osobní, přátelské vazby mezi režiséry, díky nimž k práci svých kolegů logicky vzhlíží s respektem, jenž občas přechází až v adoraci. To ovšem některým z nich nebrání být zároveň kritický, jako v případě Víta Janečka (který je mimochodem i autorem závěrečné stati o historii a dramaturgické koncepci jihlavského festivalu) a jeho textu o Českém snu, kterému prostřednictvím řady argumentů vytýká jeho nekonzistentnost. Přestože někteří z režisérů (Remunda, Hníková) otevřeně přiznávají, že se jim do psaní o filmech svých kolegů nechtělo, více či méně vystihují esenci jejich povah. Nejlépe se to daří Martinovi Marečkovi v jeho „pitvání“ Gogolova Nonstopu, potažmo tvůrcova svérázného charakteru. Ten se zpětně odráží v Gogolově vskutku osobitém pojednání o Ztracené dovolené Lucie Králové komponovaném jakožto protokolový zápis jejího výskytu ve filmu. O tom, nakolik (pří)nosný je jeho stručný a veskrze bezobsažný popis toho, co měla Králová v jakých situacích na sobě, by se dalo diskutovat a v důsledku toho význam jeho textu snadno zpochybnit. Pokud však vezmeme v potaz fakt, že texty jednotlivých režisérů vypovídají více o nich samotných než o těch, o kterých píší, pak je místo jeho příspěvku v publikaci opodstatněné.

Bylo by nesmyslné a zbytečné vytýkat publikaci, která úspěšně realizuje plán rozpoutat dialog mezi teoretickou a praktickou oblastí kinematografie, její úzký záběr, případně zpochybňovat výběr zkoumaných děl a jejich tvůrců na úkor jiných. Sama si je totiž vědoma svých limitů a jakékoliv výhrady tohoto charakteru by byly bezpředmětné vzhledem k tomu, že nemá ambice oblast současného českého dokumentárního filmu mapovat komplexně. Každopádně úvodní reflexe jeho porevolučního vývoje s ohledem na proměnu technologických možností, formátů, režijních metod a institucionálního zázemí obecně, jejíž autorkou je Lucie Česálková, je jednou z nejsilnějších stránek knihy. A tak jediné, co se publikaci dá vytknout, jsou některé aspekty jejího grafického řešení. Zatímco obálka pojatá jako rozložitelný plakát generace Jihlava je originální a funkční, v knize použité ilustrační černobílé fotografie vypadají díky špatnému rozlišení a mizernému kontrastu jako nehezké šmouhy. S ohledem na výjimečnost knihy jsou však tyto poznámky druhořadé. Bez váhání ji doporučuji všem, kterým současná česká kinematografie není cizí a kteří jsou zvídaví, názorově otevření a hlavně schopní dialogu.

Generace Jihlava

Autoři námětu: Michal Procházka a Radim Procházka
Editor: Lucie Česálková
Fotografie: David Konečný
Grafická úprava: Kateřina Wewiorová
Počet stran: 344
Vazba: vázaná
Formát: 115 × 175 mm
Rok vydání: 2014
Knihu lze objednat zde.