Kino na hranici: To mi hlava nebere (Val Kilmer)

Jen málokdy se vidí evropský western, který si navíc dokáže udělat legraci sám ze sebe. V roce 2006 jeden takový natočil režisér Piotr Uklański pod názvem Letní láska. Na Kině na hranici je uváděn v rámci retrospektivy polské herečky Katarzyny Figury, která zde hraje jedinou ženskou roli. Jednoduchý příběh, příliš mnoho filozofování, spousta krve, enigmatický Karel Roden a umanutá hlava Vala Kilmera. Moc často se nevidí, aby v polském filmu vystupoval Rasputin s Batmanem a neřekli dohromady jediné slovo.

Na Kině na hranici jsme po několikáté (přesně), asi nikdy jsme se ale ještě nezmínili o doprovodném hudebním programu. Organizátoři se snaží zvát skupiny, které dokáží oslovit jak polské, tak české publikum. Vyrazit proto na Tata bojs byla jasná volba. I přes jemné technické problémy mohl přeplněný stan „Klub“ zažít skvělý koncert známé české kapely, která na svém druhém polském koncertě (první odehráli v roce 1995! ve Varšavě) zahrála výběr svých nejlepších hitů, doplněný o obě písničky z jejich nového singlu Strana A.

To, co dělá Kino na hranici Kinem na hranici, bylo pro nás vždy spojení českého filmu a polských diváků. Je až neskutečné, jak rozdílně se můžeme dívat na českou kinematografii, proto jsme se vždy snažili nevynechat některý starší český „profláknutý“ film z programu. Letos to byly kupříkladu snímky S tebou mě baví svět, nebo Zabitá neděle s účastí energické Drahomíry Vihánové, která nedávno získala Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii. Překvapilo nás ovšem, že oproti minulým létům nebývají sály úplně zaplněny. Polské filmy zřejmě táhnou více, viz selfie tvůrců filmu Heavy Mental, které můžete dohledat na facebookových stránkách akce.

Jako pomyslný zlatý hřeb festivalu jsme si nechali snímek Marcina Krzystalowicze Štvanice, který se vrací do období II. světové války, od jejíhož konce uplynulo letos 70. let. Partyzáni schovaní v lese, kolaborant popravující své známé z vesnice, skvělé herecké výkony Marcina Dorocinského a Macieje Stuhra, sugestivní kamera a nechronologický děj. To jsou hlavní atributy, které dělají z film Oblawa nezapomenutelný zážitek.

Kino na hranci dokáže také velice překvapovat. První je rozchod s grafikem Bohdanem Heblíkem, který stál za vizuální podobou přehlídky v posledních několika letech. Letos byl nahrazen mladou grafičkou Iwonou Cichou, která pro svůj vizuál využila motiv Rubikovy kostky. „Práci při organizaci festivalu lze bezpochyby přirovnat k jistému druhu hry nebo skládačky, v níž musejí všechny díly spolehlivě zapadnout na své místo. Od úvodního výběru filmů přes sestavování programu až po prodej vstupenky na projekci poslednímu opozdilci tak musí být celek logicky uspořádán, aby mohl správně fungovat. Přesun jednoho dílu tak má vliv na tvar celé konstrukce a nejednou způsobí, že je celý proces nutno zahájit od začátku. Není to rozhodně jednoduchá práce, bývá velmi složitá, ovšem uspokojení z konečného výsledku se jednoznačně vyplatí!“ vysvětluje Cichá svou ideu.

Druhou změnou, po které se volalo několik posledních let, jsou texty v katalogu. Upustilo se od výňatků z recenzí posbíraných v tisku či internetových magazínech a přistoupilo se k psaní osobitých anotací. Na první pohled malá změna, ale pro stálého návštěvníka jistě podstatná, jelikož i v těchto nuancích jde poznat, že organizátoři chtějí svůj festival posouvat kupředu. Možná by to ještě chtělo koncepčněji uchopit jednotlivé sekce festivalu a zamyslet se hlouběji nad jeho směřováním.

Dospělost mu v příštím roce bude určitě slušet. Do zobaczenia!