Filmový kurz za pětistovku

RECENZE – KNIHA: Lekce filmu (Laurent Tirard, překlad: Alena Smithee; 2014) – JANA BÉBAROVÁ – 

Jakkoliv může název publikace, kterou koncem loňského roku na knihkupecké pulty uvedlo nakladatelství Dokořán, působit didakticky, příhodně vystihuje její charakter: Lekci filmu lze doslova a bez nadsázky brát jako příručku studenta filmové školy nabízející soubor užitečných rad a návodů, jak (ne)točit film. Kromě toho potěší i všechny laiky, jimž jsou filmy koníčkem, protože skutečný filmový fanoušek slovem, které vzejde z úst jeho oblíbeného režiséra, nikdy nepohrdne.

Poptávku po sebraných rozhovorech s výjimečnými režiséry současnosti i minulosti v angloamerické literatuře již více než patnáct let úspěšně naplňuje americké nakladatelství University Press of Mississippi svojí sérií Conversations with Filmmakers,1 která českým překladem dosud zůstává (a asi i zůstane) netknutá. A jelikož až na výjimky u nás publikace tohoto rázu nevychází, titul jako Lekce filmu v poličkách vyhrazených kinematografii logicky vynikne. A rozhodně nemůžeme říct, že by lákavá schránka prodávala prázdný obsah.

Přestože se k nám kniha Laurenta Tirarda dostala s desetiletým zpožděním, její obsah nezestárnul. Lekce filmu jsou zapečetěnou skříňkou zásadních myšlenek zásadních osobností. Na úplném začátku byla práce francouzského filmového žurnalisty, dnes praktikujícího scenáristy a režiséra Laurenta Tirarda (Mikulášovy patálie, Asterix a Obelix ve službách Jejího Veličenstva). Dnes téměř padesátiletý tvůrce v devadesátých letech působil v redakci francouzského filmového magazínu Studio, kde pravidelně publikoval rozhovory s věhlasnými režiséry. A co bylo původně zamýšleno jako časopisecká série, se nakonec rozvinulo v celou knihu, kterou vřele uvítali i čtenáři za hranicemi Francie.

Vzhledem k Tirardově netajené vášni k filmu, obdivu americké kinematografie (sám studoval režii v New Yorku) a jeho novinářské a posléze filmařské praxi se v případě jeho Lekce filmu nabízí srovnání s filmovou biblí Rozhovory Hitchcock – Truffaut iniciovanou jeho krajanem, též cinefilem, novinářem a režisérem v jedné osobě, Françoisem Truffautem. Na mysl rovněž přichází rozhovory Petera Bogdanoviche s šestnácti režijními ikonami klasického Hollywoodu Who the Devil Made It: Conversations with …. Bez ohledu na počet respondentů je záměr zpovídajících de facto stejný: skrze vlastní slova a úvahy filmařů zprostředkovat a přiblížit čtenáři jejich tvůrčí taktiky a přístup k filmovému médiu obecně.

Co se zpovídaných týče, Tirard – dle svých slov – oslovoval režiséry, jejichž zkušenosti a kariéra jsou kvantitativně i kvalitativně tak bohaté, že je lze brát jako profesory filmu (str. 333). Jisté osobní preference však v selekci devětatřiceti tvůrců (zejména z Francie a Spojených států) vycítit lze. K určité zaujatosti, jíž se zřejmě nejde zcela vyhnout, se však Tirard otevřeně přiznává, jako v případě Alejandra Gonzáleze Iñárritua. Dnes oscarový tvůrce pěti zdařilých celovečerních filmů měl za sebou v době vzniku rozhovoru pouhé dva tituly. Ty však Tirard považoval za „mistrovské“.

Hrozbě, že by výsledek výzkumu tolika „vzorků“ působil chaoticky, se Tirard vyvaroval tím, že všem dotazovaným položil tytéž otázky. Vzhledem k jejich individualismu nehrozilo, že by se tento koncept mohl vyčerpat a ustrnout v jednotvárnosti odpovědí. Naopak čtenáři poskytl možnost srovnání, z nichž i přes zmiňovanou osobitost a odlišný autorský postoj každého tvůrce plynou někdy až překvapivé spojitosti. Kupříkladu na tom, že režie je v prvé řadě věc instinktu, se téměř jednohlasně shodnou všichni. A za pravdu jim jistě dá každý (ať už začínající či zkušený) režisér, který chce kinematografické konvence obohatit nějakou invencí.

„Režie je zkušenost čistě osobní, člověk si musí sám objevit jazyk filmu a prostřednictvím tohoto jazyka si pak musí objevit sám sebe. Pokud se tedy chcete naučit filmařině, bude vám možná užitečnější psycholog než nějaký profesor!“
Pedro Almodóvar (str. 29)

„Na režii není nic záhadného ani složitého. Nesmíte se jí nechat zastrašit nebo celý proces intelektualizovat až do krajnosti. Stačí, když se řídíte svým instinktem. Když tohle zvládnete a máte talent, tak to bude snadné. A Když ho nemáte, tak to zkrátka a jednoduše bude nemožné.“
Woody Allen. (str. 64)

Vzhledem k autorovu „dramaturgickému klíči“, spočívajícímu v nahlížení režisérských individualit jako lektorů filmu, je logická jeho otázka po praktickém přínosu filmových škol. Samouci hovoří o škole života, absolventi škol o jejich (ne)smyslu. Ať už se k výuce na těchto institucích staví s respektem či despektem, shodně poukazují na jejich potenciální nebezpečí ve smyslu automatického přejímání cizích názorů (stejně jako je třeba si vytvořit nadhled na knížkou samotnou). Suma sumárum by univerzální poselství mohlo znít asi takto: „Učit se, vymezovat se, mít co říct, neustále se rozvíjet a být sám sobě divákem.“

Každý po svém přibližují iniciační momenty svých kariér a nejpřínosnější pracovní zkušenosti, přičemž z jejich povídaní častokrát plynou pozoruhodná zjištění. Kromě důležitých kariérních začátků v televizi z úst tvůrců hraných filmů kupříkladu opakovaně padne zmínka o obohacující prvotní praxi v oboru animace (kde si režisér v podstatě ozkouší všechny funkce filmového štábu) či v střihačské práci, při níž je rozvíjen filmařův cit pro vyprávění. O střihu jako neocenitelné zkušenosti například hovoří Joel Coen:

„Když se ocitnete ve střižně s dvaceti hodinami denních prací, tak můžete opravdu dobře vidět,jakým způsobem režisér převádí scénář na plátno. Můžete sledovat, jak a mezi čím se rozhodoval, jakých chyb se dopustil. U hotového filmu tohle všechno nevidíte. Rozplýváme se nad dokonalostí Občana Kanea, ale naučili bychom se víc, kdybychom mohli vidět veškeré denní práce a zjistit tak, které záběry se Welles rozhodl do filmu nedat. Střih vám také pomůže pochopit, jak pracují herci. Vidíte, jak se při opakovaném natáčení jednoho záběru dokáží – a nebo nedokáží – vyvíjet, jak jsou schopni jednu a tutéž scénu zahrát několikrát, zcela odlišným způsobem.“
(str. 82)

Tirard se dále táže po přístupu a postupu při psaní scénáře a při samotném procesu natáčení, přičemž zvláštní důraz klade na otázky týkající se práce s herci. Vzhledem k rozdílné nátuře zpovídaných režisérů jsou odpovědi na tyto dotazy logicky nejpestřejší. Tak jako tak jsou všechny podnětné a inspirativní a knihu Laurenta Tirarda činí poutavou a čtivou. A jejím největším kouzlem je schopnost vzbudit v čtenáři zájem i o filmy těch tvůrců, které by po prvotní nekompatibilitě osobních preferencí s jejich režijním stylem mohl ignorovat.

O autorovi:

Laurent Tirard (* 1967) je francouzský režisér a scenárista. Režii studoval na New York University, kterou absolvoval v roce 1989. Rok působil v Los Angeles jako lektor scénářů pro studio Warner Bros. Poté nastoupil do časopisu Studio Magazine a stal se filmovým publicistou. V průběhu dalších sedmi let viděl a zrecenzoval více než sto snímků ročně. Všechny nabyté poznatky Laurent Tirard od roku 2004 převádí do praxe. Dosud natočil celkem pět celovečerních filmů, nejnověji Mikulášovy patálie na prázdninách (2014) podle slavné knižní předlohy René Goscinnyho.

Seznam vyzpovídaných režisérů:

Martin Scorsese, Pedro Almodóvar, Sydney Pollack, Jean-Pierre Jeunet, John Boorman, Woody Allen, Emir Kusturica, Joel a Ethan Coenovi, Wim Wenders, Claude Sautet, David Lynch, Bernardo Bertolucci, Oliver Stone, Atom Egoyan, Patrice Leconte, Jacques Audiard, Claude Lelouch, Denys Arcand, Michael Mann, André Téchiné, Roman Polanski, Claire Denisová, Jim Jarmusch, Claude Miller, Lars von Trier, Wong Kar-wai, David Cronenberg, Takeši Kitano, Tim Burton, John Woo, Jean-Luc Godard, Miloš Forman, Bertrand Blier, Mathieu Kassovitz, Steven Soderbergh, Jean-Jacques Annaud, Claude Chabrol, Alejandro González Iñárritu, Arthur Penn

Rozměry: 160 x 235 mm
352 stran, 499 Kč
Knihu lze objednat zde.