Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Nepřítel uvnitř nás

Nepřítel uvnitř nás

Nepřítel uvnitř nás

ANALÝZA: Sicario: Nájemný vrah (režie: Denis Villeneuve, 2015) – MAREK HOLAN –

Sicario: Nájemný vrah, aktuální film Denise Villeneuva, je o čase a o zlomech. Čas ve fikčním světě hraje proti ústřední skupině postav – týmu agentů amerických tajných služeb, kteří se snaží destabilizovat drogový kartel, operující na mexicko-amerických hranicích. Čas, nebo spíše načasování je mimo fikční svět naopak největším “spojencem” tvůrců Sicaria. Více než o drogách a boji proti jejich distribuci však Villeneuvův snímek pojednává o zlomech – momentech, v nichž postupná proměna stávající struktury získává svou konkrétní podobu a je tudíž třeba přehodnotit přístup k dosavadnímu (společenskému, institucionálnímu) řádu – nebo odejít. Zlomy lze vnímat opět i mimo svět příběhu – jako způsob, jímž Sicario akcentuje své vyprávění a pomocí nějž je budována struktura filmu.

Po předloňském Zmizení (Prisoners, 2013) tak Denis Villeneuve přišel s dalším žánrovým snímkem, v němž dokázal za pomoci zdůraznění určitých momentů (“ve správný čas, na správném místě”) vytvořit dojem, že je zde odhalena samotná podstata toho, jak se buduje filmové napětí. Neděje se tak za monumentálního doprovodu metafikčních postupů, které by upozorňovaly na umělost filmového diskurzu, ale způsobem přesně opačným – “zapuštěním” technické a stylistické stránky pod povrch, odkud je možno působit nenápadnějším a přesto maximálně zneklidňujícím dojmem a jen občas se “přihlásit” pomocí ozvláštnění. Sicario s téměř frustrující precizností vrství jednotlivé úrovně příběhu, jež skládají výsledný obraz absolutní marnosti a cynismu. Plynule během toho přechází od povrchového napětí na úrovni akcí postav k napětí vnitřnímu, které konstruuje dramatický oblouk filmu.

Villeneuvův nový snímek však představuje nejen žánrový příspěvek par excellence; jak bylo naznačeno, disponuje také stylistickou vytříbeností (kameru a hudbu mají v gesci stejní tvůrci jako v případě Zmizení) a herecky výstižným provedením postav. A zároveň je, pro thriller možná paradoxně, klidný. Právě klid (nezaměňovat s nekomunikativností či absencí děje) je vypravěčskou strategií, kterou Sicario využívá k intenzifikaci dopadu každé své části. S touto strategií pak souzní také zmíněné další složky – kamera zůstává většinu času plynulá, hudební podkres působí jako pomalu se zdvihající bouře, v jejíž podstatě se ale stále skrývá cosi zlověstného. Navzdory deadlinu, který je ve snímku několikrát zmíněn a žene postavy kupředu, se hrdinové chovají, jako by jim patřil všechen čas světa. Ve výsledku je však tato tvůrčí rozvážnost transformována v přesně opačný efekt – Sicario nepřestává ani na moment pulzovat.

maxresdefaultSicario je vynikajícím thrillerem především díky své práci s načasováním a dávkováním motivů. V expozici nastavenou míru napětí následně podprahově udržuje po celou dobu a během všech situací (i těch, které na první pohled působí klidným dojmem) a stále ji stupňuje pointováním velmi dlouho a pečlivě budovaných dílčích zápletek. Tyto průběžné klimaxy, jednotlivé “záchytné body” pak šokují nikoli kvůli tomu, že by byly natočeny patřičně pompézně, ale díky jednoduchosti svých řešení. Ta jsou, porovnávána s předchozím vývojem situací, prostá a ve své stručnosti vytváří k předešlému kontrapunkt; zároveň se však vždy jedná o vyústění logická. Není samozřejmě pravda, že by Sicario zcela pomíjel praktické zásahy ústředního týmu vyšetřovatelů, nicméně pracuje s nimi střízlivě a nedává jim rozsáhlý prostor navíc na úkor ostatních, “neakčních” momentů. Plánování akcí má stejnou váhu jako jejich uskutečnění (aniž by film zabředl do procedurálních podrobností), a cesta ke klimaxu je vždy naplněna detaily, které – znovu – nejsou takové povahy, aby působily jako rozmarná vata nad rámec – pouze doplňují celkový obraz. Každá scéna je naplno využita – včetně těch zdánlivě “hluchých”, v nichž kamera jakoby bezcílně pluje nad zemí a sleduje krajinu. I tyto záběry, podpořené temným hudebním podkresem, naznačují, že se postavy ocitly před branami pekla. Společenského i osobního. Doslova.

Sicario začíná jako poměrně konvenční příběh o problematice drog a nelegálního převádění přes mexicko-americkou hranici – se všemi frustracemi, které z těchto témat pro postavy plynou a které určují jejich motivace. Hrdiny žene kupředu především ubíjející bezvýchodnost situace, proti níž se rozhodli bojovat. Samotné společenské problémy však brzy ustupují do pozice hybatele děje a jejich řešení, jak se na konci dozvídáme, ani není v plánu (zčásti proto, že není možné, zčásti proto, že zákulisní hráči o ně neusilují). Vyprávění se záhy přesouvá na úroveň osobního dramatu, v němž se odkrývají charaktery postav a hrdinové jsou neustále nuceni přehodnocovat svá stanoviska úměrně nastálé situaci. Paradoxem, který průběžně přetváří tematickou strukturu filmu, je fakt, že postavy nejsou konfrontovány se změnami na úrovni společenských problémů, jež se snaží vyřešit. Jinými slovy – ti, kdo jsou v expozici uvedeni coby antagonisté (tj. vůdcové drogového kartelu), během celého filmu vystupují aktivně pouze sporadicky (výjimkou je přestřelka v koloně nebo pokus o vraždu protagonistky Kate Macerové (Emily Bluntová)) a proto hrdinové nepřehodnocují stanoviska vůči nim. Konflikt je namísto toho zasazen do ústředního kolektivu a navzájem nepřátelskými se stávají ti, kdo by měli spolupracovat. Sicario tak ve výsledku zdůrazňuje jiný problém – nestabilitu struktury bezpečnostních složek, jejíž společenskou úlohou je působit jako jeden z garantů řádu, a vzájemnou nedůvěru mezi jejími částmi.

Pochybující protagonistka se tím pádem nevyrovnává pouze s vlastní nejistotou, ale s rozpadem tradičně vnímaného systému hodnot – Kate je svými nadřízenými přesvědčována, že způsob, jakým její mise probíhá, je v pořádku, jelikož díky nepolapitelnosti zločinců se posunuly hranice, v jejichž rámci je možné je stíhat. Celkový obraz je ale rozsáhlejší a komplexní. Šíři situace vystihuje teprve lakonické hodnocení z úst postavy nájemného zabijáka Alejandra (Benicio Del Toro) – z těch, kteří se snaží vymáhat zákon, se po vzoru zločinců stali “vlci” a celý kontext, v němž se Kate od té chvíle pohybuje, je “zemí vlků”. Neproměnily se pouze hranice, ale také charakter účastníků hry. Sicario sleduje postupné boření řádu a nastolení nové situace, která funguje na základě odlišných pravidel než doposud. Jakkoli by se tedy mohlo zdát, že odstraněním vůdce drogového kartelu v závěru filmu je řád obnoven, ve skutečnosti pouze vzniká nové pole, jehož definitivním stvrzením je až finální konfrontace Kate a Alejandra. Součástí nové situace není pouze boj proti zločincům za použití jejich vlastních postupů, ale i eliminace (nebo alespoň umlčení) těch, kteří odmítají přestat hrát podle překonaných pravidel. Sicario tak nezachycuje pouze atmosféru nedůvěry v rámci jedné struktury, ale je pečlivě artikulovaným vyslovením pochybností o systému jako celku.

sicario

Villeneuvův film pracuje s dvojím pojetím dynamiky výsledného tvaru – vnější tempo je určováno akcemi týmu vyšetřovatelů (neúspěšný pokus o osvobození rukojmích v úvodu filmu; převoz jednoho z členů kartelu přes mexicko-americkou hranici; razie v bance; přestřelka v tunelu; infiltrace do domu vůdce kartelu v závěru), zatímco vnitřní dynamika se odvíjí od osobních rozhodnutí postav. Toto dvojí pojetí a přechody mezi vnějškem a vnitřkem neštěpí film na dvě nesourodé části, ale vytváří organicky provázaný celek, plynule se pohybující ke zdrcujícímu konci. Vnější tempo je spojeno zejména s postavou Matta Gravese (Josh Brolin), který plánuje akce, jež se ve filmu odehrají a které mají vliv na proměnu hledisek všech zúčastněných. Tyto akce se však vzdalují od představ, které si o způsobu vyšetřování v úvodu vytvořila protagonistka.

V samotném jádru ústřední skupiny hrdinů tak leží rozkol, který souvisí s dávkováním informací protagonistce/divákovi. Právě v tomto ohledu si jsou postavy, jak bylo zmíněno výše, navzájem nepřátelské. Odtud také pramení dojem nekomunikativnosti Sicaria – přestože si protagonistka (a divák s ní) na začátku myslí, že cílem mise je přivést do vězení představené drogového kartelu, tento cíl se začne záhy drolit. Graves totiž tento postup zdánlivě sleduje také, ale ve výsledku okolo něj pouze krouží a jeho skutečné záměry zůstávají skryty až do finálního vysvětlení. Nejedná se ovšem o nekomunikativnost coby strategii primárně určenou k obelstění diváka. Vzhledem k tomu, že jako téma filmu se záhy profiluje vnitřní rozkol v týmu vyšetřovatelů, je zamlčování informací spíše průvodním jevem a logicky z tématu vyplývá. Výše zmíněná vnitřní dynamika filmu je navázána na postavu Kate Macerové, která je morálním i emocionálním centrem snímku. Její měnící se náhled na situaci, v níž se ocitla, jí postupně znemožňuje ztotožnění s průběhem mise a v závěru i udržení morální integrity. Toto osobní dilema stupňuje konstatní míru tlaku vyvíjeného na diváka a spoluvytváří podprahové napětí.

V centru Sicaria stojí tři odlišné postavy se třemi odlišnými soubory motivací. Střet mezi jejich pohnutkami přispívá k budování vnitřního napětí, které celou dobu pulzuje “pod povrchem” snímku a které vrcholí v předposlední sekvenci filmu během rozhovoru Alejandra s Kate (následující závěrečná sekvence se z tohoto pohledu opět vrací na začátek, ke konvenčnímu pojetí “drogových” filmů, kdy je řečeno obligátní poselství, že válka proti kartelům nikdy neskončí). “Voják” v podání Emily Bluntové je veden touhou čestně zvítězit v boji proti narkobaronům a ve chvíli, kdy je jí možnost čestného boje odepřena, podstupuje klíčové morální dilema a nakonec je nucena na své etické pozice rezignovat. Coby mistrovská se v tomto ohledu ukazuje jak konstrukce dané postavy tak její herecké zpracování – oscilace mezi silnou ženou a bezmocnou (protože morálně ukotvenou) osobou je provedena vyváženě a obě složky charakteru protagonistky jsou neoddělitelně propojeny a zůstávají aktivně přítomny po celou dobu filmu (s tím, že jedna poloha je v danou chvíli vždy dominantní, aniž by ovšem zcela přebila tu druhou). Zákulisní hráč Joshe Brolina chce především překlopit rovnováhu sil na svou stranu a pro dosažení tohoto cíle účelně manipuluje svými spolupracovníky. Proto je právě on spojen s rozehráváním a komplikováním příběhové linie filmu – až do závěrečného střetu v tunelu, kdy je jeho záměr splněn a úlohy tvůrce děje se ujímá postava Alejandra. Nájemný vrah Benicia Del Tora se vzpírá jasnému zařazení téměř až do konce filmu, kdy je odhaleno, že všemi svými akcemi sleduje pouze osobní zájmy. Provázanost postav Matta Gravese a Alejandra se tak projevuje i v tom, jakým způsobem si předávají roli toho, kdo posouvá děj kupředu. Zatímco celou dobu se zdá, že Alejandro svou činností podporuje vše, co chce uskutečnit Matt, v závěru se toto rozdělení obrací a naopak Matt se stává tím, kdo pomáhá Alejandrovi uskutečnit jeho záměry. Vyvrcholení snímku proto přináší rozštěpení jednotlivých linií, které celou dobu postupovaly společně (protože hrdinové sledovali společný směr) a rozdělí se z důvodu odlišných motivací (neboť každý z hrdinů si od splnění tohoto cíle a od způsobu jeho naplnění slibuje něco jiného).

sicario-blunt-desertSicario k udržení konstantního tlaku využívá detailního načasování a vyváženého stylistické pojetí. Také z tohoto důvodu nemůže být jeho způsob vyprávění označen za nekomunikativní. Villeneuve postupuje k řešení všech situací nejjednodušším možným způsobem a napětí nevzniká ze zamlžování, ale z obnažení. Film dokáže těžit na jedné straně z minimalizace žánrově vděčných scén (přestřelka na hraničním přechodu), na straně druhé pak z jejich umocnění díky zdůraznění stylu (použití nočního vidění během akce v tunelu). Snímek důsledně kalibruje poměry a rozpínání jednotlivých vrstev – každá z nich (ať už se jedná o rovinu osobního dramatu nebo vnější rovinu boje s kartelem) má dostatek prostoru k samostatnému rozvoji, zároveň se neustále organicky prolínají. Díky tomu je přechod z povrchu k jádru (kontakt mezi vnější a osobní rovinou) plynulý. V tomto duchu se odvíjí i závěrečná “infiltrace” do domu vůdce drogového kartelu, která je pouze naznačena a větší prostor je věnován vysvětlení Alejandrových motivací.

Sicario tak ve výsledku vyniká zejména detailní proporcí všech složek – tím, jak od společenských témat naznačených v expozici přechází k problematice proměny stávajícího řádu, aniž by původní témata začala plně absentovat; tím, jak konstruuje situace, kterým dává dostatečný prostor, aby podpořily vyznění celku, aniž by se navzájem přebíjely; tím, jak dovedně přechází mezi jednotlivými úrovněmi, od obecné k osobní, za udržení konstantního napětí. Emocionálně zdrcující finále je potom už pouze výsledkem přesného propočítání, aniž by působilo lacině či vykalkulovaně.

Sicario

Režie: Denis Villeneuve
Scénář: Taylor Sheridan
Kamera: Roger Deakins
Hudba: Jóhann Jóhannsson
V hlavních rolích: Emily Blunt, Benicio Del Toro, Josh Brolin, Victor Garber, Jon Bernthal, Daniel Kaluuya, Jeffrey Donovan
Česká premiéra: 29. 10. 2015 (Freeman Ent.)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru