Úhel pohledu

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 01. dubna 2015 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Skalpy: Kasino v rytmu boogie (Jason Aaron & R. M. Guéra) – JAROSLAV STUCHLÝ –

A bude se chválit! Nic jiného si totiž tato série nezaslouží. První svazek (Země indiánů) lehce naťukl, oč v téhle mysteriózní kriminálce půjde: ranař Dashiell Zlý kůň se po letech vrací do rezervace Prérijní růže, nechá se zaměstnat místním bossem Lincolnem Rudou vránou v kmenové policii a nekompromisně pase po výrobcích drog. Jenže Rudá vrána není jen mnohokrát vyznamenaným prezidentem kmenové rady, ale také šéfem místního podsvětí a bývalým členem radikální indiánské organizace, která má na svědomí vraždu agentů FBI. Zlý kůň je skutečně zlý, hlavně ale pracuje v utajení právě jako agent FBI. S matkou Ginou si sice příliš nerozumí, zato rychle najde společnou řeč s poněkud promiskuitní dcerou samotného Lincolna. Děj přes složitě strukturované flashbacky spěl ke svému vrcholu, slavnostnímu otevření kasina Splašený kůň, které má Lincolnovi zajistit tučné příjmy a rezervaci kýženou prosperitu. Poslední panel pak ukázal skalpovanou mrtvolu.

Poslední panel Kasina v rytmu boogie také ukazuje skalpovanou mrtvolu. Tu samou, jen z odlišného úhlu pohledu. Druhý svazek je na odlišných úhlech pohledu vypravěčsky založen. Čtenář záhy pochopí, že tentokrát je děj zhuštěn na události jediné noci, kdy se otvírá kasino. V prvním sešitě sledujeme Dashiella, ve druhém Lincolna, třetí patří Dieselovi (běloch, který se všeho nejvíc touží po tom být opravdovým indiánem), čtvrtý Tomu, kdo chytá a jeho mystickým vizím, pátý Dinovi, mladíkovi a uklízeči v kasinu, jehož sen opustit bídný život v rezervaci se po setkání s Lincolnem odkládá na neurčito, a šestý Gině Zlý kůň.

Vedle flashbacků do blízké i vzdálené minulosti, kterými jsou sešity otvírány, se tak čtenář dočká časových skoků v rámci již zmíněné noci nebo opakování některých scén, pokaždé ovšem tak, jak ji vnímá ta která postava. Jason Aaron pevně drží otěže, odkrývá střípky minulosti, motivaci i psychologické profily svých hrdinů, ačkoli o hrdinech v tom pravém smyslu slova nemůže být řeč, každý s sebou vleče nějaké tajemství, trauma nebo hřích. A pomalu se začínají vyjasňovat vzájemné vztahy. To však neznamená, že neexistují nové otázky (např. kdo to je pan Hlavoun).

R. M. Guéra tohle všechno mistrovsky vystihuje kresbou, dosahující tentokrát kompozičního vrcholu ve ztvárnění vize, která Toho, kdo chytá přepadne v telefonní budce. Záblesky minulosti útočí v šedivých výjevech s rudou barvou krve, políčka v podobě střepů se zarývají do hlavy jak postavě, tak čtenáři, který si na celkový obraz bude muset ještě počkat. Dalším silným momentem je konec druhého sešitu. Scéna, která dokonale vystihuje psychický stav Rudé vrány, postavy, jež se do té doby zdála být necitelným byznysmenem a vrahem bez svědomí. Náhle před sebou vidíme stárnoucího muže, zlomeného tragikou svého osudu. Znovu je potřeba vyseknout poklonu koloristovi, vlastně tentokrát koloristce Giulii Bruscové, která navazuje na práci svého předchůce, a dokonce ho překonává (vybarvit přestřelku ve ztemnělé drůbežárně tak, aby se v ní čtenář neztratil, není zrovna snadný úkol).

Ve své předmluvě z října 2007 Garth Ennis vybízí, aby se za Skalpy bojovalo na všech frontách, aby tvůrci měli možnost dovést svůj příběh do konce tak, jak měli od začátku naplánováno. Tady a teď lze bojovat za to, aby tuzemský čtenář sérii podržel a dovolil tento komiksový klenot v češtině zkompletovat. Když si prohlížím originální obálky k jednotlivým sešitům Skalpů od Jocka, nemůžu si bohužel nevzpomenout na tuzemský osud jeho Parchantů.