Komplexní, nikoli komplikovaná kriminálka

RECENZE: Temný případ, druhá série (epizody 1-3) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Zdrženlivé recenze druhé sezony seriálové antologie Temný případ chystají diváka na zklamání. Mystérium první řady je pryč; místo blouznivých monologů Rusta Cohla a tajemného příběhu s metafyzickým přesahem nastupují tragikomické lidské trosky, jejichž boj s vnitřními démony postrádá nuanci a hlubší rozměr. Jenže co když se nová série svému nebývale úspěšnému předchůdci ani nechce rovnat – alespoň ne na stejném poli? Vodítkem může být už to, že scénárista Nic Pizzolatto původně plánoval v druhé řadě rozvíjet okultní tajemství kalifornského dopravního byznysu, ale ve finále se této roviny zcela vzdal. Jak se nakonec ukazuje, šlo o správné rozhodnutí. Nový Temný případ možná neuspokojí řadu konzervativně smýšlejících fanoušků či kritiků, kteří chtějí dostávat pořád totéž v bledě modrém. Ve skutečnosti ale představuje invenční krok směrem k ještě komplexněji vystavěné detektivce, která dál posouvá hranice žánru.

Už první díl dá hned v úvodu zábavným způsobem najevo, že vypravěčské schéma z předešlé řady se tu opakovat nebude. Když vidíme detektiva Raye Velcora (Colin Farrell) sedět za stolem a vykládat právničce o nevyjasněném případu jeho zbité (ex)manželky, jsou jednotlivé záběry inscenované přesně jako u policejních výpovědí Rusta a Martyho. Brzy ale zjistíme, že jde o méně podstatnou kauzu, která seriálu slouží hlavně k expozici a představení jednotlivých postav. Ke vtipné sebereflexi vede také zmínka o osmidílné sérii investigativních článků, kterou plánují vydat losangeleské noviny, a zkompromitovat tak zločineckého podnikatele Franka Semyona (Vince Vaughn). Tvůrci Temného případu tady zkrátka ukazují, že moc dobře vědí, na co navazují a s čím se potýkají. Slouží jim ke cti, že se s odkazem minulé série vyrovnávají takto lehce, během pár minut ji smetají ze stolu a dělají si místo pro nové, pozměněné pojetí.

Je přitom evidentní, že určující roli v koncepci jednotlivých sérií nadále hraje zvolené prostředí. Zatímco jižanská, silně nábožensky založená Louisiana navedla první řadu Temného případu ke spirituálním přesahům a citacím díla Andreje Tarkovského (záběr z rozbořeného kostela je přímou vizuální poctou Ivanovu dětství), dekadentní Kalifornie, domov Hollywoodu, naopak vyzývá k ryze světským intertextuálním aluzím. Pornografické performance jsou proto v nové sérii ironicky přirovnávané k herecky ceněným výstupům Meryl Streep, případně k avantgardní filmařině. Semyonovi jeho obchodní partner žertovně vytkne, že v 90. letech by  se svým renomé mohl akorát „chodit kanálama“, čímž se glosuje Vaughnova vlastní, nepříliš lichotivá dřívější kariéra. Cedule na dálnici pak na moment odkryje nápis „Mulholland Drive“.

Opakující se záběry na rozvětvující se silniční tahy v Los Angeles, případně na spletité industriální rafinérie fiktivního městečka Vinci, jsou v seriálu tentokrát snad ještě naléhavěji přítomné než panoramata louisianské močálové krajiny v první sérii. Ještě více spletité je také vyprávění druhé řady, které si sice namísto několikaúrovňových retrospektiv až na výjimky udržuje lineární směr, ale o to složitější má strukturu. Nového případu se pro změnu účastní dokonce tři svérázní vyšetřovatelé (kromě Velcora ještě šerifka Ani Bezzerides a dálniční policista Paul Woodrugh) a každý z nich navíc zastupuje odlišné zájmy. Postavy jsou tak v nové sérii mnohem méně enigmatickými solitéry, jako spíše figurkami v husté síti vztahů, mocenských machinací a zákulisních tahanic. Seriál nás tentokrát nenutí zpochybňovat pravdomluvnost postav a odhadovat jejich skutečné motivace, ale zvažovat jejich jednání a vzájemné interakce v mnohovrstevnatých souvislostech. Více než do hloubky (několikaúrovňové procházení zpět časem v první řadě) se proto druhá sezona rozprostírá do šířky, a ještě zřetelněji tak připomíná román, jehož kapitoly – samy plné dílčích podkapitol – postupně odkrývají čím dál košatější fikční svět.

První tři díly, které byly s předstihem poskytnuty novinářům, současně naznačují, že na své si tu přijdou zejména ti, kdo ocení propracovanou skladbu jednotlivých dílů, důmyslné dávkování informací a neustálé podvracení diváckého očekávání. Každá z epizod přichází s novými nápady, které rutinní úkony (seznámení s protagonisty, představení motivací, zahájení pátrání) všelijak obohacují, komplikují a zatraktivňují. Když na konci úvodního dílu vyjde najevo, jaký zločin svede hlavní hrdiny dohromady, zdá se, že dál už není čím překvapovat. Hned na začátku druhé části ale zjistíme, že každý z detektivů je zároveň loutkou ve vyšší hře svých nadřízených a do případu vstupuje s jinými úkoly. Vyšetřování tak okamžitě získá další dimenzi, ve které se promítají nejen osobní stanoviska a naturely protagonistů, ale zároveň jejich – často protichůdné – pracovní povinnosti a závazky. Parťáckou spolupráci při pátrání navíc střídají sólo akce postav, takže jedni o případu vědí méně než druzí a ti zase méně než někdo třetí.Vyloženou lahůdkou pro fajnšmekry jsou pak hrátky se strukturou epizod, které nejlépe vyniknou při kontinuálním sledování. Ještě první dva díly režírované Justinem Linem (série Rychle a zběsile) mají velmi podobnou skladbu (zapojení flashbacků v úvodu, písničková scéna z baru na konci atd.) a pracují se stabilním, opakujícím se uspořádáním scén. Třetí epizoda ale tento vzorec dokonale rozbíjí a od počátku znejisťuje na úrovni celých sekvencí i jednotlivých záběrů. Ke slovu přichází snové halucinace nebo matoucí detaily, náhlé změny akcentů, překvapivé zvraty ve vyšetřování či vývoji postav. Rozjezd celého pátrání, který se v průměrném krimi seriálu obvykle scvrkává v nudný sled povinně naplňovaných bodů, Temný případ nápaditě pojímá jako vzrušující žonglování s vnitřními normami seriálu, a koneckonců i vnějšími normami detektivní fikce.

Stížnosti novinářů ze zámořského deníku The Washington Post, že jsou nové díly Temného případu „příliš komplikované“, je proto nutné převrátit v pozitivum. Mnohem více se zde nabízí použít příbuzné slovo „komplexní“ – ne snad proto, že by na sebe seriál objevně vršil tuny významů, ale proto, že jednu kriminální kauzu sleduje skrze nebývale velké množství pohledů a sebejistě přitom diváka škádlí falešnými indiciemi. Pokud si kalifornská sezóna nastavenou laťku v dalších dílech udrží, nebo ji bude dokonce stupňovat, půjde o zdařilejší a soudržnější počin, než jakým byla předchozí louisianská anabáze.

True Detective (Season 2, episodes 1-3)

Režie: Justin Lin, Janus Metz Pedersen
Scénář: Nic Pizzolatto
Kamera: Nigel Bluck
Hrají: Colin Farrell, Vince Vaughn, Rachel McAdams, Taylor Kitsch a další
USA, HBO (2015), 8×55 minut