Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Tři okouzlující noci se Šeherezádou

Tři okouzlující noci se Šeherezádou

Tři okouzlující noci se Šeherezádou
RECENZE: Tisíc a jedna noc I, II, III (2015, režie: Miguel Gomes) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Představte si, že jste průměrný návštěvník padesátého karlovarského festivalu, který jeden večer nemá lístek na film a řeší, co zkusit. Kamarádi navrhnou Tisíc a jednu noc, sice jenom první část, ale zní to povědomě a mohla by to být docela hlína. Jaké je ale vaše překvapení, když na vás po úvodním titulku vybafne snad víc než dvacetiminutová sekvence o propuštěných zaměstnancích z portugalských doků, kteří jeden po druhém ve voiceoveru neúprosným tempem vypovídají o své situaci, zatímco k tomu běží zdánlivě nespojité záběry z loděnic. Mezitím se na plátně objeví i člověk, který o sobě tvrdí, že je režisér filmu, začne spolu se štábem utíkat, svěřovat se s vlastními pochybnostmi a po krk zabořený v písku plácat cosi o porušení zákona o kinematografii. Pravděpodobně nebudete vůbec vědět, co si s něčím takovým počít, začnete s kamarády během projekce řešit, co to má znamenat, vytáhnete z kapsy smartphone a plánujete, kdy ze sálu zmizet.

Něco podobného zřejmě běželo hlavou většině diváků, kteří některou z projekcí třídílného počinu Miguela Gomese ve Varech předčasně opustili. A že jich bylo požehnaně. Takto hromadné, většinové odmítnutí snímku ovšem nelze vykládat jako selhání tvůrců. Je spíš známkou toho, že Tisíc a jedna noc představuje neobvyklou výzvu, s níž se leckdo nedokáže vypořádat. Jinými slovy, jde o zcela ojedinělé dílo, které prakticky nijak nezapadá do běžné divácké zkušenosti, ať už s ryze festivalovými nebo distribučními filmy. V následujícím textu se vás pokusím alespoň částečně přesvědčit o tom, že si snímek zaslouží být vynášen do nebes jako jedna z nejpozoruhodnějších, nejdůležitějších filmových událostí posledních let. A podobně jako Gomes nebo bájná Šeherezáda, budu doufat, že se mi svým výkladem podaří uniknout nemilosrdnému verdiktu, který by v tomto případě mohl znít třeba „špatný, pseudointelektuální filmový kritik, který si tuhle činnost nezaslouží provozovat.“

O poznání lépe než výše zmíněný modelový divák už bude na Tisíc a jednu noc připravený ten, kdo viděl alespoň Gomesův předchozí celovečerní snímek Tabu (2011). Černobílý, nostalgicky snivý film cinefilně odkazuje nejen na poetiku němého filmu, ale také klasického Hollywoodu nebo francouzské esejistické moderny. Nenápadně přitom misí dokumentární a fikční prvky a vyznačuje se důmyslně vystavěným, proměňujícím se vyprávěním. Po vcelku klasicky inscenované první polovině snímku ze současného Portugalska přichází druhá flashbacková část z koloniální Afriky, v níž lineární sled obrazů po celou dobu doprovází hlas vypravěče. Mluvené slovo ale ne vždy koresponduje s tím, co zrovna vidíme, informace zároveň zpětně doplňují a prohlubují první část filmu, občasné vtípky je třeba si samostatně a s časovým odstupem spojit. Vzhledem ke zvolené výstavbě proto ani není možné Tabu napoprvé zcela pojmout.

Tisíc a jedna noc pak tuto strategii posouvá ještě o úroveň výš. Nejen že se způsob vyprávění a jeho tempo mění v rámci jednotlivých dvouhodinových částí (obsahujících vždy plus mínus tři oddělené „povídky“), ale také se liší napříč těmito částmi, a to zásadním způsobem. Abychom přitom pochopili, proč je ta která část vyprávěná právě tímto stylem, je třeba vidět celou trilogii. Jednotlivé díly se k sobě navíc vrací, například ve třetím filmu se najednou objeví postavy z předchozí části, nemluvě o Šeherezádě, která je zde coby vypravěčka i protagonistka nejvýraznějším pojítkem.

Složitou strukturu vyprávění, eklekticky kombinujícího dokumentární a fikční postupy nebo různé stupně sebeuvědomělosti, současně nelze oddělit od jeho obsahu. Jinak řečeno, to, o čem Tisíc a jedna noc vypovídá, má tady přímý vliv na různorodé uspořádání snímků i samostatných povídek. Kromě již zmíněného (a zjevného) pohádkově-mytického rámce totiž filmy v první řadě referují o moderním Portugalsku, konkrétně o událostech, které se za období jednoho roku ve zchudlé zemi staly. Ve většině případech jde o události natolik bizarní, že je těžké uvěřit jejich autenticitě. Ale stejně jako výjev se Šeherezádou na ruském kole nebo s evropskými bankéři na velbloudech, mýtus a realita zde neustále koexistují naráz. Je proto nutné přistoupit na to, že příběhy, ač mají skoro vždy skutečný základ a vztahují se k vysoce aktuálním ekonomickým problémům Evropy, jsou zároveň (do)fabulované, nadsazené a otevřeně fantazijní. Ústřední otázkou, kterou dílo s nevídanou odvahou zkoumá, se pak zdá být: „Jak je vůbec možné o těchto problémech hovořit a vyprávět?“

Mnohé o tom, jak se každý z dílů k této otázce staví, naznačují už jejich samotné (pod)názvy. Úvodní část jménem Neklidná je nejvýrazněji satirická, s vervou a vtipem tepe do společenských autorit (politiků i finančníků), předkládá obrovské množství informací a končí se špetkou optimismu. Všechno je tu příběh, vše je možné převést na vyprávění, ať už celoživotní pracovní kariéru člověka, kauzu o nadměrně kokrhajícím kohoutovi, dětské trauma nemluvného bankéře. Narativních vrstev je tu nepočítaně a film se do nich propadá čím dál hlouběji, aby se v zápětí vynořil zpět. Druhý díl s názvem Zoufalá je o poznání pozvolnější a částečně i vyprázdněnější. Četnost voiceoverů a stupeň percepční náročnosti se o něco snižuje, nečekaných odboček ubývá. Povídky jsou prodchnuté znatelnou skepsí, místy až rezignovaným rozhořčením. Absurdita se stupňuje. Jak se pak dovídáme v úvodu třetí části (podnázev: Okouzlená), Šeherezádu dlouhé vyprávění vyčerpalo, postupně jí došly síly i nové nápady. Závěrečný díl se tak přesouvá ne k ještě citelnějšímu vyprázdnění, ale rovnou k úplné rezignaci na souvislejší vyprávění. Snímek nejprve připomíná soubor písničkových výstupů, prošpikovaných grandiózně odvázanými úlety. Voiceover téměř úplně mizí a Šeherezádino vyprávění je vytěsněné do odstavců textu umístěných do obrazu. Ve středu  pozornosti se ocitá zkoumání zvuků, mluvené slovo naopak ztrácí na významu.

Pokud se tedy Tisíc a jedna noc ptá, jak lze o současných společenských potížích vyprávět, co tímto směřováním ke zcela nevázané hře s očekáváními a zkušenostmi diváka dokazuje? Znamená to, že řešení závažných komplikací můžeme hodit za hlavu a místo toho se oddat neorganizovanému veselí nebo zapálenému pozorování ptactva? Soudě dle závěrečného věnování Gomesově dceři, která si prý v dospělosti z díla „může vzít, co sama uzná za vhodné“, by se mohlo zdát, že o tom nemá jasno ani sám tvůrce. Domnívám se ale, že nepřehlédnutelný přínos trilogie můžeme spatřovat právě v její jedinečnosti, konkrétně v tom, jak s ohromnou mírou představivosti a tvůrčí svobody o věcech pojednává. Jestliže totiž budeme vidět hlavní účinek umění (filmu) v jeho schopnosti „ozvláštňovat“ náš pohled na svět a občerstvovat naše zažité vnímání, Tisíc a jedna noc má takový potenciál obrovský. Všechny ty nahromaděné metafikční vrstvy totiž paradoxně nevedou jen k pobavené distanci, ale v kontrastu s dokumentárními postupy také k novému nazírání na „realitu“. Myslím si, že právě mnohými proklínaná, finální pasáž o ptáčnících a zpěvu pěnkav, svérázným způsobem ukazuje, o co tady jde především. Oproti úvodním zpovědím loďařů se zde totiž už otevřeně mísí konvence pozorovatelského dokumentu s vyhraněnou absurditou i nadpřirozenými motivy, což – alespoň u mě – vyvolávalo silnou nejistotu o tom, co že to vlastně sleduji. A právě tato nejistota mě donutila podívat se na něco dokonale obyčejného úplně čerstvým způsobem.

Jadrný humor Gomesovy trilogie nebo absenci jednoznačných odpovědí na tíživé otázky proto nemá smysl chápat jako mínus, které by odpoutávalo pozornost od podstatných věcí. Jsou to naopak prostředky, které Tisíc a jedna noc využívá, aby cosi skutečného nahlédlo z nové a překvapivé perspektivy. Výrazně se tak vymezuje především proti tradičnějším sociálním dramatům, která se sice usilovně snaží o co nejsilnější, ničím nerušenou autenticitu, ale ve finále používají dokola stále tytéž postupy, až z nich nakonec jejich opakováním vyčerpají jakýkoli účinek. Tisíc a jedna noc je dílo vysoce nekonvenční, o kterém zřejmě uslyšíte řadu útržkovitých poznámek. „Smál jsem se tomu nechtěnému humoru.“ „Režisér se zbláznil.“ „Co to mělo znamenat?“ Nevěřte těm poznámkám. Na originálnější a důležitější film letos nenarazíte.

As Mil e Uma Noites, Volume 1, 2, 3

Režie: Miguel Gomes
Scénář: Miguel Gomes, Telmo Churro, Mariana Ricardo 
Kamera: Sayombhu Mukdeeprom, Mário Castanheira
Hrají: Crista Alfaite, Joana de Verona, Carloto Cotta, Rogério Samora, Adriano Luz, Teresa Madruga, pes Lucky, Miguel Gomes a další
Portugalsko/Francie/Německo/Švýcarsko, 2015, 381 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 36

Komentáře (1)

  • Sumec

    „vytáhnete z kapsy smartphone a plánujete, kdy ze sálu zmizet.“ Fakt jo? Dříve jsme mizeli jenom tak… :-)

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru