Jeden svět: Nesourodá skládačka dnešní Ukrajiny

RECENZE: Ukrajinské hlasy (2014) – MONIKA BARTOŠOVÁ –

Ačkoliv je na Ukrajinu upřená pozornost celého světa, je jasné, že mediálním filtrem se mnohé události ven nedostanou. Právě v tom byl přínosný projekt Indie Lab, díky kterému kolekce Ukrajinské hlasy vznikla. Mladí filmaři se vydávají do centra událostí na Majdanu i daleko od veškerého dění, aby vykreslili tvář současné Ukrajiny. Ze všech hlasů, které dnes volají po lepší Ukrajině, ať už na straně proevropské, tak na té směřující do náruče Ruska, si mladí filmaři vybrali 8 velice nesourodých, které podle nich měly zaznít. Potkáváme celou škálu lidí od novinářů, přes aktivistku až po pravoslavné kněží.

Tým projektu Indie Lab, který stojí za vznikem filmu Ukrajinské hlasy.

Častým problémem podobných kolekcí několika autorů bývá vnitřní nesourodost a kvalitativní nevyváženost. Tomu se nevyhnuly ani Ukrajinské hlasy. Každý z filmů používá jiný způsob zobrazení i vyprávění a hlavně u dvou prvních není úplně jasné, co vlastně chtějí říct. Jak se ale odhaluje stále více částí skládačky, začíná se odhalovat i cíl dokumentu. Není jím ani tak prostor daný jednotlivým aktérům, jako spíše přiblížení toho, jak se dnešní Ukrajinci dívají na svět. Dozvídáme se nejen to, jak vypadala Ukrajina v průběhu protivládních demonstrací, ale také to, jaká byla před tím. Zjistíme, co donutilo tisíce lidí tvrdohlavě okupovat veřejný prostor a postavit se policejnímu násilí. Ukrajina je zde zobrazena jako země s nelehkou minulostí a komplikovanou současností. Přesto si všechny snímky zachovávají láskyplný pohled na ukrajinský naturel. Jsou kritické k systému a zároveň shovívavé k lidem, kteří v něm žijí. Oslavují každodenní hrdinství v zemi, ve které dlouhodobě nic nefunguje.

Neobyčejný Nikolaj je knězem, stavitelem lodí i amatérským ekologem. Jeho život plyne poklidně v rytmu motliteb. Ale i jeho donutí Majdan vyrazit do ulic.

Každý z osmi krátkých filmů volí jinou formu vyprávění. Některé z dokumentů jsou spíše vizuálními esejemi přibližujícími životní prostředí běžných Ukrajinců, jiné víc využívají příběhy vyprávěné samotnými aktéry. Jeden z nich je perokresbou ilustrovaná vzpomínka muže, který se stal obětí ukrajinského nefunkčního soudního systému. Jiný sleduje muže, který na sociálních sítích odstartoval události na Majdanu hipstersky černobílou kamerou. Formální rozdíly mezi filmy ale pomáhají vytvářet si na situaci názor z různých úhlů. Zvolené formy nejsou vždy nějak převratně invenční, spíše se podřizují tématu. Pomalu plynoucí všednodennost stárnoucího kněze je narušena protivládními protesty. Jeho mladší kolega trpělivě vysvětluje, v jakém postavení se ocitl, protože pomáhá HIV pozitivním. Některé momenty, například modlitby za dohodu s Evropskou unií nebo naopak proruské průvody věřících s ikonami, získávají pro západního diváka až surreálný ráz. Země, která jako by uměla z lidí dostat jen to nejhorší či naopak nejlepší, z pohledu domácích filmařů nepůsobí směšně nebo absurdně, spíš trochu smutně.

Největším poznatkem, který ale dokument nakonec přináší, je možná jeho vlastní ideologická tendenčnost, která souzní s egocentrickým postojem Evropské unie. Všechny filmy jsou výrazně proevropské a proruské tendence zobrazují buď jako projev bláznovství, mdlého rozumu či všeprostupující korupce. Ve skutečnosti, jak bylo ostatně zmíněno i na debatě po filmu, není hranice mezi „evropskou a ruskou Ukrajinou“ naznačena pomyslnou čarou mezi západem a východem, ale je to hranice, která vede uprostřed domů, rodin, kanceláří i mezi přáteli. Ukrajinský pohled na věc je hodně odlišný od toho, který pokládá za samozřejmý západní Evropa. Na druhou stranu je ovšem úžasné v dokumentu vidět, že ona Evropská unie, na kterou doma nadáváme, když nám ruší pomazánkové máslo, může být pro někoho nedosažitelným ideálem. Třeba pro to, že máme fungující soudní systém nebo protože nás nemohou policisté na ulici bezdůvodně zbít, aniž by to kohokoliv zajímalo.

V kolekci prací mladých filmařů nehledejte nějakou převratnou techniku nebo formální vybroušenost. O to ostatně dokumentům tohoto druhu ani moc nejde. Je to spíš deníkový zápis několika (ne)obyčejných Ukrajinců, kteří vám pomohou o trochu lépe pochopit situaci současné Ukrajiny.

Ukrajinské hlasy (Ukrajina golosy)

Režie: Dmytro Tiazhlov, Andrei Litvinenko, Aksynia Kurina, Jeanne Dovhych, Oksana Shornik, Viacheslav Bihun, Nadia Parfan, Maria Stoyanova, Anastasiya Khonyakina
Ukrajina, 2014, 80 min