Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Pohled do děsivé tváře minulosti

Pohled do děsivé tváře minulosti

Pohled do děsivé tváře minulosti
RECENZE: Fénix (režie: Christian Petzold, 2014) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Fénix je na dnešní poměry nezvykle úsporné historické drama, které namísto košaté, výpravné fresky přichází s jednoduše načrtnutým symbolickým příběhem. K banalitě má nový snímek Christiana Petzolda daleko, ale svojí radikálně zeštíhlenou formou (množství škrtů má prý na svědomí Petzoldův učitel a spoluautor scénáře Harun Farocki) a snadno čitelnými odkazy k vlastním předobrazům znamená pro filmového kritika jistou výzvu. Jak se totiž objevně vyjádřit k dílu, které už od jeho loňské premiéry v Torontu provází pověst neo-noiru, zjevně inspirovaného slavným Vertigem Alfreda Hitchcocka?

Jednou z možností je k těmto přirovnáním dodat, že Fénix inovativně nabízí perspektivu femme fatale a že hitchcockovské psychoanalytické obsese vyměňuje za dějinná traumata čerstvě postnacistického Německa. Další možností, kterou si vyberu i pro tento článek, je podrobněji se zaměřit na hororové prvky, jež se ostatně objevují ve většině Petzoldových snímků. Zde je však vůbec poprvé nalezneme v rovině kostýmů a herectví, zejména u hlavní hrdinky Nelly, přeživší oběti holokaustu.

Stopy hororového žánru se v Petzoldových filmech vždy otiskují do více či méně aktuálních společenských otázek. Strašidla (2005) by podle názvu měla být režisérovým nejděsivějším snímkem, ale k hororu se vztahují jen skrze jednoduchou metaforu. Titulními přízraky jsou totiž sirotci – sociálně vyloučené, případně dokonce nenávratně ztracené děti. Následující film Yella (2007) už je mnohem žánrovější i formálně. Dějiště podstatné části příběhu se dá přirovnat k záhrobí, v němž se nejrůznější smyslové přeludy a iluze proplétají s finančními machinacemi a logikou současného kapitalismu. Na ještě jemnější úrovni vytváří atmosféru hrozivé nejistoty Barbara (2012), která portrétuje všednodenní život v totalitní NDR. Ke slovu zde přichází zejména kamera, jež nenápadně navozuje pocity strachu z donašečství a odposlechů.

Fénixem se tedy Petzold vypravil zatím nejhlouběji do německé historie. Ústředním tématem se tu přitom stává problém identity, který po prohrané válce postihl jak celou zemi, tak její obyvatele. Je člověk, který projde koncentračním táborem, stále tímž člověkem? A je možné se s právě skončenou tragickou kapitolou dějin vyrovnat jinak než nostalgickým kříšením toho, co jí bezprostředně předcházelo?  Obě tyto otázky se soustřeďují okolo Nelly (Petzoldova dvorní herečka Nina Hoss), německé Židovky a bývalé zpěvačky, kterou pobyt v koncentráku tělesně změnil k nepoznání. Po plastické operaci obličeje se Nelly vydává hledat svého manžela Johnnyho, jenž je pro ni hlavním pojítkem k předchozímu životu v Berlíně. Když se nakonec potkají, on odmítá uvěřit, že ona je skutečně jeho ztracenou ženou, ale vzhledem k zarážející podobě se nakonec ze zištných důvodů rozhodne Nelly přetvořit k jejímu předválečnému obrazu. Vrátíme-li se opět k Vertigu, Nelly je Madeleine a Johnny její Scottie Ferguson.

Bráno z hlediska hororového žánru je ovšem Nelly zombií, živou-mrtvou, která zcela nepatří ani do minulosti ani do přítomnosti. Paralelu s filmovými monstry Fénix ustanovuje především v úvodních scénách, kdy hrdinku sledujeme jako zafačovanou mumii, jejíž zranění si můžeme jenom představovat. Snímek tak využívá jedné ze základních hororových pouček – to, co přímo nevidíme, ale pouze tušíme, je strašidelnější, než přímý pohled hrůze do tváře. Odečítat a domýšlet můžeme pouze z reakcí těch, kteří zuboženou Nelly spatří – nejviditelněji hned v první noční scéně z vyděšeného výrazu amerického vojáka.

Hororové paralely nenápadně pokračují i poté, co se hrdinka zbaví obvazů a vydá se prvně na prohlídku Berlína. V sutinách jedné z rozbořených budov se Nelly spatří v odrazu skleněných střepů, které její poničenou tvář zrcadlí jako rozpolcený přízrak. Německá metropole zároveň sama připomíná město duchů, ve kterém sice existuje život, ale pouze v jakési perverzně přerušené návaznosti na dobu dávno minulou. Petzoldův snímek přitom mistrně vytváří velký kontrast mezi světlem a stínem, takže potemnělé, spoře ozářené uličky budí spíše dojem restaurovaných noirových kulis.

Žánrová hra, která je v jistých ohledech velmi jednoduchá a přímá, se ale ve Fénixovi postupně komplikuje. S tím, jak se Nelly pod vedením Johnnyho čím dál víc blíží svému dřívějšímu já, se například značně problematizuje původně jasně položená otázka filmového monstra. Nestává se jím Nelly až teď, při své přeměně v dokonale oblečenou a nalíčenou napodobeninu sebe sama? Odpovědí může být, že se ve skutečnosti stává jen monstrem jiného řádu – takovým, které neděsí prvoplánově svým zdeformovaným zevnějškem, ale naopak poněkud složitěji tím, co pod pečlivě vymodelovaným exteriérem skrývá.

Pozoruhodné je, že navzdory výrazné stylizaci a metaforickému vyprávění, při kterém mají mnozí diváci problém potlačit svoji nedůvěru, se Fénixovi především v závěru daří vzbuzovat tlumené, ale silně rezonující emoce. Podobně jako v Barbaře k nim snímek dospívá jaksi mimochodem a nečekaně, navíc ve scénách, které jsou okázale performativní, takřka divadelně přehrávané, nebo dokonce hrdiny předem nacvičované. Příznačně to opět není divák, ale jedna z postav, která na Nelly v poslední scéně upírá pohled plný bázně. Oproti úvodu v něm však tentokrát není odpor, ale posvátný strach.

Phoenix

Režie: Christian Petzold
Scénář: Christian Petzold, Harun Farocki
Kamera: Hans Fromm
Střih: Bettina Böhler

Hudba: Stefan Will
Hrají: Nina Hoss, Ronald Zehrfeld, Nina Kunzendorf, Michael Maertens, Imogen Kogge, Uwe Preuss, Kirsten Block a další.
Německo/Polsko, 2014, 98 min.
Premiéra v ČR: 26. 02. 2015 (AČFK)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru