Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Noční můra zvaná Benghází

Noční můra zvaná Benghází

Noční můra zvaná Benghází

RECENZE: 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází (režie: Michael Bay, 2016) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Připomíná to trochu déjà vu. V roce 2001 uvedl Michael Bay do kin svůj válečný spektákl Pearl Harbor a po prvních tuzemských zářijových projekcích se objevily divoké spekulace, že dějová linka až příliš nápadně „kopíruje“ Svěrákův Tmavomodrý svět (uvedený v květnu téhož roku), a jestli náhodou američtí tvůrci neopisovali. Nyní se v kinech objevuje Bayova novinka 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, která vychází ze skutečných událostí v libyjském přístavním městě z 11. 9. 2012, kdy se americký konzulát a poté jen pár kilometrů vzdálená tajná základna CIA octly pod útokem místní milice Ansar al-Šaría. A jako naschvál 11. září loňského roku vzal polská kina šturmem válečný snímek Karbala, který podle skutečných událostí v Iráku z května 2004 líčí několikadenní boj polských a bulharských vojáků obklíčených ozbrojenými iráckými rebely. S trochou nadsázky se nabízí otázka, zda se Lukaszewiczův scénář nepotuloval po hollywoodských studiích podobně jako svého času ten Svěrákův. Ač jde o dvě různé události, v různých zemích a v jiném čase, v obou filmech se na ozbrojený konflikt nahlíží stejně zjednodušenou až westernovou optikou.

Kritické reference o 13 hodinách zpravidla zmiňují Baye poněkud přezíravě jako režiséra série filmů o robotech měnících se v auta a obráceně, přičemž už zapomínají na to, že tvůrce přivedl na svět také jeden z nejlepších akčních snímků 90. let, Skálu (1996). Výjimečnost netkvěla jen v příležitosti stárnoucího Seana Conneryho připomenout své legendární ztvárnění Jamese Bonda, ale také v tom, že divák rozuměl motivaci ústředního padoucha v armádní uniformě a do jisté míry se s ním dokázal ztotožnit. Netrvalo dlouho a Bay v dalších filmech navázal s armádou důvěrné přátelství, které se promítlo jak do zmíněného Pearl Harboru, tak do pokračování policejních Mizerů a posléze i do Transformers. Je zajímavé, že v odpudivém Bayově projektu, údajné černé komedii Pot a krev, se žádní hrdinní vojáci nevyskytují. Tento film, v němž jsem skutečně nevěděl, komu nebo čemu přesně se mám smát, a s přibývajícími minutami bylo jeho sledování stále méně snesitelné, znamenal jakési ukročení z rozjeté robotí série. Po následujícím (čtvrtém) dílu už musel únavu výchozího materiálu postřehnout i slepý a Bay patrně usoudil, že je zase čas režírovat a nikoli jen úkolovat počítačové animátory. Přestože jeho inscenaci zmíněných libyjských událostí provázela již dopředu jistá skepse, lze říct, že od svěžích prvních Transformers (2007) je to konečně další Bayův film, při jehož projekci jsem neměl intenzivní pocit zmarněného času.

Benghazi 4

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že Bay netočil (a patrně nikdy točit nebude) dramata typu Syriany, v nichž jde o propracovaný a vícevrstevnatý vhled do dané problematiky. Ačkoli se ve 13 hodinách snaží krotit svůj opulentní (a dnes už navíc vysmívaný a parodovaný) styl, ačkoli neobsadil žádnou hereckou hvězdu (vousatí chlapíci jsou dost zaměnitelní) a celou show pořídil na své obvyklé poměry relativně levně, pořád je to především testosteronem nabité chlapské dobrodružství, pro které tzv. arabské jaro v Libyi a jeho důsledky slouží jen jako příhodný background. První klišé se vyskytne hned v úvodu, kdy je situace kolem svržení diktátora Kaddáfího představena v montáži dokumentárních záběrů a vysvětlujících titulků. Tím následujícím je příjezd „nováčka“ Jacka Silvy (John Krasinski), elitního vojáka přiděleného k ochrance agentů CIA, skrze něhož se divák seznamuje s chodem tajné základny v Benghází. Vzájemné (pubertální) špičkování, videopřenosy s rodinami i prostřihy na místy nezvládající Silvovu manželku ve Státech (později se ukáže příčina), nic z toho nevybočuje z očekávatelného žánrového rámce. Co se ale Bayovi překvapivě daří, to je vykreslení atmosféry zhrouceného státu, který přestal zajišťovat svým občanům základní bezpečí a v němž se to jen hemží ozbrojenci, u kterých cizinec nikdy dopředu neví, zda jsou naladěni přátelsky, nebo ne. Nejčastější otázka tak zní: „Vy jste ze 17. února?“ (17. únor je název islamistické milice financované libyjským ministerstvem obrany.) Ještě před samotným útokem na americkou ambasádu se hrdinové dostanou do několika dramatických situací, takže se nedá říct, že režisér zeširoka buduje vztahy a zanedbává to, v čem je nejjistější, tedy akci. Ve scéně úvodní Silvovy cesty z letiště funguje navíc docela slušné napětí. Trochu úsměvně působí, že arabsky neumí nejen nikdo ze šestice mariňáků, ale ani žádný z agentů, takže celé osazenstvo základny je odkázané na služby jednoho místního tlumočníka. Ženy mají v Bayových filmech jen vedlejší (okrasnou) funkci, buď se o ně romanticky usiluje, nebo jde o jejich záchranu, případně obojí (Ostrov). Agentka CIA Sona Jillaniová sice v podání Alexii Barlierové není typicky bayovsky obsazenou supermodelkou, ale do komplexní postavy Carrie Mathisonové ze seriálu Homeland má opravdu daleko, a když už se přestane ptát, jak může pomoct, a jde pomoct, Bay si neodpustí její snahu zlomyslně shodit.

Benghazi 3

Tím nejdůležitějším je však samozřejmě boj, ve 13 hodinách rozdělený na dvě části. V té první (nasnímané a sestříhané ve zdánlivě chaotickém stylu Paula Greengrasse) vyrážejí mariňáci po jistém váhání a vyjasňování si kompetencí na nepřátelské území, přesněji řečeno na pozemek právě dobývané americké ambasády. Zafungují jako kavalerie, která v rozporu s rozkazy a ve strašlivém zmatku na poslední chvíli zachrání ty, kteří se ještě zachránit dají. Ve druhé části se Američané stáhnou na základnu a jako Texasané v bitvě o Alamo (tato narážka pochopitelně mezi muži padne) čelí po zbytek noci nepřátelským útokům. Je westernově příznačné, že o útočnících nevíme vůbec nic, jsou to jen anonymní postavy na dostřel (a odstřel), podobně jako indiáni z filmů 30. a 40. let nebo mexičtí vojáci (Alamo). Jaká byla jejich přesná motivace k napadení konzulátu se nedozvíme, vypadá to, jako by jim taková oslava výročí 11. září přišla prostě jako dobrý nápad. Bay se snaží ignorovat svoje trademarky a dostat do bitev, resp. přestřelek realističnost, ale příkladně zvládnutou somálskou misi Ridleyho Scotta Černý jestřáb sestřelen (2001) nepřekoná, zvlášť když se zapomene a úplně zbytečně zopakuje svůj slavný CGI záběr z Pearl Harboru.
Lorne Balfe, stálý spolupracovník Hanse Zimmera (začínal například na videohře Call of Duty: Modern Warfare 2), pochopil zadání a jeho hudba atmosféře hodně napomáhá. I když by mohla místy zběsile tepat nebo být přehnaně patetická, skladatel ji drží v mantinelech uměřenosti, takže zachraňuje i tak potenciálně kýčovité (a opět klišovité) záběry, jako je ten na zeď padlých pracovníků CIA či v bazénu se koupající rozstřílenou vlajku s hvězdami a pruhy.

Jestli se z načasování americké premiéry filmu těsně před prezidentské primárky, v nichž se za demokraty o kandidaturu uchází Hillary Clintonová, stalo politikum, může tuzemského diváka nechat celkem chladným. Faktem ale je, že Clintonová vedla v době libyjského incidentu americkou diplomacii a několikrát čelila obvinění, že nezajistila dostatečně bezpečnost zaměstnanců konzulátu. Noční můra zvaná Benghází se jí tak možná znovu hodlala připomenout v nejméně vhodném okamžiku. Druhým faktem zůstává, že k dnešnímu dni se film stěží zaplatil, takže rozhodně nejde o žádný hit. Spíše naopak.

Benghazi 2

Ti, kteří vidí ve Spojených státech (a jejich vojenské přítomnosti kdekoli ve světě) původ všeho zla, budou 13 hodinami pochopitelně pohoršeni. My, kteří máme rádi akční válečné thrillery a s povděkem kvitujeme, že to Michael Bay filmařsky zkusil „trochu jinak“, můžeme konstatovat, že reálným předobrazům svých hrdinů vystavěl tento mnohými téměř odepisovaný tvůrce docela důstojný pomník. Bohužel, aby si znovu naklonil studio, bude muset s velkou pravděpodobností za rok vyseknout další Transformers.

13 Hours: The Secret Soldiers of Benghazi

Režie: Michael Bay
Scénář: Chuck Hogan
Kamera: Dion Beebe
Hudba: Lorne Balfe
Hrají: John Krasinski, James Badge Dale, Pablo Schreiber, David Denman, Dominic Fumusa, Max Martini, Alexia Barlier, David Costabile, Peyman Moaadi, Matt Letscher

USA, 2016, 144 min., premiéra v ČR: 4. 2. 2016 (CinemArt)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 252

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru