Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Anibar – pomáhat animaci na svět

Anibar – pomáhat animaci na svět

Anibar – pomáhat animaci na svět

REPORTÁŽ z festivalu Anibar (15.21. 8. 2016, Peja, Kosovo) JIŘÍ NEDĚLA

Město Peja leží ve východní části Kosovské republiky, nedaleko hranic s Černou Horou. Na obzoru se tyčí kopce Rugovského pohoří, odkud sem nyní, během vrcholícího léta, velmi líně přitéká řeka Bistrica. Uprostřed městské zástavby lze spatřit rozestavěné domy bez fasády, které dávají oku cizince připomenout, že země byla na sklonku minulého tisíciletí sužována válkou a některé šrámy se stále ještě hojí. Místní se však dnes večer do minulosti neohlížejí. Jsou svátečně oděni a korzují ulicemi, kterými zní živá hudba a tepou dozvuky oslav nedávného vítězství judistky Majlindy Kelmendi, první reprezentantky Kosova na olympijských hrách. Tento důležitý moment v zemi, která v předchozích desetiletích dramaticky a bolestivě spěla k národní identitě, však není jediným důvodem čilého nočního života. Je pondělí 15. srpna a v Peji začíná sedmý ročník mezinárodního festivalu Anibar.

Od Disneyho k autorské vizi

Ačkoliv festival animovaného filmu, v Kosovu zatím jediný, nemá v globálním měřítku takový lesk jako olympijské zlato, podobné aktivity zde mají pro budování kulturní emancipace Kosova zásadní význam. Dokazuje to ostatně i druhé největší kosovské město Prizram s festivalem Dokufest, který se během patnácti let své existence stal renomovanou filmovou událostí s exkluzivním programem.

Poměry Anibaru jsou o něco skromnější, ovšem během svého krátkého trvání, jehož základy vznikaly doslova na koleni, vyrostl v nepřehlédnutelný kulturní úkaz. Na jeho začátku stáli dva osmnáctiletí kamarádi Rron Bejri a Vullnet Sanaja, kteří od dětství hltali disneyovky a filmy z produkce studia Pixar. S tímto zázemím sestavili program prvního ročníku v podobném, nepříliš nonkonformním duchu. I přesto se dostavil velký divácký ohlas, a pořadatelé proto vyhlásili call for entry pro další ročník. Filmy přihlášené z různých koutů Evropy tentokrát nesly pečeť autorské, umělecké tvorby, o které pořadatelé ani místní návštěvníci  dosud neměli tušení.

Anibar2Nový směr, nabraný druhým ročníkem, začal na Anibar lákat nejen obyvatele Peji, pro něž je festival jedním z mála zpestření lokálního kulturního života. Postupně jej objevili zájemci z různých částí Kosova, ale také animátoři, teoretici či pořadatelé jiných festivalů ze zemí dalece přesahujících balkánský region. Přesto je těžké počet návštěvníků Anibaru vyčíslit, neboť i přes vzestupnou tendenci mírně kolísá v závislosti na programu. Největší návštěvnost zažil loni, kdy přijal pozvání scénárista seriálu Simpsonovi Mike Reiss a postaral se tak o náležitou atraktivitu.

Letošní ročník takto hvězdné želízko v ohni neměl, přesto se v jeho programu objevilo úctyhodných 270 filmů, rozdělených společně s přednáškami a workshopy do 42 programových bloků, které bylo možno navštěvovat celý týden až do 21. srpna. Zastoupeny zde byly čtyři soutěžní sekce  mezinárodní, balkánská, studentská a environmentální (v níž mimochodem se svým snímkem Říjen 2050 zvítězila studentka animace na Univerzitě Tomáše Bati Alžběta Göbelová). Ve zvláštním uvedení byla k vidění pásma kolumbijské a španělské animace či filmy mladých tvůrců z visegrádských zemí. Součástí programu byly i tematicky laděné kurátorské výběry: kolekce inovativních videoklipů a pásmo krátkých snímků tematizujících globální oteplování (jež vyvrcholilo videem Adély Sobotkové s názvem Naše těla chrání moře).

Takřka všem programovým blokům dominoval krátkometrážní formát, z celovečerních filmů byly do programu zařazeny pouze Vrásky (Arrugas, 2011) španělského režiséra Ignacia Ferrerase a Anomalisa (2015) Charlieho Kaufmana. Stejně tak byl zohledněn požadavek současnosti, nebyly zde tedy žádné retrospektivy klasických tvůrců, s výjimkou prezentace díla disneyovského ilustrátora a animátora Warda Kimballa.

Zaměření na mladou krev má ovšem v kosovském kontextu své opodstatnění. Samotná kinematografie na území Kosova se začala formovat až ve druhé polovině 20. století a její klíčové momenty představují zároveň kroky ke kulturní emancipaci, neboť územní a politickou samosprávu získala země teprve před osmi lety. Do té doby Kosovo pouze participovalo na filmové produkci Srbska a teprve v roce 1968 byl natočen film Uka i Bjeshkëve të nemura (Vlk z údolí Prokletí, r. Miomir ‚Miki‘ Stamenkovic), první snímek, v němž se mluví rodným jazykem Kosovanů, albánštinou. O rozkvět kosovského filmu se významně zasloužila produkční a distribuční společnost Kosovafilm, která vznikla o rok později. V roce 1990 byla srbskými úřady zrušena, aby po ukončení válečného konfliktu v roce 1999 svoji činnost obnovila. Přesto není současná filmová produkce v Kosovu nijak závratná, což je dáno především neochotou vládních složek filmový průmysl dostatečné financovat. V celé zemi tak například fungují pouze dvě kina se stálým provozem a poslední hraný film v ryze kosovské produkci byl natočen v roce 2014  jedná se o snímek Tri Dritare dhe një Varje (Tři okna a drapérie, r. Isa Qosja). Film Babai (2015, r. Visar Morina), který získal cenu za nejlepší režii na loňském ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, vznikl v koprodukci čtyř zemí a snímek Vergine giurata (Panna pod přísahou, 2015, r. Laura Bispuri) byl natočen v italštině.

S ohledem na životní prostředí

Anibar3Není tudíž až tak překvapující, že animované filmy bychom při ohlédnutí za historií kosovské kinematografie hledali marně. Animace je zde velmi mladým fenoménem, který se formuje teprve několik posledních let. Na otázku, zda lze hovořit o něčem jako první generaci kosovských animátorů, jeden z nich, třiadvacetiletý Arvan Berisha souhlasně přikyvuje: “První animovaný film, který byl kdy v Kosovu vytvořen, je z roku 2015 a nazývá se Plisi. Všechny předchozí pocházejí z Albánie.” Jako většina jeho souputníků, kteří se věnují oboru ilustrace a grafickému designu, i Arvan je studentem Umělecké Akademie v Prištině. “Je to hodně o samostudiu,” říká a myslí tím hlavně internetové tutorialy, díky kterým se lze naučit práci v digitálních animačních programech svépomocí. “Obor animace na zdejších uměleckých školách chybí. V rámci jiných disciplín ji najdete jenom jako okrajový předmět,” dodává. Pokud se však člověk animačním postupům naučí, velice snadno pak najde uplatnění v komerčním sektoru. Sám Arvan pracuje pro reklamní agenturu a podobně to má i řada jeho kolegů.

Takových, kteří od řemesla vykročili směrem k umělecké vizi, však zatím není mnoho. Jedním z nich je Gjon Marku, autor zmíněného krátkometrážního snímku Plisi (nazvaného podle tradiční albánské pokrývky hlavy). Ze stejného roku pochází i krátké filmy Fara (Semínko, r. Gezim Ramizi) s environmentální tematikou, Nën Duvak (Pod závojem, r. Entela Hoxha) zobrazující kosovský svatební rituál, Alone (r. Jeton Lakna), vracející se k tématu kosovské války a také Beni’s Adventures, který byl ve studiu Vizart Digital coby první film v Kosovu vytvořen pomocí 3D animace.

K tomu, aby zde mohly vznikat animované snímky i nadále, se snaží přispět i sami pořadatelé Anibaru. Jeden z festivalových workshopů, vedený španělským producentem Tonim Marinem Vilou, poskytl zájemcům s rozpracovanými filmy či náměty v šuplíku praktické informace a pomoc ohledně postprodukce a distribuce. “V současnosti se zdá, že nejméně tři z účastníků workshopu mají šanci svá díla dotáhnout do zdárného konce,” myslí si  festivalová produkční Rozafa Imami.

Pomoc kulturnímu zázemí ze strany organizátorů festivalu se ostatně odehrává na více frontách. Vzhledem k neutěšené situaci kosovské filmové politiky jsou to právě organizátoři festivalů a filmaři, kdo se snaží vytrhnout místní kinematografii z letargie. “V rámci Anibaru pořádáme diskuze, na které zveme městské zastupitele a hovoříme o různých problémech. Také děláme během roku workshopy a naším zřejmě největším cílem je revitalizace a zajištění celoročního provozu kina Jusufa Gervally,” říká jeden ze zakladatelů Anibaru Rron Bejri o hlavním dějišti festivalu. “S tak málo kiny je těžké provozovat distribuci, proto by hlavním zájmem filmařů mělo být vybudování co nejvíce kin,” dodává. Ruku v ruce s kulturně osvětovou činností se část pořadatelů věnuje také ekologickým aktivitám. Vedle environmentální soutěžní sekce je to také propagace obnovitelných zdrojů prostřednictvím aktivity “Biking for Screening”, během níž mohl kdokoliv během festivalu šlapáním na upraveném kole pohánět chod projektoru. “Dva naši kolegové se také věnují mapování výskytu rysa balkánského v regionu. V nedalekých horách je národní park, kde dochází ke kácení stromů, a tyhle věci nás přiměly k tomu, že druhým rokem zařazujeme environmentální program,” vysvětluje Rron.

Anibar4

Ačkoliv spojení ekologického aktivismu s animovaným filmem se na Anibaru koná teprve druhým rokem, jde o jeden z klíčových posunů v historii festivalu. Mladá generace Kosovanů má v paměti uloženu traumatickou zkušenost války i chaotický vývoj země v následujících letech. Netrpí proto zhýčkaností konzumem, typickou pro řadu jejich západních vrstevníků, ani středoevropskou frustrací z nenaplněných představ o posttotalitním vývoji společnosti. Jsou otevřeni novým podnětům, vidí výsledky a smysl svého snažení, a to jim dodává entuziasmus a chuť měnit věci k lepšímu. Zároveň s pěstováním estetického cítění chápou kulturu jako prostředek k upevňování odpovědného vztahu k životnímu prostředí, k utváření občanské společnosti a k překonávání historicky daného etnického napětí.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru