Art and Text: Jak se z něčeho, na co se primárně kouká, stalo cosi, o čem se zejména přemýšlí

Britské vydavatelství Black Dog Publishing, orientované především na „krásně zpracované ilustrované knihy, které reprezentují čerstvý, eklektický tah na současnou kulturu“, jakož i na knihy o umění, architektuře, designu nebo environmentálních otázkách,1 vydalo poprvé v roce 2009 knihu, která se brzy stala jedním z jeho nejoblíbenějších bestsellerů: Art and Text, mapující nástup, vývoj, kořeny a širší společenský, umělecký a filozofický kontext alfabetického textu v současném umění.

Úctyhodný rozměr, křídový papír, pevná vazba, výrazný grafický design, rejstříky a precizní formální zpracování vytváří na první pohled dojem kvalitní publikace.

Od básničky k neonu

Art and Text je koncipován jako rozsáhlý obrazový průvodce doplněný třemi odbornými esejemi přibližujícími historii a projevy měnícího se vztahu umělců k textu v průběhu 20. a 21. století, od prací vizuálních básníků, přes avantgardy dvacátých let, umělecká hnutí let šedesátých až po současnost.

Eseje Willa Hilla, Charlese Harrisona a Davea Beecheho 2 přibližují daný fenomén v kontextu dějin umění, filozofie jazyka a lingvistiky, a jsou tak vhodným backgroundem pro porozumění hlavní, obrazové části publikace. (Vyžadují však od svého čtenáře již jistý základní přehled v dějinách výtvarného umění a lingvistiky.)

Po úvodním oddílu s esejemi je publikace rozčleněna do čtyř částí, dělících umělecká díla dle vztahu k inkorporovanému textu: Text, Context, Semiotext a Textuality.

V kapitole „Text“ jsou sdružována díla ohledávající text jako materiál, médium a námět, pro která je typické relativně nekomplikované, přímočaré užití jazyka, instruktážní, stereotypní a systematická práce a strukturace uměleckého díla.3

Mel Bochner: Language Is Not Transparent, 1970
křída na nátěru, 183 x 122 cm

Zastoupeni jsou zde umělci Laurence Weiner, Richard Long, Carey Young, Mel Bochner, Doug Aitken, Catherine Street, Russell Crotty, Aldo Chaparro, Raymond Pettibon, Jeremy Deller, Ed Ruscha, Jack Pierson, John Baldessari, Martin Creed, Stephan Brüggemann, Bob a Roberta Smithovi, Simon Morley, Matthew Higgs, Mustafa Hulusi, Richard Artschawer, Claus Carstensen, Monica Bonvicini, Paul Sietsena, Ian Breakwell, Ward Shelley, Hamish Fulton, Andy Warhol, Aldo Chapparo, Mario Merz, Lawrence Weiner, Jack Pierson, Matt Mullican, Matthew Higgs a Simon Patterson.

Kapitola „Kontext“ reaguje více na sociální síly. Tvůrci se skrze umění a text obracejí k sobě samým, ke kulturní identitě, typické je také sebereflexivní odkazování k uměleckému světu, jehož jsou součástí.4 Narážíme na díla The Atlas Group, Gillerma Kuitcy, Kena Luma, Liama Gillicka, Mela Bochner, Simona Linkeho, Boba a Roberty Smithových, Johna Lathama, Marka Titchnera, Adama Danta, Martina Creeda, Shirin Neshat, Jasona Rhoadese, Adela Abdessemeda, Glenna Ligona, Barbary Kruger, Jakoba Koldinga, Gordona Younga, Felixe Gonzalez-Torrese, Seana Landerse, Donalda Urquaharta, Jonathana Monka, skupiny FREE, Bank, Sama Duranta, Jonathana Meese, Julese de Balincourta, Marca Bijleho, Nathana Coleyho, Glenna Ligona, Susan Hiller, Kena Luma, Nancy Sper, Aleksandry Mir, Matta Mullicana, Guerrilla Girls, Simona Bedwella, Claire Fontaine nebo Alfreda Jaara.

Marc Bijl: Modern Crisis, 2009
legální intervence v Kunsthalle Fridericianum v Kasselu

„Semiotext“ je zasažen moderní sémiotikou a učením Saussura, Barthese a Derridy a jistou ztrátou víry autorů ve spolehlivost jazyka. Význam textu, potažmo slov, je náhle heterogenní a neurčitý, a lingvistický znak je „vykořeněný, potulný prvek“, který sám o sobě v podstatě nemá žádný význam.5 Aimee Selby sem řadí některé práce Johna Baldessariho, Marthy Rosler, Petera Downsbrougha, Tauby Auerbach, Joanne Tatham a Toma O’Sullivena, Barbary Kruger, Simona a Toma Bloorových, Lawrence Weinera, Petera Downsborougha, Josepha Kosutha, Kay Rosen, Garyho Hilla, Anne-Lisy Coste, Ceritha Wyn Evanse, Roberta Smithsona, Simona Pattersona, Johna Baldessariho, Iana Breakwella, Art & Language, Douga Aitkena, Victora Burgina, Johna Lathama a Christophera Woola.

Barbara Kruger: Untitled (Skin tight/Skin tone/Under the skin/Skin deep/Thin skin), 2007
digitální tisk/vinyl, 265,5 x 289,5 cm

Konečně poslední oddíl publikace, „Textualita“, schraňuje díla ohledávající „textualitu“ textu, čímž se míní jeho kolísání mezi netransparentností a srozumitelností, jeho jakýsi fluidní stav, nedefinovatelnost. Do této kapitoly patří autoři jako Richard Prince, Claus Carstensen, Fiona Banner, Catherine Street, Joanne Tatham a Tom O’Sullivan, Allen Ruppersberg, Simon Popper, Marc Bijl, Hayley Newman, Jeffrey Shaw, Gary Hill, Glenn Ligon, Robert Barry, Olivia Plender, Roni Horn, Jeffrey Shaw a Dirk Groeneveld, Simon Patterson, Douglas Gordon, Carey Young, Jeremy Deller, Xu Bing, Carolee Schneemann, Tom Philips, Simon Lewty, Hanne Darboven, Allen Ruppersberg, Mel Bochner, Cerith Wyn Evans, Daniel Pflumm, Jens Haaning, Adam Chodzko, Simon Lewty, Roni Horn, Svetlana Kopystiansky, Ugo Rondinone, Cy Twombly, Vito Acconci, Roni Horn, Jaume Plensa.

Xu Bing: A Case Study of Transference, 1993–1994
performace se dvěma prasaty popsanými falešnými anglickými a čínskými písmeny, vyhozené knihy, klec 5 x 5 m. Performance v uměleckém centru Han Mo v Pekingu, 22. ledna 1994

Pokud by se logika lingvistického systému ukázala jako komplikovaný, vždy podmíněný soubor již existujících kódů a ideologických konstruktů, pak by byl v ohrožení nejen vztah označovaného a označujícího; jako inherentně heterogenní a krizový by mohl být vnímán i samotný vztah textu či literární formy k sobě samé.6

Každý z oddílů, sestávajících z velkorysé obrazové dokumentace z většiny angloamerického umění od 60. let do současnosti, je opatřen odbornou a velmi dobře srozumitelnou jednostránkovou předmluvou.

Obrazovou část pak prostupují obsáhlejší příležitostné poznámky k jednotlivým dílům nebo jejich autorům. Textu je v publikaci přesto požehnaně – vždyť samotná dokumentovaná umělecká díla v sobě často obsahují velké množství textu ke čtení nebo příběhy, kterými se musí čtenář „prokousat“.

Umění jako myšlenka

Spíš než něco, na co se primárně kouká, je umělecké dílo pojímáno jako cosi, o čem se přemýšlí. 7

Pro vztah psaného slova a vizuálního umění bylo zásadních několik bodů v historii 20. století: avantgardní hnutí 20. a 30. let, konceptualismus 60. let, estetika po-duchampovských readymadeů a apropriace. Tento obrat k textu v umění byl podmíněn obratem k jazyku ve filozofii, který probíhal v několika vlnách. Jak shrnuje ve své eseji Dave Beech,8 první generace umělců, kteří se věnovali textu, jako Art & Language, Joseph Kosuth, Lawrence Weiner a další, byla motivována analytickou filozofií Wittgensteina, Austina, Willarda Quinea a AJ Ayera. Druhá generace (Jenny Holzer, Barbara Kruger, Kay Rosen, Raymond Pettibon) byli ovlivněni strukturalistickými a poststrukturalistickými teoriemi jazyka, učením Ferdinanda de Saussuera, Rolanda Barthese, Derriy, Jacquese Lacana. Pro jejich následovníky (Patterson, Bob a Roberta Smithovi, Titchner) pak již sloužil obrat k jazyku jen jako jakýsi background, projevující se v současném umění.

Prvními textově orientovanými pracemi 20. století vůbec byly typografické experimenty básníků jako Kurt Schwitters, Guillaime Apollinaire nebo Filippo Tommaso Marinetti.9 Zahrnutí textu představovalo zásadní konceptuální zvrat v praktikách současného umění. Dle autorů publikace byl objev tohoto nového „média“ odpovědí (a paralelou) k šířícímu se pocitu deziluze, který vyvolávala modernistická malba, a od nástupu konceptualismu v 60. letech jde pak o daleko „hlubší a signifikantnější myšlenkový mód“, než o pouhý odklon od estetiky vizuálna a imaginace.10 O živosti tohoto „myšlenkového módu“ svědčí i fakt, že nezanedbatelná část uměleckých děl prezentovaných v publikaci pochází ze současnosti nebo doby bezprostředně blízké. Přitom nejde jen o čistě vizuální výtvarné práce, ale i o díla pracující se zvukem – kombinující mluvený a psaný text, instalace, videoart, textové návody ad.

René Magritte: Ceci n’est pas une pipe, 1929
olej na plátně

Kniha jako objekt

Publikace svou grafickou a typografickou úpravou dělá čest svému tématu. Skvělý design a doslova dechberoucí grafická práce se odkazuje k popartovým 60. letům, v nichž inkorporace textu do výtvarného umění zažívala svůj boom. Invenčně řešená dělba odstavců na bloky textu s variujícím zarovnáním usnadňuje čtení a pomáhá opticky členit jinak velké množství textu na rozměrné stránce (28 x 23 cm) stejně jako obrazový doprovod, radikálně vložený přímo do bloků textu.

Díky svému rozměru a váze je [hard-cover vydání] Art and Text typickou publikací určenou ke studiu v zázemí vaší pracovny, nejlépe u dubového stolu, se sklenkou vína či za zvuků některé klavírní sonáty. Grafická úprava s tímto stylem četby jednoznačně počítá a snaží se ho co nejvíce zpříjemnit.

Výbornou zprávou pak je, že v květnu 2016 se chystá první paperbackové vydání publikace, které ulehčí nejen vaší poličce.

Art and Text

Autoři: Dave Beech, Charles Harrison, Will Hill, Kevin McCaighy, Louis Pattison
Editorka: Aimee Selby
288 stran, pevná vazba
272 ilustrací, b/w a barva
28.0 x 23.0 cm
Datum vydání: 15. září 2009
Jazyk: anglicky
ISBN13: 978-1906155650
SELBY, Aimee (ed.). Art and Text. London: Black Dog Publishing, 2009.

Art and Text v pevné vazbě lze stále sehnat přes Amazon.
Připravovaný paperback lze zakoupit přímo přes webové stránky nakladatelství Black Dog Publishing.

Další recenze:

PUCKETT, James. „Art and Text“. I Love Typography [on-line]. 2. 2. 2010, [cit. 2-2-2016] Dostupné z WWW: <http://ilovetypography.com/2010/02/02/art-and-text/>.

PUCKETT, James. “Book Review: Art & Text. The Intersection of Art“. I Love Typography, Vol. 11 no. 04, March 2011, s. 3 a 8. Dostupné z WWW: <http://issuu.com/jeffinaolga/docs/final_newsleper>.

HUTH, Geoff. „The Art of Text of Art“. Blogspot.com: Geoff Huth [on-line]. 10. 1. 2010, [cit. 2-2-2016] Dostupné z WWW: <http://dbqp.blogspot.cz/2010/01/art-of-text-of-art.html>.