Zde se nacházíte: 25fps » TV » Být či nebýt fanouškem – to snad ani není otázka

Být či nebýt fanouškem – to snad ani není otázka

Být či nebýt fanouškem – to snad ani není otázka

TV – TÉMA – FANOUŠKOVSKÉ HÁJEMSTVÍ: William Shakespeare – ANNA BÍLÁ –

Fanouškovství je zajímavým fenoménem, který ovšem musí být v různých kontextech blíže specifikován, jinak mohou nastávat vtipné situace při porozumění pojmu. Pokud jde fanoušek fotbalu na zápas svého oblíbeného týmu, představíme si většinou člověka s týmovou šálou či dresem, partou kamarádů na stadionu a vykřikujícího povzbuzující slogany. Když se řekne fanoušek One Direction, jako první se nám vybaví zřejmě nějaká náctiletá dívka, která má v pokoji vylepené plakáty svých idolů a zná nazpaměť všechny texty jejich písniček. Jak vidno, fanouškovství, ať už televizní, filmové, hudební či jiné, lze do určité míry nahlížet jako stereotypizované.

Všichni si pravděpodobně umíme více méně představit, jak vypadá fanoušek filmu nebo televizního seriálu. Záludnější otázkou však je – koho si představit pod fanouškem Williama Shakespeara? Elitářského uměnovědného kritika? Nebo fanynku Benedicta Cumberbatche, která k Shakespearovi přičichla díky jeho ztvárnění Hamleta nebo Richarda III.?

prescottrealestate.guruA ještě jedna záludnost – kdo má větší „právo“ označit se jako fanoušek Shakespeara?

Letos v dubnu proběhly oslavy na počest 400 letého výročí úmrtí Williama Shakespeara. Autor, jehož tvorba se po několik staletí pořád hraje na divadelních prknech a která je stále znovu a znovu adaptována i filmově, je považován za největšího anglického spisovatele.

Oslavy na počest velkého barda ovšem nejsou záležitostí posledních let. První velký festival se konal roku 1769, kdy obdivovatel Shakespeara, herec David Garrick nechal na svém pozemku vystavět kapli a umístil do ní bustu spisovatele. „5. září 1769 bylo vystřeleno 30 salv a kostelní zvony ohlásily začátek oslav. (…) Poté Bardovi fanoušci vyzdobení duhovými mašlemi (na znamení univerzální geniality Shakespeara) a doprovázení muzikanty, šli do domu na Henley Street, kde se Shakespeare narodil. Tam zazpívali Garrickovu píseň složenou na počest města, které světu dalo tohoto génia. V noci proběhl i ohňostroj.“ [1] Tato událost posléze odstartovala návštěvy poutníků, kteří chtěli ve městě vzdát hold velkému spisovateli, a místní podnikatelé (např. hodinář Thomas Sharpe) využili příležitosti, aby vyráběli pro poutníky suvenýry. [2]

Nicméně 400 leté výročí se odehrávalo v 21. století, a tak i oslavy byly přizpůsobeny. British Council a GREAT Britain Campaign ve spolupráci s BBC, Britským filmovým institutem a mnoha divadly, uspořádaly festival Shakespeare lives. V rámci něj se online přenášelo po celém světě mnoho různých příspěvků a vystoupení. Kdokoli a kdekoli – pokud měl funkční připojení k internetu – mohl být součástí tohoto festivalu.

Jde ale o nějakou dehonestaci dnes tolik uznávaného autora? Měl by Shakespeare patřit jen na divadelní prkna a vyhýbat se online médiím?

Je možné, že Shakespeare by na tuto populární formu své tvorby byl náležitě pyšný. Vždyť už ve své době byla populární kulturou a zpracování 21. století jen ukazuje, jak moc populární tato díla jsou. A funguje to poměrně dobře. Stačí se podívat na dnes tolik oblíbenou sociální síť Twitter, kde pod hashtagem #ShakespeareLives lze najít nejen odkazy na různá originálně adaptovaná představení po celém světě, ale i vtipné fotky fanoušků s lebkami, jak citují Hamleta. V Americe hráli Shakespearovy hry nazí lidé v parku, v Rusku zase přichystali emotikony ve stylu Velkého Barda. Možná jde o zjednodušené formy velkých her – na druhou stranu, se zapojením nových médií je doopravdy vidět, jak moc je Shakespeare rozšířeným globálním fenoménem. A nejen divadelním. Kdo není v médiích, jako by ani nebyl. Shakespeare si ale na jejich nepozornost i staletí po své smrti nemůže stěžovat.

www.shakespearelives.orgRozsah médií a prostor pro fanoušky navíc jedním festivalem nekončí.

Pokud pomineme klasické divadelní ztvárnění jednotlivých her a různé divadelní festivaly, Shakespearova tvorba je oblíbená i mezi filmaři – vzniklo mnoho snímků, které pracovaly s náměty Shakespearových her, a to i ve velmi svérázných úpravách. Kdo by si nevzpomněl na Romea a Julii z novodobého prostředí od Baze Luhrmana, nebo na svérázné zpracování Zkrocení zlé ženy pro teenagery v podobě 10 důvodů proč tě nenávidímHeathem Ledgerem. Zrovna tyto dva filmy z devadesátých let byly zpracované způsobem, který oslovoval generaci teenagerů – a Shakespeare se opět stával jaksi „přístupnějším“ a populárnějším pro širší publikum.

S trendem promítání záznamů divadelních her se navíc mohou fanoušci podívat v kině na představení, kam by se jen tak nedostali. Jen za první polovinu roku 2016 se čeští diváci mohli v kinech podívat hned na několik přenosů divadelního zpracování Shakespeara – např. HamletaBenedictem Cumberbatchem nebo Romea a JuliiRichardem Maddenem. Diváci si mohou vychutnat divadelní zpracování v pohodlném křesle kina s popcornem a v džínách, což sice může narušovat jakési kouzlo a vznešenou auru klasického představení, ale zároveň je to opět o krok dostupnější lidem.

Shakespeare je rozhodně stále v kurzu – jeho stránku na Facebooku má oblíbenou přes 16 milionů uživatelů, kterým jsou nabízeny novinky a zajímavosti o autorovi a jeho tvorbě, zajímavosti i adaptace. Na stránce GoodReads se lze zapojit do skupiny „Shakespeare Fans“ a společně s dalšími nadšenci číst autorovu tvorbu a následně diskutovat, vyplňovat kvízy, sdílet vlastní recenze. Kdo i nadále upřednostňuje časopisy, tomu je věnovaný např. Shakespeare Magazine.

Shakesperova tvorba (nebo alespoň odkaz na ni) „se objevuje téměř kdekoli se podíváme: v komiksech, populárních hudebních textech, muzikálech, v detektivní fikci, tematických parcích, romantických novelách, v pornografii [3], reklamě, na značkách cigaret či piv, v žánru science fiction, deskových hrách, na balícím papíře, pohlednicích a přáních, na tričkách, a tak dále.“ [4] Pokud se teoretici médií či fanouškovství chtějí zabývat dosahem Shakespearovy tvorby, mají téměř neomezenou inspiraci.

Dá se říci, že být fanouškem Shakespeara je vlastně jednoduché, dostupné a zábavné. Vyber knihu, podívej se na představení, najdi si aspoň jednu filmovou adaptaci, nezapomeň na Zamilovaného ShakespearaJosephem Fiennesem, nauč se nazpaměť klíčové repliky alespoň tří her, zapoj se do diskuzí na sociálních sítích, zúčastni se festivalů, kup si tričko. Opakuj.

wegotthiscovered.comA ještě jedna věc: zjisti, kdo je Benedict Cumberbatch. Ten je v posledním roce se Shakespearem často spojovaný. Hrál Hamleta v adaptaci National Theatre (a právě tento záznam se dostal i do kin) a BBC ho obsadila do role Richarda III. v mini sérii Hollow Crown. Jestli jde o vychytralé kroky producentů, kteří chtějí využít Cumberbatchovu nynější popularitu nebo jde skutečně čistě o jeho talent (nebo snad obojí), sem momentálně nepatří.  Ovšem televizní rating, který ukázal, že sérii Hollow Crown sledovalo kolem jednoho milionu diváků, je na dvouhodinovou Shakespearovskou klasiku úctyhodný výkon. [5]

Kdo by čekal, že Hollow Crown je dalším ze zjednodušených televizních zpracování Shakespeara, je na omylu. Zaprvé – jde o Shakespearovy historické hry, které se nezpracovávají tak často jako třeba Romeo a Julie, a pro diváka je opravdu důležité se soustředit na obsah. Zadruhé – zjednodušené scénáře škrtněte, cituje se originální tvorba, klasická shakespearovská angličtina. (Taky oříšek.) Zatřetí – zpracování scén samotné velmi odkazuje na divadlo. Monology postav jsou pronášené s pohledem do kamery k divákům, bitevní scény jsou soustředěné především na jednotlivé herce, ne na digitálně upravované armády. Do toho může být považované za plus, že toto zpracování není omezené divadelními kulisami, ale že bylo natočeno v prostředích, která se přesně hodila k jednotlivým scénám. Divadlo a televize jsou ostatně obojí postavené na dialogu, takže snadný přesun divadelního materiálu je logický.

Opět šlo o dostupnost k lidem – tentokrát ale vyloženě z hlediska fyzické dostupnosti. Divadelní zpracování v pohodlí domova, ale přesto s dobrým pocitem, že člověk viděl klasického a složitého Shakespeara.

Současná nabídka pro milovníky Shakespeara je tedy velmi široká a globálně dostupná. Jedno je jisté: podle slov ředitelky festivalu Shakespeare Lives Rosemary Hillhorstové „hraje Shakespearova práce i 400 let po jeho smrti živou roli ve vzdělávání a bavení lidí po celém světě. A stejně jako přináší požitek milionům lidí, jeho práce je hodnotným přínosem i pro pozici Spojeného království ve světové ekonomice.“ [6] Pokud má bardovo dílo tak přínosnou roli pro ekonomiku celého státu, zjevně musí mít i aktivní základnu příjemců.

Zpátky k fanouškovství – může být tedy člověk reálně a bez nadsázky fanouškem něčeho jako je kanonická literatura a historická osobnost?

A nakonec proč ne.

Stačí se pouze podívat do slovníku na význam slova „fanoušek“, a zjistíme, že se tak označuje „osoba, která má silný zájem a nebo obdiv pro nějakou osobnost či věc“. [7] Když si shrneme výše vyjmenované aktivity, jako je vydávání různých článků, tvoření reportáží, dotisky knih, točení filmů – to vše bez pochyby poháněné producenty, pro něž je hlavním kritériem zisk (ať už peněz a diváků nebo prestiže). Ale tento zisk by nevytěžily, pokud by o ně nebyl zájem. A ten mají především fanoušci.

Být fanouškem Shakespeara možná může působit podobně oxymoronickým dojmem jako pojem kulturní průmysl Adorna s Horkheimerem. Jako fanouška si spíše představíme nějakého nadšence s tematickými tričky, ale Shakespeare přeci vyžaduje něco „na výši“. Jde o kánon, něco přetrvávajícího čtyři století, něco, k čemu máme mít úctu. Ale proč by člověk se zálibou v Shakespearovi v jakékoli podobě nemohl být označen jako fanoušek? Podle základní definice takový člověk zkrátka má silný zájem o tvorbu tohoto autora. Nakonec, proč v Shakespearovi vidět jenom něco, co je dostupné pouze elitním kritikům, když se nám dnes sama nabízí široká škála různých verzí i pro ne-elitní ne-kritiky? Stačí se na ni podívat a uznat, že Shakespeare nakonec přeci jenom svým způsobem patří do populární kultury. Stejně, jako když na konci 16. století začínal.

Dále se může objevit problém toho, kdo že je ten „opravdový“ fanoušek, který akcentují právě samotné fanouškovské skupiny. Někteří mohou tvrdit, že člověk označující se jako „fanoušek Shakespeara“ je často pouze pozér, protože se mu líbí například jen filmová zpracování – „opravdový“ fanoušek by přeci měl především číst původní texty. Někdo může tvrdit, že má rád Shakespeara, jenom proto, aby mezi ostatními nevypadal hloupě. Ale není hanba si přiznat, že původní tvorba tohoto génia je poněkud složitější. I režisérka z divadla Globe, Emma Rice, tvrdí v rozhovoru pro Telegraph: „Snažím se, aby se diváci vždy orientovali. (…) Myslím, že má práce je pro ně přístupná. To neznamená, že není sofistikovaná, smysluplná nebo inteligentní. Jen přístupnější.“ [8]

Na příkladu Romea a Julie můžeme vidět, že se jedná o nejslavnější romantický příběh možná právě proto, že byl nesčetněkrát adaptován do různých (přijatelnějších) podob v divadle i filmu. A to, aby jeho tvorba byla co nejznámější a nejoblíbenější, si přeci přeje snad každý autor. Shakespeare by mohl mít radost.

Nejde tedy nakonec ve fandomu o něco víc než jen o status „pravého“ fanouška? Řada z těch nejzarytějších milovníků Shakespeara by se tak ani neoznačila, protože tento výraz rezervují pro sportovní nadšence a posluchače populární hudby. Pokud ale lidé sdílí stejný zájem a nadšení, proč je všechny neoznačit jako fanoušky? Fanouškovství nakonec vůbec nemusí být o tom, kdo je „víc fanoušek“ než ostatní, jestli je víc „pravý“ nebo ne. Pokud čtou Shakespeara denně a chodí na každé představení, nebo naopak „jen“ viděli všechny možné filmové adaptace, by vlastně nemuselo vypovídat o tom, jestli člověk je nebo není fanoušek. Oba dva jsou. Každý jen trochu jiným způsobem.


[1] Gililov, I.: The Shakespeare Game: The Mystery of the Great Phoenix. New York: Algora Publishing, 2003. S. 171

[2] Gililov, I.: The Shakespeare Game: The Mystery of the Great Phoenix. New York: Algora Publishing, 2003. S. 172

[3] The Taming of the Screw, Much Ado about Humping, A Midsummer Night’s Cream a další.

[4] Burt, R.: Shakespeare after mass media. New York: Palgrave, 2002. S. 5

[5] BBC’s Hollow Crown: War of the Roses draws more than 1m viewers (The Guardian). Dostupné on-line na: http://www.theguardian.com/media/2016/may/09/bbc-hollow-crown-war-of-the-roses-tom-sturridge-hugh-bonneville [cit.18.6.2016]

[6] Shakespeare is more popular abroad than in the UK. Tisková zpráva British Council. Dostupné on-line na: https://www.britishcouncil.org/organisation/press/shakespeare-more-popular-abroad-uk [cit. 19.6.2016]

[7] Heslo „fanoušek“ na Oxford Dictionaries. http://www.oxforddictionaries.com/definition/english/fan [cit. 19.6.2016]

[8] Emma Rice: A lot of Shakespeare feels like medicine (The Telegraph). Dostupné on-line na: http://www.telegraph.co.uk/theatre/actors/emma-rice-a-lot-of-shakespeare-feels-like-medicine/ [cit. 18.6.2016]

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 8

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru