Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Vím, že jsem psychopat

Vím, že jsem psychopat

Vím, že jsem psychopat

RECENZE: Já, Olga Hepnarová (režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda, 2016) – VERONIKA JANČOVÁ –

Snímek Já, Olga Hepnarová přináší vkusný a neúprosný obraz dívky, která se v roce 1975 stala poslední ženou popravenou na území Československa. Olga Hepnarová byla odsouzena na počátku 70. let za několikanásobnou vraždu, kdy najela nákladním automobilem do skupiny lidí. Tento akt byl dle jejích slov pomstou společnosti, která jí celý život ubližovala. Já, Olga Hepnarová je chladnokrevný nestranný příběh tragické události a života vražedkyně, který ukazuje, že každá mince má dvě strany a že Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie může podporovat i nekonvenční projekty.

Zpočátku má film formu útržků z období dospívání Olgy Hepnarové. Pomocí jednotlivých epizod z jejího života představuje události, které se podílely na formování její osobnosti. Divák se tak seznamuje se zkušenostmi a zážitky, které ovlivnily její psychiku, a má možnost sestavit si psychický profil její osobnosti. Už během dospívání utíkala Hepnarová ze školy, z domova i ze života. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu se ocitá v psychiatrické léčebně, kde se setkává s lesbickými projevy svých souputnic, a především se stává terčem šikany. Protože neumí vycházet s lidmi, včetně členů vlastní rodiny, stěhuje se po dosažení plnoletosti na vlastní žádost do zahradní chatky, kde si zařizuje provizorní bydlení. Je to velice nuzné, nepohodlné a pro běžný život zcela nevyhovující prostředí, ale je konečně sama a pryč od lidí. Nastupuje do podniku Československé spoje, kde se stává řidičkou z povolání a kde zažívá snad první milostné vzplanutí. V jejím případě se však nejedná tolik o lásku, jako spíš o přirozený živočišný pud. Sexualita je jediná z jejích lidských potřeb. Skutečný a trvalý lidský vztah jakéhokoli charakteru (rodinný, přátelský, milostný) však navázat nedokáže.

Hepnarová_1

Snímek na první pohled zaujme stylem. Nejvýraznější je zejména absence hudby, černobílý obraz a dlouhé (statické) záběry. Určitá čistota a prostota stylu jsou v rozporu s komplikovanou osobností Hepnarové, což vytváří napětí a dává to vyniknout jejím složitým vztahům a vysoce citlivému vnímání okolní. Svébytná kamera sleduje Olgu a okolní dění v delších celcích, které tu a tam najednou prořízne detail motivovaný jejím pohledem (například prostřih na ženský klín). Velmi zaujme zejména nevtíravá nekýčovitá a nenostalgická podoba socialistického Československa. Socialismus zde získává zcela jinou podobu, než jak ji známe z menzelovo-hřebejskovsko-renčovských filmů odehrávajících se v podobném období. Namísto všudypřítomných pionýrů a budovatelských nápisů sem vstupuje dobová realita v podobě všudypřítomných zapálených cigaret, neholených podpaží a bufetů na stojáka. Prostředí, ve kterém se film odehrává, je oprýskané, špinavé, nehostinné a nepřátelské. Film tedy nijak nepřikrášluje počátek 70. let a současně odráží hrdinčino vnímání okolí, a to velmi sofistikovaně. Zejména její bezradnost tváří v tvář lidem a neschopnost začlenit se do kolektivu. Jakýkoli kontakt s druhými je pro ni nepříjemný a stresující, a to i taková běžná věc, jako je nákup potravin. Každá lidská interakce je pro ni obtížná a protože Olga nemá k lidem vztah, neví, jak s nimi jednat. Odkoukává přirozené lidské chování od ostatních. V jejím pojetí se však jakékoli pokusy o normálnost stávají fraškou, protože je velmi toporná a je očividné, že se v této roli cítí nepřirozeně a nepohodlně. Současně se v ní snoubí plachost a touha po ženském kontaktu.

Hepnarová_2

Na tomto naprosto perfektním ztvárnění Olgy Hepnarové má zásadní podíl její představitelka Michalina Olszańska, která se do své postavy dokázala obdivuhodným způsobem vžít a vcítit. Hepnarová příliš nemluví, což je součást její osobnosti (nechce s lidmi mluvit a nemá si s nimi co říct, svým způsobem jimi pohrdá), a zároveň umožňuje soustředit se na nonverbální projevy herečky. Olszańska hraje celým svým tělem a její herecký projev je odzbrojujícím způsobem přesvědčivý, a to od samotného držení těla přes způsob chůze až po výraz v obličeji. Olszańska zapojuje ke ztvárnění minimálních projevů Hepnarové bohatý výrazový arzenál a přitom je její projev velmi věrohodný.

Za zmínku stojí také Martin Pechlát (Miroslav, přítel Olgy) nebo Marika Šoposká (Jitka, její kolegyně a chvilková partnerka), ale především Klára Melíšková, jež ztvárnila matku Olgy. Hepnarová vyrůstala v rodině, kde žádné vazby příliš nefungovaly. Její matka byla chladná, přísná a racionální žena. Došlo tu k určitému selhání vztahu rodiče a potomka. Matka Hepnarové se cítila bezradná, nedokázala dceři pomoct a porozumět a pomáhala jí alespoň z pozice lékařky. Symbolickým vyvrcholením všech vzájemných pocitů je scéna jejich posledního setkání v době, kdy je Olga již ve vězení. Ačkoli je paradoxně celá scéna beze slov, vzájemně si v ní obě postavy řekly víc než kdykoli předtím.

Hepnarová_3

V průběhu filmu je kontinuálně začleněna řada scén, v nichž Hepnarová řídí automobil. Při každé z těchto četných jízd autem diváka opravdu mrazí, a to nejen proto, že ví, co Hepnarová dříve či později spáchá, ale také proto, že vlastně netuší, kdy tento okamžik přijde. Kamera se při jízdách autem většinou odpoutává od jejího obličeje a je umístěna na místě spolujezdce, na zadním sedadle, na předním skle, či na střeše auta. Divák, který je v napjatém očekávání, touží sledovat její výraz, aby se pokusil poodhalit, zda se Hepnarová již chystá k činu, nebo zda o něm alespoň přemýšlí. Snímek nás však nechává v neúprosném napětí a nezbývá nic než čekat a prožívat každou jízdu ženy, jako by to byla ta osudná a poslední.

Obraz občas doplňují dopisy, které Hepnarová čte ve voice-overu. Tyto dopisy mají (stejně jako následné rozhovory s psychologem) svůj původ v autentických dokumentech, které Hepnarová skutečně napsala a se kterými tvůrci filmu pracovali. V těchto okamžicích už nejde o pouhé pozorování a domýšlení si, ale přímou konfrontaci diváka s jejími skutečnými pocity. Vražedkyně o sobě sama tvrdila, že je psychopat a že nerozumí lidem. V určité chvíli se film stejně jako ona zastavuje. Hepnarová se ocitá bezmocná na pokraji vyčerpání. Chování k lidem sice odpozorovala, ale sama není schopna autenticity. Je zkroucená v sevření snahy o normálnost a jediným skutečně přirozeným projevem jsou chvíle, kdy se snaží uspokojit své živočišné pudy a okamžik, kdy se rozhodne jednat tak, jak skutečně cítí. To má však fatální následky jak pro lidi, kteří stáli v cestě, tak pro ni samotnou. Před osudným okamžikem čte svůj „rozsudek“, kde vysvětluje své rozhodnutí jako čin pomsty lidem, kteří ji zničili, a zároveň čin, kterým spáchala sebevraždu. Na svět se dívala jako na neživou hmotu a s tímto výrazem „odsoudila“ k trestu smrti přejetím několik náhodných lidí na ulici.

Závěrečná část filmu se vrací k úvodní formě a epizodicky přibližuje soudní líčení a následné věznění. Za mřížemi vykrystalizují její psychické problémy a tělo a mysl Hepnarové začne ovládat její alter ego. Snímek ji neomlouvá ani neheroizuje, naopak spíše vysvětluje, proč zločin spáchala. Uvědomovala si svou jinakost a toužila po odborné pomoci. Chtěla být hospitalizována a docházela na terapii, ale setkala se spíše s nepochopením lékařů. Nikdo jí pomoci nedokázal, a tak si rozhodla pomoct sama.

Hepnarová_4

Já, Olga Hepnarová disponuje silným příběhem, neobyčejnou vizualitou a celkově syrovým ztvárněním, které umocňuje tragičnost celého dramatického příběhu. Představitelka hlavní role navíc naprosto splynula se svou postavou a vystihla její osobnost do posledního detailu. Olga Hepnarová trpěla formou autismu známou jako Aspergerův syndrom, který by dnes byl pravděpodobně rozpoznán a dostalo by se jí odborné pomoci. Nicméně stále tu zůstává otázka, jaké lidi naše společnost produkuje a zda nemůžeme mít na některých nešťastných osudech také svůj podíl. Oběti dospělých a „hračky“ školních dětí totiž nebyly pouze záležitostí minulého režimu.

Já, Olga Hepnarová

Scénář a režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda
Kamera: Adam Sikora
Střih: Vojtěch Frič
Zvuk: Richard Müller
Hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Petra Nesvačilová, Jan Novotný, Lukáš Bech, Juraj Nvota, Pavel Neškudla, Gabriela Míčová, Marta Mazurek, Roman Zach, Ondřej Malý, Martin Pechlát, Malwina Turek, Magdaléna Borová, Zuzana Stavná, Martin Finger, Martina Eliášová, Viktor Vrabec, Tereza Blažková
Česká republika, 2016, 105 min
Premiéra: 24. března 2016 (Bontonfilm)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 22

Komentáře (1)

  • Jarka

    Četla jsem více recenzí na tento film, ale tahle se mně osobně líbí nejvíc. Díky

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru