Žít svůj život

RECENZE: Jenica a Perla (režie: Rozálie Kohoutová, 2015) – VERONIKA JANČOVÁ –

Jaké je být dospívající romskou dívkou v současném světě? Liší se situace východoslovenských Romů od Romů žijících jinde v Evropě? Na tyto i další otázky se snaží odpovědět dokumentární film Jenica a Perla, který prostřednictvím dvou dospívajících dívek přibližuje a konfrontuje dvě podoby romského života. Ve filmu se prolíná hned několik tematických linií včetně možností opuštění prostředí, ve kterém dívky vyrostly, otázky diskriminace a společenského vyloučení Romů, a především téma přístupu k životu a nakládání se svým životem. Dokumentární materiál, ze kterého je snímek poskládán, je sice zajímavý svým obsahem, ale trpí formou zpracování a ve výsledku není jednoznačně jasné, o co tvůrcům dokumentu vlastně šlo.

Za vznikem tohoto filmu stojí mladá dokumentaristka Rozálie Kohoutová, která má za sebou již několik krátkých filmů (O Topánki, Roma Boys ad.) včetně účasti na povídkovém filmu Gottland (2014, segment Místo Stalina). Jakožto absolventka oboru romistiky je však Kohoutová také odbornicí na romskou problematiku. Snímek produkovala ve spolupráci s Českou televizí a francouzskou Iskrou společnost Fresh Films (která jej na svých webových stránkách z nepochopitelných důvodů označuje jako „dokumentární roadmovie o cestě dětského hudebního souboru z Kežmarku do Paříže“). Společnost Fresh Films má na svém kontě už dva celovečerní snímky, a to film Marta a dokument Česká RAPublika. Její hlavní činností je však vedle filmové produkce především organizování festivalu světla, videomappingu Signal nebo přehlídky mladých designérů Design Supermarket.

Hlavními hrdinkami filmu jsou dvě romské dívky žijící 1500 km daleko od sebe. Jenica je původem Rumunka žijící v Paříži. Když jí bylo sedm let, její rodina opustila Rumunsko, odkud se postupně dostala až do Francie. Perla je Romka z východoslovenské osady ležící pod Vysokými Tatrami u obce Veľká Lomnica. Dívky se potkaly a skamarádily díky tanečně hudebnímu souboru Kesaj Tchave, ve kterém vystupují děti z osad na východním Slovensku a děti z rodin rumunských Romů žijících v Paříži. Zvláštní a poněkud zmatený začátek filmu má podobu montáže o působení souboru Kesaj Tchave. Film v podstatě začíná in medias res a působí dojmem, že tento tanečně hudební soubor bude hlavní tématem či základní linií příběhu. Avšak kromě toho, že je spojnicí mezi oběma dívkami, o soubor ve filmu ve skutečnosti vůbec nejde a vstupuje sem jen v podobě krátkých scén ze zkoušek, které v podstatě tvoří výplň mezi scénami.

Po úvodní sekvenci se objevují titulky vyslovující tezi o diskriminaci romské komunity. Sdělují, že Romové „nejsou v Evropě vnímáni jako součást majoritní společnosti, což plodí trvající diskriminaci a násilí vůči Romům“. Tak představuje film „svět, ve kterém žijí“ naše protagonistky. Otázka diskriminace je sice jednou z tematických linií příběhu, ale odehrává se spíše v pozadí v podobě drobných náznaků či zmínek. Ve filmu se hovoří o problematice soužití Romů a „gadžů“ na Slovensku, ale jinak se s tímto tématem se v podstatě nepracuje, nijak se nerozvádí a ani neukazuje. Titulky o diskriminaci jsou velmi jednostranné a hodně paušalizující. S postupem filmu navíc postrádají smysl a jsou spíše vyvráceny. Film totiž představuje spíše lidi z druhého břehu, kteří nediskriminují, ale naopak Romům nezištně pomáhají. Jenici pomáhá francouzská organizace a především její bývalá učitelka angličtiny Yaël, u které Jenica zpočátku žije, než si pronajme vlastní pokoj. Nad Perlou zase drží ochrannou ruku vedoucí souboru Kesaj Tchave Ivan Akimov.

Ivan Akimov mohl představovat zajímavou paralelu k Mariánu Kuffovi (protagonista dokumentárního filmu Opři žebřík o nebe), takže je škoda, že mu není věnováno více prostoru. „Ujo Ivan“ („strejda Ivan“) je totiž jediný „gadžo“, který do osady jezdí a snaží se dohlížet na to, aby romské děti chodily do školy. Je zvláštní figurkou a bylo by zajímavé znát jeho motivace a důvody. Bližší představení jeho osobnosti a alespoň krátká zmínka o jeho příběhu a zásluhách by ostatně byla v jeho vlastním zájmu. Takhle totiž „strejda Ivan“ zůstává neznámou až podezřelou postavou, která navíc díky svému vzezření vyvolává jízlivou asociaci s postavou důvěrníka (Rudolf Hrušínský) ze Skřivánků na niti (1969). Celkově je snímek místy až lehce ironický. Například když při vykreslování bídného prostředí romské osady a přilehlé obce Veľká Lomnica hraje z rozhlasu píseň Michala Davida Děti ráje. Jednak to kontrastuje s daným prostředím a velmi nízkou životní úrovní a současně s faktem, že jsou prakticky nezaměstnatelní a celé dny tráví nicneděláním.

Jenica a Perla jsou k sobě vzájemně paralelní, spojuje je řada společných prvků, a současně se v mnohém rozcházejí. Jenica žije ve francouzské metropoli a Perla ve východoslovenské osadě, takže jejich životní prostředí se liší. V podstatě ale vzešly z podobného zázemí, protože rodina Jenici žila na ulici a vlastně stále se živí žebráním. Dívky spojuje působení v souboru Kesaj Tchave, na druhou stranu se obě dramaticky liší svým přístupem k životu. Jenica odmítá tradiční romský způsob života a snaží se žít jinak. Vzdělává se, pracuje na sobě a vytváří si životní cíle, ke kterým směřuje. Je aktivní a chce to někam dotáhnout (jejím snem je mít vlastní kadeřnický salon). Perla je oproti tomu pasivní, líná, lhostejná a nechává se životem spíše unášet. (Pokud se dá celodenní nicnedělání za život vůbec považovat.) Perla si neváží vzdělání a nemá žádný cíl. Náplní jejího života (stejně jako ostatních členů její rodiny) není kromě uspokojení základních lidských potřeb nic. Svůj čas vyplňuje lelkováním, posedáváním a civěním na televizi. Obě dívky jsou tedy z velmi podobného rodinného zázemí, ale jejich životy se vyvíjí odlišnými směry.

Jakkoli film není příliš konkrétní ani odhalující co se týče tematiky diskriminace a problematiky soužití a nezaměstnanosti, nejvýraznější tematickou a příběhovou linií celého filmu se stává střet tradice a osobních tužeb. Velmi zajímavá je především linie mezigeneračního střetu a vzpoury vůči tradičnímu životu, který představuje postava Jenici. Jenica neustále bojuje s rodiči a jejich představami o jejím životě. Žije si po svém a touží být „normální“ Francouzskou. Nechce poslechnout rodiče, kteří jí velí žít podle tradic a vdát se. K jejich nevoli vyměnila tradiční dlouhou sukni za moderní kalhoty, studuje a chce si najít „bílého“ přítele. Romové podle ní totiž nerespektují své ženy a domácí násilí je u nich na denním pořádku. Zmínka o postavení žen v romské komunitě, jak jej vnímá Jenica, současně bere divákovi poslední iluze o romském životě. Ve spojení s vykreslením naprosto pasivního přístupu k životu, který nežijí, ale přežívají, postupně vyplouvají na povrch také velmi výrazné negativní jevy romské komunity.

Dívky jsou v úvodu představeny jako kamarádky, ale vůbec o sobě nemluví a ke vzájemnému prvnímu kontaktu dochází až ve 45. minutě, a to pouze prostřednictvím krátkého videohovoru, který navíc působí poměrně rozpačitě a strojeně. Ve filmu je sice řečeno, že se vídají pouze jednou ročně, ale také, že jsou nejlepší přítelkyně, takže bychom očekávali, že mezi nimi bude probíhat nějaký kontakt. Navíc by bylo zajímavé obě dívky konfrontovat a nechat je spolu promlouvat o svých životech, problémech, názorech atp. Ale toto se bohužel neděje. Konfrontace nastává jen díky střídavému sledování obou dívek a jejich světů. Před koncem filmu pak odjíždí Jenica na východní Slovensko (poprvé) navštívit Perlu. „Strejda“ Ivan Jenicu představí místním dětem jako vzorný příklad toho, že když se chce, všechno jde. Film se symbolicky vrací na začátek a končí společným tancem. V podstatě tedy končí tam, kde začíná, a to na úrovni vykreslení těchto dvou paralelních prostředí a životů. Nikam se neposouvá a přešlapuje na místě, pouze přepíná mezi protagonistkami a sekvence prokládá ukázkami ze zkoušek souboru.

Záběry z velké části doplňuje deníkový komentář. Je to poněkud zvláštní, protože deníková forma se spíše váže k minulosti, zatímco záběry mají simulovat aktuálně či nedávno probíhající děje. A tento komentář se navíc občas mísí s autentickými promluvami postav. Vzhledem k úvodním titulkům není jasné, zda to bylo záměrem tvůrců, či nikoli, ale ve výsledku přináší film poměrně nejednoznačný pohled na Romy a jejich způsob života. Je třeba ocenit jistou dávku objektivnosti, se kterou nakonec film představuje téma romského života. Není jednoznačně „proromský“ a současně ani xenofobní nebo odsuzující, ale působí dojmem v podstatě nemanipulovaného pohledu na toto prostředí. Film nepřináší nic objevného, neodhaluje nic neznámého a překvapivého, ale to vůbec nevadí. Jeho největší síla je v tom, že přivádí diváka k zamyšlení nad sebou samým. My jsme ti, kteří si formují svůj svět a kteří ovlivňují svůj osud. Bez ohledu na poměry, ze kterých pocházíme, a bez ohledu na vzorce, které nám dali naši rodiče. Zatímco Jenicu rodiče od jejích snah odrazují, ona si jde za svým, Perlu naopak podporují ve studiu, ale ona je pasivní, líná a bez životních cílů.

Jenica a Perla je sondou do životů dvou dívek, ve kterých se odráží širší problémy romské komunity a promítají se do nich ztížené životní podmínky. Film zpracovává silné a v současné době velmi diskutované a aktuální téma, ale svým zpracováním a uchopením je trochu rozpačitý. Vzhledem k uvozujícím titulkům, zvláštnímu úvodu a zbytku filmu, je nejednoznačné, co chtěla autorka filmu vlastně sdělit. Všechny tyto tři prvky jsou totiž značně nesourodé. Nejprve to vypadá, že budeme opravdu sledovat roadmovie o tanečně hudebním souboru, uvozující titulky však náhle přichází s tematikou diskriminace a zbytek filmu pak je sondou do života dvou dospívajících dívek. Přesto je film zajímavou a podnětnou podívanou. Může být poučný jak pro romského diváka, kterému ukazuje, že za něj nikdo nic neudělá a že vymlouváním a pasivním přístupem k životu ničeho nedosáhne. Neromskému publiku ukazuje, že není možné házet všechny do jednoho pytle a že vzhledem ke ztíženým životním podmínkám je pro Romy skutečně problematické zařadit se do většinové společnosti. Dokument Jenica a Perla je podnětný pro jakéhokoli diváka, protože jej vede k tomu, aby se zamyslel a uvědomil si, že má svůj život jen a jen ve vlastních rukou. Stačí mít odvahu a odhodlání žít svůj život.

Jenica a Perla

Scénář a režie: Rozálie Kohoutová
Kamera: Lukáš Hyksa
Střih: Evženie Brabcová
Hudba: Ivan Akimov, Kesaj Tchave
Francie, Česká republika, 2013, 72 min.
Dokument je možné do 14. 5. přehrát zde