Poněkud rozespalé probuzení

RECENZE: Star Wars: Síla se probouzí (režie: J.J. Abrams, 2015) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

J.J. Abramsovi se v sedmé epizodě Star Wars s podtitulem Síla se probouzí podařilo už nade vší pochybnost prokázat několik věcí: že ve vesmíru Hvězdných válek je skutečně jako doma, že jako fanoušek k němu má velmi silný vztah a že snahu oživit kouzlo estetiky a atmosféry původní trilogie u soudobého publika bere vážně. V první vlně ohlasů po premiéře za to režisér sklidil příval zdánlivě všeobecného nadšení, kdy davy fanoušků po celém světě euforicky prohlašovaly Epizodu VII za dokonalou a za záchranu celých Star Wars, zatímco Lucasfilm si připisoval nové rekordy ze startovních zisků.

Jenže i navzdory všudypřítomnému pocitu nadšení se už v prvních vlnách reakcí začaly projevovat stopy velmi zdrženlivé kritiky, které jakoby ze zdvořilosti k ostatním a z radosti nad celou věcí bránily poohlížet se i po temnějších stránkách a nabádaly k odložení střízlivějších ohlasů na později, až ta kouzelná euforie opadne a řada z nás se na film podívá opakovaně.

Jak se tedy věc skutečně má? Je Epizoda VII opravdovým vlajkonošem nové zlaté éry, za kterého ji mnoho lidí vydává? Jedná se po rozporuplné „Nové“ trilogii o skutečnou spásu ságy, jakou si fikční univerzum s tvůrčím a výpravným potenciálem Star Wars zaslouží? Odpověď na takové otázky bohužel není tak jednoduchá, jak se může zdát.

Film Síla se probouzí má náročnou a docela nezáviděníhodnou úlohu. Na jedné straně musí publikum uvést do nového příběhu, který potřebuje navázat a obstát vedle klasické trilogie Star Wars, obalené mocnou vrstvou nostalgie a velice silným popkulturním odkazem. Na druhé straně se musí potýkat se spornými dozvuky po prequelové trilogii, na kterou se naopak nabalilo velké množství kritiky a kontroverze. A na stranu třetí se pak musí střetnout ještě s jedním důležitým faktorem – ustanovením zbrusu nové širší příběhové kontinuity, která zahrne události mezi staršími a novými epizodami, okolo nich, i mimo ně v rámci širšího, tzv. sdíleného univerza.

V posledním bodě je situace o to peprnější, že tento sotva nastartovaný nový příběh má proti sobě nevyhnutelné a nelehké srovnání se starším sourozencem. Původní Expandované univerzum, které se pozvolna rozvíjelo skoro 40 let spolu s filmovými Hvězdnými válkami, si i přes komplikovaný vývoj a mnohdy rozdílnou kvalitu jednotlivých titulů vybudovalo velmi silný odkaz a nastavilo řadu příček a očekávání povážlivě vysoko. Volba nového vedení Lucasfilmu přesunout naprostou většinu Expandovaného univerza pod novým označením Legends definitivně na vedlejší kolej byla pro množství jeho příznivců ranou pod pás a nováček-náhradník to tak s přízní nebude mít úplně snadné. A to i kdyby se (doufejme) alespoň to nejlepší ze starého Expandovaného univerza časem v nějaké formě vrátilo.

Příběh má tentokrát začít zčerstva s čistým štítem a představit všem úplně novou sestavu hlavních postav a frakcí, které postupně převezmou štafetu po svých předchůdcích. Ve vzduchu se logicky vznáší mnoho otázek kolem všech nových postav a událostí mezi epizodami VI a VII. Film ale na většinu z toho odpovídá jen velmi opatrně, nepřímo a selektivně. Hlavním záměrem celé Epizody VII se totiž zdá být pouze uvedení nových aktérů na scénu, letmý nástin jejich povahy a role v událostech, které teprve přijdou. A především obří dávka nostalgie všude na pozadí, přesně v duchu slov Hana Sola: „Chewie, jsme doma!“

Abrams se v nových Star Wars pokouší s úzkostlivou pečlivostí zreplikovat a opatrně zmodernizovat všechny nejcharakterističtější prvky a detaily, ze kterých skoro před čtyřiceti lety George Lucas vystavěl své první Hvězdné války (Epizoda IV: Nová naděje). Všechno je tentokrát oděné do zbrusu nového kabátu, šitého na míru těmi nejpokročilejšími moderními postupy, ale přitom přesně v tom jednoduchém a elegantním stylu původních filmů. Místy se mi ke srovnání drala na mysl proslulá Battlestar Galactica, která už v roce 2003 přivedla modernizaci klasické sedmdesátkové sci-fi téměř k dokonalosti, ovšem tak dobré zase nové Hvězdné války reálně nejsou. Určitá modernizace je znát takřka všude a většinou vypadá stejně dobře, nebo ještě lépe, než co jsme znali doposud. Pořád jsou to ovšem vyšperkované kulisy a atrapy, kterým vládne chytlavá a nostalgická vizáž, ale o realistickou věrohodnost, nebo uvěřitelnou funkčnost jako z Galacticy u nich příliš nejde.

Když se ohlédneme na způsob, jakým Abrams dříve restartoval klasickou sérii Star Treku, pak se dá říct, že Epizoda VII je svým způsobem moderní abramsovský remake Nové naděje – s lehkou, temnější příměsí motivů z Epizody V: Impérium vrací úder. A samozřejmě s tím podstatným rozdílem, že tentokrát už Abrams operuje v prostředí, které je mu skutečně blízké, takže k němu přistupuje více jako restaurátor, než jako revolucionář. Jak totiž později sám opakovaně uváděl, Star Treku oproti Hvězdným válkám nikdy tolik nepropadl a zčásti právě proto pod jeho vedením nejnovější generace Treku začala dramaticky „starwarsovatět“.

Oproti novým Star Trekům netrpí Epizoda VII tak velkou mírou extravagance ve vizuálních efektech (tolika lidmi proklínané lens flares) a v porovnání s prequelovou trilogií Star Wars se zase v rámci návratu ke kořenům výrazně odklání od digitálního prostředí. Většina nového filmu se odehrává ve skutečných fyzických kulisách a exteriérech, pouze doplněných o digitální dekorace, které zpravidla do reálného prostředí úspěšně zapadají, aniž by pak scéna začala působit viditelně uměle. Obecně znamená návrat k reálným kulisám s omezenější podporou CGI znatelný krok dobrým směrem. Je to sice krok dozadu, ale zato do dobře vyšlapaných stop, kde se jinak náramně daří i jiným současným hvězdám populární fantastiky, jako je třeba Hra o trůny.

Přestože nové Hvězdné války v zásadě vyhrávají po vizuální stránce, zdaleka tak hladce nefungují v rovině vyprávění a představování nových motivů, což je v jistém smyslu na celém filmu to nejpodstatnější. Asi největší slabina filmu tkví v tom, že se tvůrci potýkají s vlastní snahou přísně regulovat, kolik nových informací vypustí ven (a jakým způsobem) a kolik odhalení si nechají až na později. Stručněji řečeno, film zápasí se snahou hodně odvyprávět, ale přitom toho vlastně moc neprozradit. To v důsledku způsobuje, že celá řada podstatných detailů ve filmu může snadno působit nedomyšleně, nebo prostě a jednoduše ad hoc.

Na první nezasvěcené zhlédnutí má film tendenci zapůsobit jako extrémně jednoduché dobrodružství, ve kterém se polovina všeho odehrává se zarážející, až absurdní samozřejmostí (a to i na úroveň dobrodružné sci-fi typu Hvězdných válek). Děj především v důležitých pasážích ubíhá rychle a přímočaře a příliš se nesnaží pozastavovat a vysvětlovat mnohdy klíčové detaily a souvislosti, díky kterým by mnoho událostí mohlo působit daleko věrohodněji. Teprve až na opakované zhlédnutí a především se znalostí širšího kontextu, který film naprosto vypouští, začne alespoň většina částeček zapadat trochu lépe na svoje místo a dávat smysl.

Kontext, který může lépe podložit řadu věcí nedovysvětlených (nebo jednoduše nevysvětlených) filmem, je ale třeba sesbírat z další spousty vysvětlení, náznaků a vodítek z doprovodné fikce vydané v průběhu letošního roku v nových knížkách a komiksech. Ty ovšem pravděpodobně četli jen ti nejzapálenější a nejzvědavější fanoušci, zatímco většina běžných diváků je nejspíš tradičně ignorovala a spolu se zdrženlivějšími fanoušky doufala, že nový film bude schopný mluvit sám za sebe, jak bývávalo zvykem.

Epizoda Síla se probouzí ovšem divákům předkládá v podstatě jen nezbytné minimum informací nutných k vysvětlení té nejzákladnější dějové kostry. Přitom navíc jen do velké míry opakuje většinu podstatných dějových prvků z epizod IV a V (v konstatování o remaku skutečně nejde o velkou nadsázku) a přináší je jen v mírně přearanžované podobě s jinými postavami v podobných situacích a v jiném pořadí. Detaily nad rámec základního schématu pak dokresluje kvantum drobných, stručných, až polovičatých náznaků a vysvětlení, které se často spíše ztrácejí v tempu děje. Stejně tak se v nich pak může snadno ztrácet i předem méně zasvěcený divák, pokud na uvažování nad souvislostmi úplně nerezignuje.

Takřka všechny problematické detaily sedmé epizody přitom leží v tom základním – v okolnostech a průběhu vykreslování nových postav. Jistou roli v tom pochopitelně hraje i tření mezi snahou o působivost a efektnost na jedné straně a o rozvíjení a prohlubování postavy na straně druhé. Obecně vzato přinejmenším v rovině jejich povahy, osobních motivací a charakterového projevu jsou alespoň všichni protagonisté zajímavě a uvěřitelně rozvrženi a představeni. V kontrastu s tím ale film místy zběsile odhazuje jakékoliv zábrany a pravidla, když přijde na demonstraci schopností, které pomáhají dokreslit roli hrdinů v příběhu.

Film se snaží hrát hru s odhalováním jejich nových a netušených stránek a schopností postupně a po částech. Tyto schopnosti se však později často až příliš výrazně rozcházejí se způsobem, jakým se postavy definovaly při nástupu na scénu. Místy se zdají být v rozporu i s určitými zavedenými pravidly vesmíru Hvězdných válek (i obecné racionální logiky), jako je věrohodný poměr mezi mírou talentu, tréninku a reálných schopností – věci, které dosavadní filmy ze série Star Wars dokázaly obvykle podat s mnohem větší mírou věrohodnosti a konzistence.

Herecké ztvárnění je většinou viditelně lepší u zkušenějších herců. V kategorii nových postav pak jednoznačně vede Oscar Isaac s postavou Poea Damerona, elitního pilota republikového Odboje. Jeho postava hraje ve filmu spíše vedlejší roli, mizí a objevuje se podle okolností. Ze všech nováčků však působí asi nejpřirozeněji a nejsympatičtěji díky střízlivému projevu, ve kterém se objevují rysy „hansolovské“ povahy, i když jeho postava pilota X-Wingu má celkově blíž spíše k Wedgi Antillesovi a dalším bojovým pilotům (převážně z Expandovaného univerza). Uvěřitelnost ovšem bere za své ve chvíli, kdy přijde čas předvést Poeovu specialitu – v okamžiku, kdy vzlétne v X-Wingu, se z něj automaticky stává nepřemožitelný stíhací bůh, před kterým cokoliv imperiálního prohrává fakticky bez boje. Za připomínku možná stojí, že v původních filmech i ti nejlepší stíhači obvykle udržovali alespoň trochu uvěřitelný dojem talentovaných a cvičených, ale přesto smrtelníků. S výjimkou hlavních hrdinů prequelové trilogie tomu tak bylo dokonce i v řadách rytířů Jedi.

S vlastními problémy v charakterizaci a prezentaci se potýká i dvojice významnějších nových protagonistů, kolem kterých se točí většina děje – zběhlý stormtrooper Finn a sběračka šrotu Rey. Na internetu se už před premiérou stihly rozproudit rozepře, jestli je u potenciálních hlavních hrdinů problém, že Finn je černoch a Rey žena. Objektivně řečeno, série Hvězdných válek má v obou ohledech už dávno solidní precedens. Jak původní, tak prequelová trilogie představily divákům pamětihodné postavy tmavé pleti a i když uhlazený mizera Lando Calrissian řadě lidí k srdci nepřirostl pro svou spornou roli v epizodě Impérium vrací úder, důstojný mistr Mace Windu si naopak získal velkou popularitu i díky rozšiřujícím příběhům z Expandovaného univerza. A pokud jde o ženské hrdinky, princezna Leia se jako působivá, silná a přitom stále přirozeně ženská postava zapsala do obecného povědomí už dva roky před ikonickou Ellen Ripleyovou z Vetřelce. Jestli je tedy s postavami Finna a Rey nějaký problém, pak leží výhradně ve způsobu, jakým tvůrci podávají jejich charakter, schopnosti a příběhové pozadí.

Johnu Boyegovi se v roli Finna velmi dobře daří vystihnout vystrašeného zběha, který váhá mezi prostým úprkem a bojem za dobrou věc. Nohy mu ale trochu podráží v zásadě jen podpůrná a doprovodná role jeho postavy. V porovnání s Poem a Rey není Finn žádný superman, a ačkoliv měl projít vojenským výcvikem, vede si v boji paradoxně ze všech hrdinů nejhůř. Iniciativně sice dvakrát bere do ruky světelný meč (se kterým jako stormtrooper nejspíš nikdy netrénoval), ve finále ale stejně zpravidla končí na zemi jako snaživý otloukánek, což mu na působivosti nepřidává a spíš to jeho postavu proti ostatním zbytečně deklasuje.

Do asi nejvýraznějších extrémů sahá nedomyšlenost prezentace postavy v případě Rey. Film ji představuje jako dívku, která odmalička přežívala nejméně jednu dekádu na vlastní pěst v kolonii sběračů šrotu – za takovou dobu by s výjimkou praktických zkušeností s přežitím v pustině a opravováním techniky měla mít jen minimum pokročilejšího vzdělání, nebo tréninku v čemkoliv. Dal by se přehlédnout fakt, že kultivovaný anglický přízvuk Daisy Ridleyové k takovému druhu postavy příliš nepasuje. Z děje se pak dá odvodit to, že v zájmu sebeobrany musela v divokých podmínkách Jakku pochytit i určitou formu boje z blízka. Je ale jen těžko uvěřitelné, jak snadno a rychle se dokáže zpočátku relativně autentická samostatná dívka z těžkých poměrů měnit bezmála v superhrdinku, která bez problému vzdoruje někomu nesrovnatelně mocnějšímu a na prvních pár pokusů se naučí za pochodu (nebo spíše za běhu) cokoliv, co by jinak mohlo zabrat i týdny nebo měsíce výcviku. Aspekty jako původ, nebo dědičný talent, přitom zatím nic vysvětlit nemůžou, protože i u nich film nenabízí víc, než neurčité náznaky.

S podobným, byť opačným problémem se pak potýká postava nového hlavního antagonisty, Kylo Rena. Jeho charakter a původ jsou velmi zajímavé v tom, že se u nich dají vysledovat paralely s určitým vývojem právě v dnes už neplatném Expandovaném univerzu. Podobně jako Boyega v případě Finna, i Adam Driver dává Renovi určitou roztěkanost, která ovšem u Rena, váhajícího nad svým místem na Temné straně Síly, hraničí s vyloženou nestálostí. Jeho konkrétní motivace zůstávají neujasněné, ale i přesto jeho postava a minulost dostanou ve filmu až překvapivé množství prostoru. Stejně jako u Rey se ovšem u Rena ukazuje nepoměr mezi charakterizací a demonstrací postavy – Ren se už v samotném úvodu filmu nejprve představuje jako mocný temný Jedi se schopnostmi na velmi působivé, pokročilé úrovni, jen aby se postupně vykreslil jako podstatně méně schopný, jakkoliv toto má i určité dějové opodstatnění. Rozhodně ale ve finále nezanechává zdaleka tak působivý dojem, jak by se z až trochu přehnaného začátku mohlo zdát. Zejména ve srovnání s jeho slavným vzorem a idolem, Lordem Vaderem, kterému jeho legendární reputaci vydobyl pravý opak efektní teatrálnosti.

To je také jeden z důvodů, proč v konečném důsledku imperiální frakce z Epizody VII zatím postrádá opravdu silnou a pamětihodnou osobnost a ustupuje tak do pozice plochých, stereotypních zlosynů. Záhadný vůdce Prvního řádu, kterého zatím uvidíme pouze v nejasném hologramu, se ve filmu projeví jen minimálně a dokonce ani jeho údajné jméno Snoke nebudí moc respektu (tady je ovšem třeba uznat, že ani jméno starého císaře Palpatina, do češtiny přeložitelné jako Hmatatin, nebylo úplným vzorem působivosti). Příliš věrohodně bohužel nepůsobí ani jediný výraznější imperiální důstojník, generál Hux, který věkově odpovídá spíš mladému poručíkovi na začátku kariéry než zkušenému generálovi se zodpovědností nad klíčovým vojenským komplexem. I když jde pochopitelně o variaci na oblíbený historicko-fikční archetyp mladých, ambiciózních a bezohledných důstojníků SS, znovu bych tu pro srovnání odkázal už na původní trilogii, kde imperiální důstojníky představovala rozmanitá plejáda herců a ti většinou podle okolností alespoň přibližně věkově odpovídali hodnosti a pozicím svých postav.

Star Wars: Epizoda VII – Síla se probouzí je bez větších pochyb impozantně natočený film. J.J. Abrams má cit pro fantastickou podívanou a pro charakter světa Hvězdných válek, ale podobně jako u jeho pokusu o restart série Star Trek chybí celé spektakulárnosti rozumná míra a uvažování nad rámec kulis a té nejzákladnější dějové linky. Zatímco ve starých Hvězdných válkách jako by sám od sebe na plátně ožíval celý fikční vesmír, tady dostáváme jen spoustu nicneříkajících, nedovysvětlených a zkratkovitých náznaků na omezeném dějišti.

Je velmi pravděpodobné, že do premiérového střihu se jednoduše velká část natočeného materiálu nedostala, ale i tak je poněkud ostudné, když film nedokáže řádně splnit ani svůj nezákladnější cíl a sám plnohodnotně představit své nové hlavní postavy a okolnosti. Kterákoliv z dosavadních iterací Star Wars takovou věc dokázala během jediné epizody téměř samozřejmě, zatímco u Epizody VII musíme polovinu chybějících odpovědí vyčíst jinde a na většinu ostatních počkat ještě další dva roky, než Síla po svém probuzení také definitivně vstane z postele.

Kvůli tomu film zároveň pokulhává i jako páteřní součást celého většího kontinuitního skeletu. Místo toho, aby vlastní silou položil základy, na nich dokázal nenásilně navést ke sledování rozšiřující fikce a budovat tím vztah diváka k nové širší kontinuitě, je sám spíše závislý na doplňkovém čtení, aby vůbec dokázal působit kompletně.

Ačkoli je formálně v nelehké situaci úvodního dílu nové série, v téže pozici byla v roce 1999 i dnes davově proklínaná Epizoda 1: Skrytá hrozba. Ta i přes vlastní porci problémů a kontroverze dokázala přehledně uvést podstatnou většinu nového prostředí a postav, položit funkční základnu své nové kontinuity a zároveň odvyprávět zcela samostatný, komplexní, ucelený a originální příběh. Epizoda VII přitom pouze recykluje hrst známých vzorců a schémat do relativně jednoduchého příběhu s neúplným, utnutým koncem, staví převážně na obnoveném stylu starších filmů a s výjimkou základního uvedení hlavních postav nechává naprostou většinu čehokoliv nového až někam do příštích dílů.

Po stránce viditelných posunů k lepšímu oproti dosavadním filmům série bych jmenoval jeden, za který jsem osobně opravdu vděčný. Je to zatím poměrně úspěšná snaha vyhnout se tomu, aby humor a zábavnost sklouzávaly až k extrémní infantilitě a vyslovené hlouposti, jako se to příliš často stávalo v předchozích epizodách. Přitom se naopak většinou daří zachovat přiměřený situační humor, nápadité dialogové výměny mezi postavami, stejně jako vtipnou mimiku a gestikulaci droidů, kteří nekomunikují hlasem.

Mrzuté tedy zůstává především to, že potrvá možná ještě další dva roky, než se konečně trochu uspokojivou formou dozvíme, jakým směrem mají konkrétněji nové Star Wars vykročeno a co můžeme od nové příběhové kontinuity reálně očekávat.

Do té doby – ať nás Síla provází!

Star Wars: Episode VII – The Force Awakens

Režie: J.J. Abrams
Scénář: Lawrence Kasdan, J.J. Abrams, Michael Arndt
Kamera: Daniel Mindel
Hudba: John Williams
V hlavních rolích: Daisy Ridley, John Boyega, Adam Driver, Oscar Isaac, Harrison Ford, Carrie Fisher, Peter Mayhew, Lupita Nyong’o, Domhnall Gleeson
Česká premiéra: 17.12.2015 (Falcon)