Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » 19. Kino na hranici: Mnoho tváří nejen polského filmu

19. Kino na hranici: Mnoho tváří nejen polského filmu

19. Kino na hranici: Mnoho tváří nejen polského filmu

OHLÉDNUTÍ za 19. Kinem na hranici / Kinem na Granicy – VERONIKA ZÝKOVÁ, EVA ŽABKOVÁ –

Následující řádky jsou reflexí zlomku z nabitého programu, který bylo v lidských silách stihnout na 19. ročníku Kina na hranici, jenž se uskutečnil v Českém Těšíně a Cieszyně od 28. dubna do 3. května 2017.

Pátek

První den 19. ročníku Kina na hranici byl ponurý. Oba Těšíny se v pátek mračily pod náporem intenzivního deště a člověka při pohledu na řeku Olši napadaly nepěkné scénáře. Ještě před večerním slavnostním zahájením byla od rána na programu řada českých, slovenských a polských titulů včetně pozoruhodných dokumentů Zákon Helena Petry Nesvačilové a 5 October Martina Kollara. Vernisáž výstavy kameramana a režiséra Adama Sikory Nigredo (svým názvem i tématem odkazující k rozpadu, rozkladu hmoty i hlubokému stádiu deprese) doprovodila projekce filmu Návrat Velikána (Powrót Giganta), z něhož fotografie a fotograficky pozměněné kresby vychází. Vedle zmíněné ponuré výstavy byly v Těšíně k vidění také kostýmní návrhy Wiesławy Starské a scénografické práce (včetně těch pro nerealizovaný film Romana Polanského PompejeAllana Starského.
Samotné zahájení bylo spojeno s předpremiérou koprodukčního mysteriózního thrilleru s komediálními až absurdními prvky Grega Zglinského Tiere (Zvířata), který je přesně tím titulem, který diváky polarizuje – buď film milují, nebo nenávidí. Režisérovy hrátky s vyprávěním a možnost poskládat si příběh z toho, co mu autor dovolil, těšínské publikum podle ohlasů spíše ocenilo. První večer uzavřeli ve stanu v prostorách místního pivovaru hiphopoví Prago Union, kteří zahráli songy ze zatím poslední desky Smrt žije i prověřené hity.

Sobota

Sobota ukázala, že obavy z počasí byly zbytečné. Ovšem i kdyby lilo jak z konve, v Divadle Adama Mickiewicze se promítaly za sebou hned tři zdařilé filmy: vizuálně zajímavý dokument 21 x New York Piotra Stasika, ve kterém režisér proniká do intimní zóny newyorčanů a sleduje jejich mikropříběhy. Z dokumentu je cítit hlavně osamělost každého jednoho člověka.
Krimi inspirovaná skutečnými událostmi Jsem vrah (Jestem mordercą) staví zejména na hereckých výkonech Miroslawa Haniszewského a Arkadiusze Jakubika. První jmenovaný ztvárnil ctižádostivého vyšetřovatele, jenž je ve své profesi a osobním životě postaven před řadu zásadních rozhodnutí. Druhý jmenovaný brilantně ztvárnil odsouzeného vraha Zdzisława Marchwického, ohledně jehož viny panují značné nejasnosti.
Ještě silnější byl však film Vzpomínka na léto (Wspomnienie lata, r. Adam Guziński), citlivý portrét vztahu matky a syna, kteří během jednoho léta zažívají zásadní události, které mnohé v jejich světě změní. Jde o Guzińského druhý film po úspěšném Chlapci na houpacím koni (Chlopiec na galopujacym koniu). Jeden z diváků zmínil paralely se snímkem Tvůj bratr Abel (Abel, twój brat), což sám režisér kvitoval.
Večerně-noční relax obstarala polská reggae kapela Tabu.

Neděle

Ve svém debutu Camper (Kamper) režisér Łukasz Grzegorzek zachytil krizi mladého manželského páru, který se vyrovnává s množstvím možností a titulní postava je zároveň donucena , který odmítá dospět, vtipného a zároveň svým chováním otravného.
Přes nepředvídatelnost počasí jsme se dočkali i projekcí pod širým nebem. Nezapomenutelný byl Vorlův Kouř, který s přibývajícími roky zraje jako víno. Několik vytrvalých žvanilů a žvanilek, kteří rušili všechny kolem a nedali pokoj, umlčel na chvíli jen DJ Arnoštek.
Arkadiusz Jakubik byl hvězdou nedělního dne, o tom není sporu. Jeho druhý režijní počin Prostý příběh o vraždě je pouze průměrnou detektivkou. Z diskuze po filmu vyplynulo, že Jakubika zajímalo téma domácího násilí, o němž se stále ještě mlčí. Škoda, že ho musel naroubovat na krimi příběh. Do jedné z hlavních rolí obsadil Andrzeje Chyru, který se po boku Jakubika objevil na loňské přehlídce ve zdařilém dramatu o učiteli, který se vypořádá s postupující ztrátou zraku, Carte Blanche (r. Jacek Lusinski).
Více než režií na sebe herec, režisér a hudebník upozornil jako polovina dua Jakubik & Deriglasoff, které naživo nabídlo krátké a úderné, často překvapivě vypointované písně. Atmosféra na koncertu byla bouřlivá. je přesně tou hudbou, která funguje naživo, ale i když nahrané písně nemají zdaleka takovou sílu, třeba takový song Wajda stojí za poslech (celé album je zdarma zde). Co se Andrzeje Wajdy týče, jeho tvorbu bylo možné si připomenout prostřednictvím retrospektivy Allana Starského, jež zahrnula čtyři spolupráce s nedávno zesnulým klasikem (nejen) polského filmu. 

Pondělí

Komorní, dlouhými záběry v jediné místnosti snímaný psychologický (nebo spíše psychoterapeutický) film Nemáš ani zdání, jak moc tě mám ráda (Nawet nie wiesz, jak bardzo Cię kocham) zafungoval díky přesvědčivosti a zdařilé improvizaci aktérů (dvě herečky a psychoterapeut).
Janusz Zaorski, jenž o den dříve uvedl svůj hraný film Šťastný New York (Szczęśliwego Nowego Jorku) v sekci Emigranti a imigranti, v pondělí odpoledne představil dokument věnovaný historii vratislavského filmového studia. je v podstatě jen sledem ukázek z řady filmů (údaje o nich jsou až na konci dokumentu) a to vše spojuje postava legendárního Zbigniewa Cybulského. Není úplně jasné, co má dokument ukázat. Těm, kdo polskou kinematografii mají „nakoukanou“, neukáže nic nového, těm, kdo něco vyzradí a dá třeba podnět ke zhlédnutí vybraných titulů, pokud divák zachytí jejich název. Ač Zaorski zmínil, že se do Vratislavi vydal, ale pamětníci už ve filmovém průmyslu buď nepracují, nebo již nežijí, dokument působí tak, že si režisér trochu usnadnil práci.
Herec Lesław Żurek prozradil několik zajímavostí o filmu Kena Loache Svobodný svět (It’s a Free World, sekce Emigranti a imigranti), v němž měla jeho postava Poláka pracujícího v Anglii mít mnohem větší prostor, ale nakonec se děj točí téměř výhradně kolem podnikavé a ambiciózní Angie (Kierston Wareing), která se rozhodne po předchozích příkořích rozjet vlastní agenturu zaměstnávající přistěhovalce. Není to nejlepší z Loachových filmů, ale za pozornost stojí už kvůli stále aktuální tematice.
O večerní projekci nejnovějšího filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých (Pokot) a setkání s režisérkou a její dcerou Kasiou Adamik (ta následující den uvedla své krimi Amok) byl takový zájem, že by diváci zaplnili divadlo úplně klidně ještě jednou.
Koho nebavili elektropopoví xxanaxx, ten mohl využít ušetřený čas k zaslouženému čerpání sil na programově nesmírně bohaté úterý.

Úterý

Dva z nejpozoruhodnějších zážitků patřily filmům o významných polských malířích, jejichž životy rozhodně nebyly nudné. Je skvělé, že oba se dostaly do české kinodistribuce. Je jasné, že řeč je o posledním snímku Andrzeje Wajdy Mžitky (Powidoki) s fantastickým Boguslawem Lindou a o debutu Poslední rodina (Ostatnia rodzina) Jana P. Matuszyńského (recenze Víta Poláčka). Úterý bylo vůbec nesmírně bohaté na silné filmové zážitky.
Nezapadlo ani herecky působivé drama Zákal (Zaćma, r. Ryszard Bugajski) o konfrontaci svědomí a ukrutných činů někdejší prokurátorky, o němž hovořily hlavní ženské představitelky Maria Mamona a Małgorzata Zajączkowska. Mezi dokumenty vyniklo Přijímání (Komunia) Anny Zamecké o rodině, které je nucena „velet“ mladičká Ola, což znamená starat se o autistického bratra, jehož Ola připravuje na titulní přijímání, a v podstatě i o otce, který má problém držet se dál od alkoholu.
Zážitků mohlo být ještě víc, ale člověk prostě nemůže vidět všechno, ať už proto, že se mu projekce kryjí (snad ještě bude příležitost vidět Ederly Piotra Dumaly), nebo proto, že má strach z dětské krutosti (Dětské hřiště / Plac zabaw, r. Bartosz M. Kowalski).
O poslední hudební produkci, když pomineme afterparty, se postarali slovenští Chiki Liki Tu-a, kteří na hudební scéně fungují úctyhodných dvaadvacet let.

Středa

Poslední den, poznamenaný únavou, přinesl ráno film Za modrými dveřmi (Za niebieskimi drzwiami, r. Mariusz Palej). Ten rozhodně nebyl pro předškolní děti, spíš pro teenagery. Nejen kvůli vážnějším tématům, ale zejména pro hororové scény, které probraly a vyděsily i dospělé. Šikovným tvůrcům se totiž podařilo vytvořit tak nepříjemně vyhlížející a pohybující se „monstrum“, až je člověk v duchu proklínal.
Zakončovací film přehlídky obstaraly ponuré Butterfly Kisses, jež natočil jako svůj celovečerní debut v Londýně usazený polský režisér Rafael Kapelinski. Černobílý, dlouhými záběry snímaný, varhanní hudbou podkreslený, chvílemi až úmorný, ale ve výsledku působivý film, o němž je nejlepší nic dopředu nevědět. Na režisérově Vimeo kanálu si můžete pustit jeho ceněný krátký film Emilka pláče (Emilka placze).
Kdo chtěl, mohl ze zakončení pelášit na českou stranu do kina Central na film Julia Ševčíka Masaryk. Plný sál očekával Karla Rodena, jemuž byla letos věnována jedna z retrospektiv. Ten se však zasekl kvůli natáčení v zahraničí, svou přítomnost by měl však vynahradit na 20. ročníku přehlídky. Nejzábavněji, vlastně mnohem zábavněji než celý film, vyzněl kontrapunkt několikerého zdůrazňování dramaturga Martina Novosada, že Masaryk pracuje se smyšlenými událostmi, které se nikdy neodehrály, a úvodního titulku filmu, jenž hlásá „podle skutečné události“.

Závěrem

Zatímco do Těšína přijíždí řada návštěvníků ze vzdálené Vratislavi a dalších polských měst, českých diváků, kteří by se na Kino na hranici vypravili z Prahy, ale třeba i z blízké Ostravy, je málo. Škoda. V České republice není zrovna hojnost filmových akcí, které by mohly nabídnout v tak koncentrované podobě projekce kvalitních filmů za účasti tvůrců, kteří nejen že své filmy uvedou, ale po promítání trpělivě odpovídají na dotazy publika i dobře připravených moderátorů. U mnoha projekcí byly sály plné takřka do posledního místa, s čímž se pořadatelé vypořádali velmi dobře, když poctivě zjišťovali, která volná místa lze ještě zaplnit a vyzývali diváky, aby řady zaplňovali od středů. Ocenit je třeba práci tlumočníků, díky kterým divák nebyl ochuzen o diskuze s tvůrci.
Snad jediná výtka směřuje k některým českým titulkům u polských filmů, kdy byl překlad vyloženě strohý, ochuzený například o expresivitu, kterou polský originál oplýval. Jindy by stačilo ještě jedno pročtení, aby v titulcích nezůstaly snadno odstranitelné chyby (např. „z někým“ místo „s někým“). U filmu Za modrými dveřmi (Za niebeskimi drzwiami) české titulky chyběly úplně a k překladu Svobodného světa (It’s a Free World) zjevně posloužil pouze text, nikoli i obraz. Ale v celkovém počtu projekcí, jež si divák mohl každý den na akreditaci bez omezení dopřát (třeba i pět, pokud to oči vydržely), nešlo o nijak dramatické nedostatky.

Je asi zbytečné připomínat, že Kino na hranici patří mezi oblíbené akce 25fps a všechny články o něm můžete najít přehledně zde. O tom, co organizátoři přichystají pro jubilejní 20. ročník, vás budeme včas informovat. Těšíme se zase za rok v Těšíně!

Print Friendly

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 257

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru