Zde se nacházíte: 25fps » Aktuality » Filmová věda včera, dnes a zítra

Filmová věda včera, dnes a zítra

Filmová věda včera, dnes a zítra

RECENZE – KNIHA: Co je nového ve filmové vědě (Andrea Slováková, Nová beseda, 2017) – MILAN HAIN –

V roce 2015 založilo nezávislé nakladatelství Nová beseda pozoruhodnou edici Co je nového, jejímž záměrem je informovat o aktuálním stavu myšlení a bádání ve vybraných vědních disciplínách a praktických oborech. Koncepční pojetí edice i záměrně skromný rozsah jednotlivých titulů připomíná úspěšnou sérii Oxford University Press Very Short Introduction(s), která na přelomu loňského a letošního roku překonala hranici 500 publikací. Zatímco oxfordské nakladatelství přišlo s prvním čistě filmovým příspěvkem až po 13 letech existence této řady (šlo o 175. svazek věnovaný dokumentárnímu filmu), Nová beseda tak učinila výrazně dříve. Kniha Andrey Slovákové Co je nového ve filmové vědě vyšla jako pátý díl série po obdobně koncipovaných pojednáních věnovaných biologii, vzdělávání, estetice a managementu.

Zejména díky snaze zmapovat a systematizovat některé nové tendence oboru filmových studií jde o záslužný publikační počin, ve svém zaměření a pojetí u nás vlastně bezprecedentní. Přesto se na následujících řádcích pokusím zformulovat několik připomínek, které mi při čtení útlé, osmdesátistránkové knížky přišly na mysl.

Na začátek považuji za nutné uvést, že ze své pozice filmového historika a odborného asistenta na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci vnímám současný stav oboru odlišně než autorka textu. Ačkoliv řada současných tendencí filmové vědy je v knize zastoupena a poměrně zasvěceně popsána, další absentují nebo jsou pojednány pouze zkratkovitě. Týká se to tak rozličných témat, jakými jsou filmové hvězdy a jejich publika (např. řady Star Decades od Rutgers University Press a Film Stars od British Film Institute), národní identita a paměť a propojení filmových studií s východisky trauma studies (např. významné práce E. Ann Kaplan a Janet Walker), tradice a tendence dosud opomíjených národní kinematografií (Čína, Nigérie, Blízký Východ apod.), transnárodní výměna a další související koncepty (migrace, diaspora, exil), kino jako kulturní a společenská instituce (např. důležitá antologie Explorations in New Cinema History: Approaches and Case Studies), komplexní narativy v současné kinematografii (práce Warrena Bucklanda a mnoha dalších), filmová distribuce a marketing apod.

Filmová studia jsou dnes velmi bohatý obor, který navíc neexistuje ve vakuu, ale navzájem se podmiňuje a ovlivňuje s dalšími disciplínami z oblasti humanitních a společenských věd i mimo ně. Je tedy nemožné na několika desítkách stran předložit přehlednou a vyčerpávající mapu tohoto odvětví, které se neustále dynamicky proměňuje a vyvíjí. Stejně jako jsem já ve svých znalostech a preferencích řízen oblastmi svého odborného zájmu, publikacemi, které sleduji, a událostmi, jež navštěvuji, platí to samé pro autorku Andreu Slovákovou. Jak sama v úvodu korektně poznamenává, na výběr témat zpracovaných v knize měly vliv její badatelská orientace (kognitivismus, neuroestetika, dokumentární a experimentální film) a profesní zkušenosti získané výukou, pořádáním filmových festivalů a přehlídek a vlastní praktickou filmovou tvorbou. Nepřekvapí proto, že publikace se v samostatných kapitolách věnuje festivalovým studiím nebo propojení filmu a neuroestetiky, které dále doplňují úvahy o aktuálním zkoumání produkční kultury nebo trendu tzv. uměleckého výzkumu (artistic research). V souladu s autorčiným zaměřením pak i většina citovaných děl pochází z oblasti dokumentárního a experimentálního filmu či videoartu. Jinými slovy – přestože je můj pohled na současný stav filmových studií odlišný, s výběrem akcentovaných myšlenkových proudů nechci nijak zásadně polemizovat, protože a) rozsah publikace nedovoloval zahrnout všechny existující proudy, ani jejich většinu, a b) stejně jako kdokoliv jiný podléhám subjektivním zájmům, které se mnou z povahy věci nemůže nikdo další zcela sdílet. Andrea Slováková nabízí svůj pohled na několik podob současné filmové vědy, který je zcela legitimní, a právě ve své subjektivnosti může být pro mnohé inspirativní.

Jedinou vážně míněnou výhradu z kategorie „co v knize chybí/přebývá“ bych adresoval rozhodnutí nereflektovat – a to alespoň v krátké podkapitole – stav filmové vědy u nás. Myslím, že práce Petra Szczepanika (o podobách filmového průmyslu a kultury v Československu), Radomíra Kokeše (o seriálových fikčních světech), Kateřiny Svatoňové (o archeologii médií a vizualitě), Lucie Česálkové (o non-fikčním filmu), Pavla Skopala (o transnárodní kulturní výměně po druhé světové válce), Zdeňka Hudce (o Samu Peckinpahovi nebo nově o Miklósi Jancsóovi) a dalších kolegů a kolegyň z Prahy, Brna, Olomouce i odjinud by si zasloužily vsazení do širšího kontextu mezinárodně rozšířených badatelských proudů. Čtenářské publikum by tím dostalo povědomí o stavu a konkurenceschopnosti české filmové vědy a zároveň i přehled o tom, jakým oblastem se jednotlivá pracoviště věnují.

Abych se ale konečně dostal k tomu, co v knize skutečně najdeme: vedle úvodu a závěru text obsahuje devět kapitol, které se postupně zaměřují na vymezení oboru a jeho hlavní agendy, aktuální oblasti zájmu a metodologické přístupy (z nichž jsou jmenovitě zastoupeny zkoumání produkční kultury, festivalová studia, filmozofie, neuroestetika, analýza filmu a mediální archeologie) a konečně současné výzvy, kterým filmová studia čelí. Jednotlivé kapitoly mají vždy mezi 3 a 10 stranami, což znamená, že text je hutný a často velmi výčtový. V některých kapitolkách jsem postrádal více příkladů konkrétních výzkumných projektů nebo publikací – jsem přesvědčený, že využití většího počtu případových studií by umožnilo detailnější seznámení s daným přístupem, nad rámec pouhého vytýčení jeho hlavních kontur. V tomto směru se zdá trestuhodně nevyužitá i sekce nazvaná „Co číst dál“, jež obsahuje komentovaný seznam 12 titulů, který ale stěží může fungovat jako tolik potřebný rozcestník vedoucí k dalšímu inspirativnímu čtení. Mnohem lépe to je řešeno v již zmíněné řadě Very Short Introductions, kde je seznam doporučených publikací přiložen ke každé kapitole, takže pokud má čtenář či čtenářka zájem rozšířit své znalosti v konkrétní oblasti, může tak jednoduše učinit. V Co je nového ve filmové vědě tuto roli bohužel nesupluje ani poznámkový aparát, neboť autorka cituje jen relativně malé množství publikací (v kapitole o produkční kultuře jde například jen o jednu knihu). Webové stránky vydavatelství Nová beseda uvádějí, že kniha má rozsah 100 stran, ve skutečnosti je to však o 20 stránek méně. Jsem přesvědčený, že právě těchto „chybějících“ 20 stran šlo využít k tomu, aby byl text jednak doplněn o další příklady, které by ilustrovaly diskutované myšlenkové směry, a jednak aby byl rozšířen a dopracován rozcestník knih, případně další přílohy, které by mohly čtenáře a čtenářky navést potřebným směrem.

Skutečnost, že jde o velmi koncentrovaný, hutný text, se podepsala na snížené míře jeho čtivosti. Andrea Slováková se vyjadřuje pregnantně, ovšem místy lze narazit na nadbytek přívlastků a formulací s využitím 7. pádu, případně na komplikovaná souvětí, která vyžadují opakované přečtení. Jako příklad může posloužit poslední věta knihy, kterou zde cituji v plném znění:

Rozšířením a širokým osvojením technologií, mediálních praxí sdílení, interakce či spolupráce ve virtuálním prostoru a radikálně se měnících výrobních (natočit film anebo dílo, které by za film mohlo být pokládáno, může v současnosti téměř kdokoliv) i distribučních (služby VoD, sociální sítě umožňující šíření videa) mechanismů se pochopení reality, v níž dílo vzniká a působí, a zároveň postupů, jak se může dílo zrodit, stává klíčovou kompetencí a promítá se i do badatelského zájmu o film a kinematografii. (s. 63)

V anotaci se uvádí, že Co je nového ve filmové vědět je „hutná a krásná kniha“. S prvním přívlastkem se ztotožňuji zcela (sám jsem stejné slovo v recenzi dvakrát použil), s tím druhým už méně. Publikace je typograficky čistá a po všech stránkách kvalitně zpracovaná, nicméně za krásnou bych ji neoznačil. Takové hodnocení si podle mého názoru zaslouží spíše výpravné, obrazové publikace typu David O. Selznick’s Hollywood Ronalda Havera. To už se ale znovu ocitáme na úrovni subjektivního vkusu a odlišných nároků každého z nás.

Kniha Andrey Slovákové patrně cílí na akademickou obec a studující vyšších ročníků filmových studií a příbuzných oblastí. Ti všichni v ní mohou najít přínosné čtení a pomocníka při snaze zorientovat se v nepřehledném a neustále se proměňujícím oboru. Za sebe však musím říct, že ke spokojenosti mi chybělo zapojení více příkladů, které by detailněji osvětlily některé mechanismy a postupy filmových studií, a zároveň poukázaly na inspirativní badatelské a publikační projekty. Od knihy nazvané Co je nového ve filmové vědě jsem zkrátka čekal víc; funguje sice jako „mapa“ oboru – ovšem mapa nepříliš podrobná, ukazující přibližný směr, ale nikoliv už konkrétní adresu.

 

Co je nového ve filmové vědě

Andrea Slováková
Praha: Nová beseda, 2017
80 stran, bez ilustrací
kniha je k dostání na stránkách vydavatelství

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 126

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru