Návod jak číst filmovou propagandu

RECENZE – KNIHA: Filmová propaganda – Sovětské Rusko a nacistické Německo (Richard Taylor, Academia, 2016) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Výzkum politické propagandy a její manifestace skrz filmové médium (resp. využívání filmu coby nástroje propagandy) patří v poslední době k hojně využívaným badatelským cílům. Jmenujme např. zatím pětidílnou sérii Film a dějiny, kterou pod edičním vedením Petra Kopala vydává Ústav pro studium totalitních režimů a nakladatelství Casablanca. Dosud však ve filmovědné literatuře dostupné v našem prostředí chyběl některý z textů, které pomáhaly toto badatelské pole otevírat. Tuto mezeru se nyní podařilo částečně zaplnit nakladatelství Academia, když vydalo knihu Richarda Taylora Filmová propaganda: Sovětské Rusko a nacistické Německo.

Kniha poprvé vyšla už v roce 1979, českému čtenáři se dostává do rukou překlad aktualizovaného vydání z roku 1998. Jedná se, jak poznamenává Petr Kopal v doslovu, o skutečně „průkopnické dílo“, které má však svá nejlepší léta za sebou – a s tímto vědomím je k textu třeba přistupovat. Studium propagandy ve filmu se za těch cca čtyřicet let poněkud proměnilo, posunulo a prohloubilo. Už jsme překročili dobu popisování a interpretování viděného. Výzkum dnes v duchu nové filmové historie zahrnuje produkční kontext a sleduje propagandu v širší mediální perspektivě. Obzvláště přínosný je pak výzkum propagandy v zemích bývalého východního bloku – jak již ostatně prokázala výše zmíněná edice Film a dějiny.

Taylorův text je prototypem toho, co lze ve vytyčené oblasti zkoumat, jaké otázky si klást a jakým způsobem na ně hledat odpovědi. Jak už oznamuje podtitul, Taylor slibuje srovnání sovětské a německé kinematografie. Každé z kinematografií věnuje samostatnou část knihy. Kapitola Závěry (rozprostřená na pouhých čtyřech stranách), která by měla zjištění z obou kapitol nějak propojit, je ale spíše obecnějším výkladem o propagandě jako takové, která opakuje již řečené. V případě obou národních kinematografií sleduje jak dějinné pozadí, tak cíle, jichž bylo za použití filmového média záhodno dosáhnout. Poměrně podrobně si také všímá opakujících se témat a jejich variací v propagandistických filmech dané provenience. Poté následují vždy čtyři případové studie zabývající se jednotlivými filmy. V případě Sovětského svazu jsou to Deset dní, které otřásly světem a Alexandr Něvský Sergeje M. Ejzenštejna, Tři písně o Leninovi Dzigy Vertova a Pád Berlína Michajla Čiaureliho. Německou nacistickou kinematografii pak zastupují tituly Triumf vůle Leni Riefenstahlové, Věčný Žid Franze Hipplera, Strýček Kruger Hanse Steinhoffa a Kolberg Veita Harlana. Výběr je tak dobře srovnatelný žánrově. Máme zde v obou případech zastoupen dokument i paradokument a po dvou historických freskách, jež měly podpořit národ v krizovém období.

S ohledem na samotný fakt průkopnictví díla je i výběr filmů celkem pochopitelný. Taylor si vybral osmičku titulů, u kterých je jejich propagandistický účel jasně rozkódovatelný. V jednotlivých textech autor analyzuje a interpretuje jednotlivé scény a obrazy s ohledem na jejich propagandistickou funkci – tomuto přístupu by nebylo na první pohled co vytknout. Bohužel, Taylorovy případové studie jsou spíše popisné než vyloženě analytické. Chronologicky, v neměnném tempu postupují od jedné scény ke druhé a popisují, co je jasně viditelné: „Následuje další výbuch hudby a Nataša poprvé spatří Stalina – její dlouho odkládané „nezapomenutelné setkání“ se konečně naplnilo – a pak, jakoby Stalinovým prostřednictvím, Aljošu. Volá jeho jméno, napřed nejistě, pak už jistěji. Aljoša hledí na Stalina, zaslechne Natašu a také vykřikne její jméno. Sbor zpívá naplno.“ (Taylor, s. 179) Popisy střídají poměrně povrchní interpretace očividného. Onu až otravnou deskriptivnost lze odůvodnit dobou vzniku celé knihy a v té době omezenou dostupností jednotlivých titulů. V dnešní době jsou však všechny analyzované filmy dostupné více než snadno.1 S tímto vědomím – a pokud nechce, aby byla jeho kniha vnímána jako dobová kuriozita – by možná mohl Taylor připravit nové vydání knihy, neboť i to z roku 1998 je dnes trestuhodně zastaralé. Nebylo by nakonec lepší se na ty filmy podívat než číst jejich pouhý popis? Filmová propaganda Richarda Taylora by v takovém případě mohla posloužit jako návod, inspirace, ke čtení uvedených filmů. V tom také spočívá její důležitost – ukazuje možnosti a způsob, jak propagandistické filmy analyzovat.

Je však na nejvyšší míru záslužné, že se kniha – konečně – dostává na český trh. V zemi, kde zkoumání totalitní propagandy v umění – už z důvodu vlastní minulosti – patří k častým badatelským plánům, je to obzvláště vhodné, a to i přes zastaralost a jisté metodologické problémy, zejména pokud jde o popisnosti. Textu schází hlubší analýza, Taylor bohužel zůstává jen na povrchu. Knize rovněž chybí hlubší provázaní jednotlivých kapitol mezi sebou. Dostane se nám popisu jednotlivých filmů, ale poněkud mi schází syntetizující pohled na předloženou tematiku, nějaký šířeji platný závěr.

Filmová propaganda – Sovětské Rusko a nacistické Německo

Richard Taylor
ed. Šťastné zítřky sv. 20
Academia, Praha, 2016
431 s. ISBN: 978-80-200-2534-0

ukázka z knihy (PDF)
k dostání na stránkách vydavatele zde