Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Česká animace loni nasadila vysokou laťku

Česká animace loni nasadila vysokou laťku

Česká animace loni nasadila vysokou laťku

Rok 2016 byl pro českou animaci opět o něco pozitivnější. Nebují už jen studentská tvorba, ale i ta profesionální – krátká a celovečerní. Autoři se věnují dětem a věci se mírně mění i v institucionálním uvažování. Tradiční loutková animace v české tvorbě nepřežívá, ale jasně dominuje.

Začneme-li tím nejdůležitějším, tedy filmy, byl rok 2016 pro českou animaci rokem rozhodně vydařeným. Projevilo se to možná nejviditelněji na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm. V soutěžním výběru se v Třeboni sešel rekordní počet patnácti snímků. Navíc se festival rozhodl zareagovat na kvantitativní i kvalitativní nárůst tuzemské produkce a uspořádal soutěž českých filmů (Český obzor), o kterých rozhodovali diváci. Dohromady s mezinárodní soutěží to tedy bylo 28 českých titulů. Většinu z nich sice stále tvořila dominující studentská tvorba, nicméně 11 z nich bylo dílem zkušených autorů, respektive vznikly mimo univerzitní prostředí. A to nepočítáme Vánoční baladu Michala Žabky, která na Anifilmu chyběla.

Filmy se nově výrazněji orientují na dětského diváka a mezi animačními technikami současných českých tvůrců  možná trochu překvapivě stále vede oživování loutky. Připomeňme, že v závěru loňského roku na seznam světového nehmotného dědictví UNESCO přibylo tradiční české a slovenské loutkářství. To sice přímo nesouvisí s animovaným filmem, byly tím ale oceněny základy, na kterých česká animace do značné míry stojí.

Profi animace ožívá

Hovořilo se hodně o Až po uši v mechu, originální pohádce Filipa Pošivače a Barbory Valecké. Příběh sleduje počínání rusalky a lesních trnků, a odehrává se ve výjimečně stylizovaném prostředí lesa. Bezmála půlhodinový film se v novodobé české animaci stal malou senzací zejména díky propracovanému, svébytnému výtvarnému zpracování a stop-motion animaci. Jen mluveného komentáře mohlo být méně… Velmi podstatná pro úspěch filmu byla i on-line distribuce, která bude komentována níže. V každém případě lze v Až po uši v mechu vidět velice nadějný nástup nové generace tvůrců, ovlivněných zejména „balejovskou“ poetikou loutkové animace. Tu ocenili také na řadě významných festivalů, kam byl film vybrán.

V „profi-ringu“ se určité pozornosti dostalo i Transporteru Er. Režisér Miloš Zvěřina se v něm dětem snaží přiblížit atmosféru vlakových transportů do koncentračních táborů. Tvůrce zde opět využívá originální dětské výtvory z terezínského ghetta (naposled tak učinil ve filmu Helga-L520). Animace, prostředí i repliky terezínských loutek svěřil studiu Anima. A tak, i když se nevyhýbá klišé a patosu, je díky zpracování pozoruhodným dílem. Závažné téma i fakt, že projekt koprodukovala veřejnoprávní televize (kde je i k vidění on-line), jistě v publicitě filmu pomohlo.

Ocenění i tuzemské distribuce se z ne-studentských filmů dočkala také již zmiňovaná Vánoční balada. Původní post-apokalyptický námět Břetislava Pojara, ve kterém není dovoleno se radovat, hrát si, natož slavit Vánoce, zpracoval režisér Michal Žabka. Pojetí (možná až příliš) věrné někdejší Pojarově tvorbě ocenili na Animfestu v Athénách, v Bratislavě cenou UNICEF a snímek byl také vybrán na uznávané světové festivaly (Hirošima, Espinho…). Na jeho precizním technickém a animačním zpracovaní má zásluhu zkušený tým studia Animation People. Producent filmu a šéf studia Michal Podhradský navíc Vánoční baladu spolu se staršími tituly, které u něho Břetislav Pojar natáčel, uvedl v kinech, jako pásmo krátkých filmů Pojar dětem. V českých kinech se tak po roce1 objevilo oficiálně distribuované pásmo, ovšem složené z filmů, z nichž některé bohužel silně zestárly a mohou děti od starší české loutkové animace možná spíše odradit.

Ve druhé polovině roku 2016 mohli být běžní diváci, kteří vyrazili do kina na drama o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, poměrně zaskočeni. Před celovečerním filmem byl totiž uváděn patnáctiminutový snímek malovaný na prosvětleném skle – Strom Lucie Sunkové. Je smutné, že to byl jediný animovaný předfilm, který se ten rok dostal do oficiální české kinodistribuce. Strom je nicméně rozhodně mezi těmi úspěšnými tituly uplynulého období. Autorka v něm propojuje život lidí a stromů. Metaforicky i doslovně. Podobně jako Transport Er hovoří trochu zastaralým jazykem, nicméně technikou animace na skle dala Sunková vzniknout nadčasovému zamyšlení. I když byl u nás Strom promítaný před (zvláštně zvoleným) snímkem pro dospělé publikum, na významném švýcarském festivalu Fantoche si autorka převzala cenu za nejlepší film pro děti.

Je tu také několik děl zkušených tvůrců, které neprávem zapadly, i když často v některých ohledech za dříve jmenovanými nezaostávají. Katariina Lillqvist, finská režisérka působící v Praze, není v oblasti loutkové animace rozhodně nováčkem. V nejnovějším filmu ale pro ni poměrně netradičně vsadila na civilní přístup a příběh ze současnosti. Její BabyBox je tak rozhodně jediným profesionálním snímkem, který vypovídá o současném světě přímo. Ve výtvarně i animačně bravurní loutkové grotesce nám ukazuje fungování i u nás dobře známého zařízení ve značně zvrácené podobě.

O vyhořelém vztahu dvou stařečků se rozhodli vyprávět v AT studiu Ondřeje Všetíčka. I oni se dlouhodobě specializují na loutkovou animaci. Vznikla tak Láska režiséra Jana Zacha, která vyniká propracovaným prostředím, ale bohužel strrádá v celkovém uchopení příběhu.

Vtipný film s naučnou ambicí natočila Kristina Dufková. Výrazné výtvarno po menší pauze znovu uplatnila v dvojrozměrném provedení, a film Neříkej mi panda, jmenuji se Fanda, který dětem nenuceně předvádí „pravdu o tajném životě řečových vad“, doplnila poutavými dialogy. Jak naznačují tvůrci, je pravděpodobné, že se film časem v kinech objeví opět v rámci speciálního pásma nebo že se rozpracuje do seriálové verze.

Poslední film z loňské profesionální tvorby, který je třeba vypíchnout, je Sunrise Víta Pancíře. Experimentátor, milovník filmové matérie, který se „neštítí“ hrané akce, si v tomto (pro něho) nebývale pozitivním snímku zvolil čistě médium kreslené animace. V černobílém sledu vizuálních hříček studuje motiv slunečního kotouče, který se mění v tvarově podobné, ale nečekané symboly a různým způsobem vstupuje do nesouvislého děje.

Studenti stále vpředu

To, co je u současné studentské tvorby běžné již několik let, tedy poměrně stabilní kvantita a zejména kvalita, kterou opět oceňují i mezinárodní festivaly, se nyní projevilo i u profesionálních tvůrců. Jestli je to trvalejší trend se teprve ukáže. Filmy studentů nicméně nyní v globálním měřítku zastiňují cokoliv (vynecháme-li herní průmysl), co u nás v animaci vzniká. Především je to pak tvorba z ateliéru Animovaná tvorba UTB ve Zlíně a z pražské FAMU. K těmto dvěma výrazným školám se nedávno připojila plzeňská „Sutnarka“ a její Ateliér animované a interaktivní tvorby. Z něho se do hledáčku festivalů dostaly nevybíravě černohumorné Stories about Guy and his Wife. Režiséři Jiří Krupička a Matouš Valchář v nich funkčně pracují s „punkově“ pojatými loutkami i dekoracemi. Ještě větší mezinárodní úspěch zaznamenal rovněž loutkový film Lenky Ivančíkové První sníh, který vznikl v zázemí Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Ambiciózní projekt byl ovšem financován i z crowdfundingové kampaně a koprodukovala ho Česká televize.

Po úspěších Zuzany Bahulové, Elišky Chytkové, Martina Živockého nebo Veroniky Szemlové (absolventů, kteří více či méně zůstávají se školou spjatí) přiváží festivalové vavříny do Zlína Veronika Zacharová. Její filmy Co medvědi rádi a zejména Co se stalo v ZOO, které se obejde beze slov a je u něho zacílení na dětského diváka patrnější, se těší obrovskému zájmu přehlídek a festivalů po celém světě. Mladá autorka s jednoduchým výtvarným stylem dovede lehce zaujmout srozumitelnými příběhy a přitažlivou nadsázkou (viz i její nejnovější film Domek).

FAMU málem v L.A.

Snad souhra náhod i změna vedení Katedry animované tvorby na FAMU vedla k nebývalým výsledkům hned u několika tamních studentek a studentů. Až na málo výjimek bylo možné všechny vidět na posledním Anifilmu. Jako většina zde zmiňovaných filmů totiž vznikly již v roce 2015. Nejnovější absolventské filmy již bohužel tak výrazné nejsou. Hojnost má svou křivku. Na zahraničních festivalech nicméně tato skupina filmů boduje úspěšně doposud.

Až na Outdated Martina Máje, který se v poctivé retro stylizaci s nostalgií věnuje životu náhle nemoderních spotřebičů a může oslovit i dětské diváky, se famácké filmy orientují na dospělé publikum. Sobota odpoledne slovenského absolventa Šimona Mészárose je na první pohled nenápadné. Z míry nás vyvádí snad jen jeho barevnost a neobvyklá stylizace lidí. Pak se ovšem v tísnivé atmosféře, kterou v paneláku prožívá opuštěná postarší dvojice, začnou dít podivné věci. Mészárošovo surreálně groteskní vyústění je něco, co film zvláštně shazuje a zároveň posouvá. Tak jako tak se v současné české animaci jedná o ojedinělý zjev.

Podobně je na tom Čím víc vím Marka Náprstka, který nezapírá ovlivnění tvorbou Adult Swim. V prapodivném příběhu plném bizarních situací a výjevů dominuje podmanivá „tekutá“ animace, kterou se přes propracované výtvarno autorovi podařilo dokonale zkrotit. A tak se s ní může pustit do poznávání velkých životních pravd, s patřičnou dávkou ironie.

Mezi nové nadějné autorky se díky Borderlines zařadila také Hanka Stehlíková Nováková. Úsporným výtvarným pojetím, odkazujícím i podobným námětem k Vystrčilově O místo na slunci, vypovídá o velmi aktuálním tématu: o lidech a jejich hranicích. Jednoduše, stylově čistě a bez zbytečností pojednává také o tom, jak banální příčina může roztočit spirálu, kterou není jednoduché zastavit. Podle počtu zahraničních festivalů, které film zařadily do svého programu, jsou Borderlines srozumitelné globálně. Z aktuální famácké produkce vyniká i autorčina novinka Pět jednoduchých tipů, jak najít spřízněnou duši.

Pro silnou skupinu děl z FAMU je společná i jejich pestrost. Pérák: Stín nad Prahou je odvážným, seriózně myšleným příspěvkem k superhrdinským titulům dominujícím současné kinematografii. Adaptuje známou městskou legendu o muži s péry na nohou, neohroženě bojujícímu proti nacistickým okupantům. Marek Berger není první, kdo toto téma oživuje, ale je jedním z mála, který k němu nepřistupuje parodicky. Zároveň si při použití nikterak zkratkovitého výtvarného stylu poradil s náročnými akčními sekvencemi a povedlo se mu vytvořit solidní žánrový divácký film.

Z poslední úrodné várky je tu ještě několik různorodých filmů, výjimečných námětově či výtvarně, jako například Orfea (Michaela Hoffová), Praha (Matyáš Trnka) či Želivka (Klára Břicháčková), ale je tu jiný film, který fenomenálním úspěchem zastínil veškerou českou produkci. Jan Saska se Happy Endu věnoval minimálně šest let. Za tu dobu vzniklo několik verzí a dokonce pod hlavičkami různých univerzit. Až na podzim roku 2015, kdy film oficiálně dokončil a následně začal posílat na mezinárodní festivaly, se Happy End stal hitem. Původně vtip, který je vyprávěný pozpátku, si získal poroty i diváky na celém světě. Má výborné tempo, které se evidentně tříbilo ony roky. Švih a timing gagů, který v tuzemské animaci nepamatujeme, doplňuje v duchu obrázkového humoru zjednodušená, přesto výtvarně zajímavá kresba a hudební doprovod, jenž scény výrazně umocňuje. Mezi desítkami festivalů, kde byl promítán, figurují samozřejmě i ty nejvýznamnější jako Cannes, Annecy, Záhřeb a Ottawa. Mimo všechny tyto mimořádné festivalové ceny a uvedení, které Happy End zaznamenal, si ale navíc připsal historický úspěch. I když nakonec nominaci na Oscara za krátký animovaný film Jan Saska nezískal, dostal se – navíc se studentský filmem – do ostře sledovaného užšího výběru. A tím se „vyrovnal“ své slavné profesorce Michaele Pavlátové, která jako jediná v novodobé historii české animace na tuto metu dosáhla v roce 2012.

Animace z FAMU má za sebou opravdu mimořádnou sezónu, kterou souhrnně ocenil také Priit Pärn na svém PriitPaarn Animation Film Festival. FAMU zde získala cenu za nejlepší školní kolekci.

Liché 3D už ne

V roce 2016 do distribuce vstoupily dva české celovečerní animované filmy, což není samo o sobě málo. Že se něco mění i v této oblasti produkce snad indikuje to, že se ke slovu dostávají zástupci střední generace animátorů. Někdejší absolvent FAMU Jan Bubeníček dokončil film Smrtelné historky a podobně dlouho zpracovávaný projekt Lichožrouti představila někdejší studentka Jiřího Barty na UMPRUM Galina Miklínová. Sluší se také dodat, že za oběma snímky stojí producent Ondřej Trojan. Pro oba celovečerní projekty loňského roku platí také to, že po určité nadvládě loutkových filmů vsadili autoři na počítačovou animaci. A ze zpětného pohledu se možná nebude tolik vzpomínat na samotné filmy, ale na to, že se poprvé českému návštěvníkovi kin předvedla tuzemská 3D počítačová animace, ve které už tvůrci technologii zkrotili a dovedli jejím prostřednictvím artikulovat vlastní originální výtvarné vidění.

„Snazší“ to měl Jan Bubeníček ve Smrtelných historkách, kde spojil dohromady několik svých kratších filmů. Využívá v nich hned několik různých přístupů, jako je hraná akce, motion capture, 2D počítačová animace i voděná loutka. I když je v něm řada vizuálně podařených a vtipných momentů, dohromady bohužel celek na diváka konzistentně nepůsobí. Jednotlivé historky, ponechané sólo, mají pravděpodobně větší potenciál.

Jinak je tomu u Lichožroutů, jež vznikly podle velmi oblíbené knižní předlohy Pavla Šruta. Galina Miklínová, která trojdílné pokračování ilustrovala, měla před sebou coby režisérka a výtvarnice celovečerní adaptace hodně těžký úkol. Film se totiž tvůrci rozhodli vytvořit 3D počítačovou animací. Nebudeme-li mluvit o ztvárnění Prahy a lidských postav, povedlo se to nečekaně dobře. Dvourozměrné předobrazy „ponožkových“ postav jsou samy o sobě výtvarně složité. Ve filmu, v 3D verzi, ale mají textury a svícení, které budí odpovídající taktilní vjem. Divák si tak může nerušeně a přirozeně užívat příběh v celovečerní délce. Zřejmě vzhlížení k americkým velkorozpočtovým vzorům zapříčinilo, že je v něm více akce, než by látce slušelo. Celkově vzato se ale jedná o významný počin v české animaci, který místní produkci CGI celovečerních filmů posunul o třídu výš. Kromě diváků, kterých přišlo (v kontextu české animace) neuvěřitelných 400 tisíc, Lichožrouty ocenili i tuzemští filmoví kritici nominací na nejlepší český film.

Noví hráči, nové výzvy

Výroba animovaných seriálů se v České televizi zastavila již před delší dobou. Částečně tuto úlohu nově převzal Stream.cz a stal se rázem důležitým tuzemským hráčem nejen v oblasti dětské tvorby. Nejvýraznějším počinem tohoto webového kanálu je již zmiňovaný film Až po uši v mechu, který měl na Streamu premiéru. Nyní zde mohou diváci sledovat jeho volné seriálové pokračování nazvané Živě z mechu. Zatím je k dispozici šest dílů, každý má okolo tří minut. Ve zlínském studiu Bare Bear vznikl pro Stream také ambiciózně pojatý seriál pro dospělé Mrazivá tajemství. Své diváky si našel, i když pseudovědecké odhalování tajemných pravd v klasických pohádkách ve scénáři docela selhává. Animačně i výtvarně (vynecháme-li některé stylizace dětských hrdinů) je ovšem velmi kvalitně zpracovaný. Ke konci roku 2016 Stream uvedl další seriál pro děti. Jmenuje se Špekáček a Feferonka – Příběhy z lednice a vznikl podle scénáře a kolážovitých výtvarných návrhů Roberta Geislera. Stojí zejména na slovním humoru, těžícím zejména z dvojsmyslů a jednoduché animace počítačové plošky.

Čistě distribuční platformou nejen pro současnou animaci je portál Aniont, zřizovaný MFAF Anifilm. V současnosti internetová videotéka nabízí zdarma kolem 150 autorských filmů. Svou on-line premiéru zde měly například zmiňované filmy Sunrise či Babybox.

Ve své poslední výzvě Fond kinematografie na podporu krátkého a celovečerního animovaného filmu vyčlenil oproti předchozím 17 milionům slušných 46 milionů (z toho 6 na vývoj a 40 na výrobu). A pozitivní je rozhodně příslib, že takovou sumu se bude snažit udržet. Podpořeno bylo 8 z 11 přihlášených filmů. Z hlediska distribuce i výroby se ovšem nejživotaschopnějším formátem ukazuje být právě seriál. Nemluvě o důležité místní tradici v kultivaci dětského diváka. Fond kinematografie ovšem podporuje pouze výrobu seriálů, jejichž díly mají alespoň 40 minut. A to je pro animaci zcela nevyhovující. Tuto nesmyslnou překážku se snaží měnit uskupení producentů animovaných filmů (ASAF). I přesto Stream samozřejmě není jediným producentem animovaných seriálů. Po příhodách Rosy a Dary se ve společnosti Bionaut připravuje slibný seriál Mlsné medvědí příběhy, za kterým stojí dvě úspěšné představitelky mladé generace Kateřina Karhánková a Alexandra Hetmerová. S projektem byly vybrány na koprodukční market festivalu Cinekid v Amsterdamu i na Cartoon Springboard v Halle.

Dlužno dodat, že věci se snad mění i v České televizi, která po delší době dokončila nový seriál Anča a Pepík, v Animation People připravuje seriál Zahrada sv. Josefa a vstoupila do koprodukce právě Medvědích příběhů.

V oblasti institucionální podpory animované tvorby je vedle Fondu kinematografie, důležitou aktivitou Visegrad Animation Forum. Jeho organizátoři se mimo jiné snaží „definovat modely a standardy koprodukčních vztahů, licenčních ujednání, ale i etických norem, které by napomohly vytvoření trhu s animačními audiovizuálními projekty v regionu střední a východní Evropy. V současnosti, byť to evropští politici neradi slyší, je Evropa v oblasti animovaného trhu hluboce dvourychlostní. Západní Evropa má vytvořeny standardy i zdroje financování, obojí však ve východní Evropě chybí.“2 Zajímavou aktivitou VAFu je také koordinování parametrů a načasování výzev filmařských fondů v různých zemích uskupení Visegrad+. I když to jistě bude určitou dobu trvat, mohlo by to usnadnit a posílit koprodukční aktivity východo/středoevropských animátorů.

Jak zásadní (ale i ošidné) jsou pro evropský artový film koprodukce, už není nutné nikoho přesvědčovat. V hrané tvorbě u nás s koprodukcí rumunského filmu Aferim! výrazně uspěl například Jiří Konečný (Endorfilm). V české animaci a v menším měřítku podobných výsledků dosahuje Martin Vandas a jeho Maurfilm. Vedle zmiňovaného Stromu stojí rovněž za francouzsko-českou spoluprací zvanou Jezdec času režiséra Ondřeje Švadleny. A festivalové úspěchy sklízí také Superbia, uvedená například v Cannes, který Maurfilm podpořil v koprodukci s Maďary a Slováky.

O slovo se vedle zavedených studií hlásí i společnosti mladší, nadějné producentské generace. Je to kupříkladu Master film (Návrat dinosaurů, Pérák nebo dokončované Plody mraků) či nutprodukce, stojící mimo jiné za filmem Až po uši v mechu.

V různých fázích příprav je několik celovečerních i krátkých filmů a seriály vznikají i spontánně na webu (nekorektní Škarohlídovi). I když letos ve srovnání s předešlým rokem třeba nezažijeme tolik úspěchů místní animované scény, už víme, jaký potenciál zde je. V české animaci to rozhodně slibně doutná.

Print Friendly
  1. V roce 2015 to byla kombinace příhod Rosy a Dary s krátkými filmy Nový druh, Malý Cousteau a Mythopolis, skrývající se pod názvem Rosa & Dara a jejich velká dobrodružství. []
  2.  Viz http://www.asaf.cz/animacni-prumysl-stredni-a-vychodni-evropy-hleda-spolecny-model-rozvoje/ []

Autor

Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru