Krátké dějiny ázerbájdžánské animace

SVĚTOVÝ FILM: Krátké dějiny ázerbájdžánské animace – RAŠÍD AGAMALIJEV –

Stejně jako v mnoha jiných koutech světa, i na území Ázerbájdžánu se pradávný člověk snažil o oživení obrazu. Nedaleko hlavního města Baku se nachází Gobustánská rezervace, která je známá velkým počtem skalních kreseb z doby kamenné. Jedna z těchto kreseb zobrazující loď je umístěna tam, kde původně, podle určení archeologů, byla hladina vody. Zdá se, že pradávný člověk chtěl, aby loď plula…

Ázerbájdžánští filmoví historici datují vznik prvních animovaných počinů 30. lety. Jednalo se především o ploškovou technickou animaci v dokumentárních filmech. Ve filmu Let (1931) se například animovala trajektorie letadla letícího z Baku do Moskvy. Ve filmech Cat (1933), Lokbatan (1933) a Symfonie ropy (1933) se technická animace používala z instruktážních důvodů pro pracovníky v ropném průmyslu.

Prvním ázerbájdžánským narativním animovaným filmem bylo Neštěstí Abbasa (1935). Na filmu pracoval ruský režisér D. Dikarev a ázerbájdžánští malíři Gazanfar Chaligov, Mehemmed Magomajev, Džabir Zejnalov a Anvar Mirzojev. Bohužel film je považován za ztracený.

Ve 40. letech se plánovalo natočit první zvukový animovaný film Dobrodružství Symbada námořníka, ale film nebyl dokončen kvůli začátku druhé světové války.

V 50. letech v Ázerbájdžánu bylo natočeno několik hraných filmů, kde byla používána kreslená animace. Jedním z takových byl film režiséra Alisattara Atakišijeva Tajemství jedné pevnosti (1959). Animace byla prováděna pod vedením animátorů z moskevského studia Sojuzmultfilm a ázerbájdžánských výtvarníků.

V druhé polovině 50. a začátkem 60. let řada ázerbájdžánských malířů odjela do Moskvy, kde studovala animovanou tvorbu a režii. Byli to především Aganagi Achundov, Bahman Alijev, Nazim Mamedov, Rasim Ismajlov, Vagif Behbudov a další. Tyto osobnosti se po úspěšném dokončení studia a získání praxe vraceli do své vlasti, kde natáčeli první ázerbájdžánské animované filmy.

Prvním z nich byl Rasim Ismajlov, který spolu s kameramanem (a později jediným režisérem loutkových filmů v Ázerbájdžánu) Vagifem Behbutovym natočil ploškovou technikou filmy Mluvící světla (1965) a Červené, černé a jiné (1969). Tyto filmy můžeme považovat za první ázerbájdžánské animované filmy, které byly natočeny ázerbájdžánským režisérem. Rasim Ismajlov se bohužel hned poté přestal animované tvorbě věnovat a pracoval jako kameraman a režisér hraných filmů.

V roce 1969 byla ve studiu Ázerbájdžánfilm obnovena dílna animovaného filmu a začaly se točit první barevné filmy pro děti. Film Džyrtdan (1969) režiséra Aganagi Achundova byl prvním filmem o oblíbené pohádkové postavičce, trpaslíkovi Džyrtdanovi. Film hojně používal estetiku ázerbájdžánského koberce. Brzy následovaly další filmy s touto postavičkou: Nové dobrodružství Džyrtdana (1973, režie Bahman Aliyev, Nazim Mamedov), Džyrtdan – velikán (1981, 1983, režie Bahman Aliyev), Kouzelné ornamenty (1984, režie Aganagi Achundov) a další. Džyrtdan se takto stal nejpopulárnější animovanou postavičkou u ázerbájdžánského diváka.

Nehledě na to, že ázerbájdžánská animace byla součástí sovětské školy a byla pod striktním dohledem Moskvy, kde se schvalovaly všechny filmy sovětských republik, ázerbájdžánští tvůrci pro své animované filmy často volili témata založená na národní historii, literatuře, výtvarném umění, hudbě atd.

Hned po „kobercovém“ Džyrtdanovi Aganagi Achundov natočil film Fitne (1970), kde výtvarné řešení filmu založil na tradici ázerbájdžánské miniatury 16. století. Estetiku miniatury si oblíbili i režiséři Nazim Mamedov (Překrásná Fatma, 1988), Elčin Hámi Achundov (Spor plodů, 1994) a také Masud Panahi (Kohout, 1976), který se věnoval této estetice i po emigraci do Německa, například v sedmidílném animovaném seriálu Orientální pohádky (1985).

Tvůrci často nacházeli inspiraci v ázerbájdžánském folklóru. Mezi dětmi a dospělými velmi proslul film Masuda Panahiho Paní Broučková a pan Myš (1974), který humorně ukazuje ázerbájdžánskou mentalitu. Film dodnes vyvolává diskuze a obdiv dětí.

Přestože Ázerbájdžán je muslimská země, nenatáčelo se zde mnoho animovaných filmů  s touto tematikou. Je ale několik filmů, na jejichž příkladu se dá sledovat postavení tohoto náboženství ve společnosti. Za doby, kdy Ázerbájdžán patřil do Sovětského svazu, byl islám reprezentován jako „opium lidstva“. Tento názor se odrážel i v animovaných filmech. Nejpozoruhodnějším příkladem je film režisérů Bahmana Alijeva a Nazima Mamedova Liškova pouť do Mekky (1971). Liška se tváří jako ctnostná a bohabojná bytost, přemlouvá slepice k modlitbě a nakonec je chytne do pytle. V 90. letech, kdy Ázerbájdžán získal nezávislost, vznikají filmy, které ukazují islám jako zdroj spirituality a morálky. Jsou to především filmy Šamila Nadžafzadeho Věnování (1990) a Elčina Hámi Achundova Naděje (1993). Další pokusy o zobrazování islámu nebo muslimské spirituality se bohužel v animovaném filmu setkávají se státní cenzurou.

V druhé polovině 80. a začátkem 90. let dětský animovaný film ustupuje sociálnímu filmu pro dospělé, ve kterém se rozebírají témata války, korupce, vnitrostátních konfliktů atd. Například režisér Vahid Talybov ve svých symbolických filmech Sny… Sny… (1988) a Tunel (1993) reflektuje sovětskou minulost a také absurditu politického režimu 90. let. Téma války je samozřejmě spojeno s válkou o Náhorní Karabach (1988–1994) a hojně rozebíráno ve filmech Kdysi (1990), Zrcadlo (1990), Sen rozumu (1995), Džavanšyr (2003), Zlato (2004) atd. Režiséři, kteří zpracovávali podobná témata v 90. letech, usilovali o symboliku, proto zmíněné filmy nabírají světový a pacifistický charakter (válka je vnímána nejen jako problém Ázerbájdžánu, ale celého světa). Nicméně novější filmy se více kloní k propagandě a dokonce se v nich objevují náznaky vytváření nenávisti.

V 80. a 90. letech se ázerbájdžánské animované filmy  zúčastňují mezinárodních animovaných festivalů. Například můžeme zmínit film režisérky Frangiz Kurbanové Seans (1987), ve kterém se autorka dotýká témat holocaustu a lidské samoty. Film se zúčastnil Mezinárodního festivalu krátkometrážních a dokumentárních filmu v Bilbau (Španělsko) a získal diplom filmového festivalu KRAKOV-88 (Polsko). Další velký úspěch získal film Šamile Nadžafzadého Věnování, který se věnoval tématu vlasti a stalinských represí. Film se zúčastnil festivalů v Oberhausenu (Německo), Klermont-Ferran (Francie), KROK (Ukrajina), Debut (Rusko) atd.

Současný ázerbájdžánský animovaný film prožívá období velké krize. Důvodem této krize je nedostatek profesionálů, financí a také státní podpory. Především chybí odborná škola, která by mohla vypěstovat novou generaci profesionálů. Proto mladí lidé odcházejí studovat do zahraničí a často se nevracejí zpět. Můžeme například zmínit režiséra Džahangira Sulejmanova, jednoho z mnoha autorů známého ruského animovaného seriálu Smešariki (2004–2016).

Dnes v Ázerbájdžánu existují jen dvě studia animovaného filmu. Státní Azanfilm (založeno v 1990) realizuje zakázky Ministerstva kultury a turismu Ázerbájdžánu. Současné filmy Azanfilmu se vyznačují poměrně nízkou kvalitou, ale je patrná snaha zaujmout dětského diváka (například film Sen housenky z roku 2010). Druhé studio se jmenuje Birlik (založeno v roce 1988 režisérkou Frangiz Kurbanovou) a kromě dětského diváka se orientuje také na autorskou tvorbu a mezinárodní festivaly (například film Staré hodinky režiséra Džavida Ahadova z roku 2014).

Zajímavým jevem je také animace íránských Ázerbájdžánců. Víme, že už v 80. letech ázerbájdžánští umělci Davar Nadžafi a jeho kolegové v Tebrizu založili studio pro tvorbu animovaných filmů. Problém ale dodnes tkví v tom, že veškerý průmysl je centralizován v Teheránu a mnoho tvůrců opouští svůj region a jezdí studovat a pracovat do hlavního města. Hlavní teheránské studio animovaného filmu Saba také nutí tvůrce k produkci propagandistických snímků. Navzdory těmto komplikacím vznikají filmy, které reflektují ázerbájdžánská témata a kulturu. Například můžeme zmínit režiséra Farhada Alizadého, jehož film Proč nezabít mouchu? (2013) se zúčastnil mnoha mezinárodních festivalů.

Seznam použité literatury

AĞAMALIYEV, Rəşid: Azərbaycan animasiyası. Азербайджанская анимация [Ázerbájdžánská animace]. Praqa: OLIEL Company, 2017.

BENDAZZI, Giannalberto: Animation: A World History [Animace: světové dějiny]. Boca Raton, Florida: CRC Press, 2016.

KAZIMZADƏ, Aydın: Bizim „Azərbaycanfilm“ [Náš Ázerbájdžánfilm]. 1923–2003-cü illər. Bakı: Mütərcim, 2004.