Bez internetu není umění (aneb Já bych ty postinternety zakázala)

Na začátku roku 2017 je Internet všudypřítomný, všeobjímající a vše prostupující, a naše každodennost je bez něj takřka nepředstavitelná. Logicky tak prostupuje i do současného umění. Jak kdysi dávno, ve svém textu z roku 20111 konstatovala slavná německá umělkyně a autorka neblaze proslulého termínu „postinternet“ Marisa Olson, žijeme dnes v postinternetové době, kdy je vše již samo sebou jaksi automaticky postinternetové. A podobně, jako se kdysi producenti a konzumenti kultury zpětně dozvěděli, že se vlastně pohybují v postmoderně, můžeme dnes prohlásit, že všechna díla jsou – pravda, více či méně – postinternetová či internetem poznamenaná. Jak poměrně jasně naznačuje titul publikace No Internet, No Art, umění, které by do nějaké míry nebylo ovlivněno internetem, dnes prakticky neexistuje.2 To je téma, kterému se věnuje publikace No Internet, No Art, vydaná nizozemským nakladatelstvím a kulturní organizací Onomatopee v roce 2015.

Po kouscích k umění a digitální kultuře

Antologie vychází ze série veřejných událostí, které se konaly ve Washington, D. C. v letech 2011 a 2012, které pod názvem Lunch Bytes – Thinking about Art and Digital Culture iniciovala editorka publikace, Melanie Bühlerová. Umělci a odborníci z různých oblastí zde diskutovali o své práci z hlediska spojitosti vlastní tvorby s internetem. Podnětem k zahájení diskuzí bylo podle Bühlerové v současném diskurzu přítomné „implicitní napětí mezi ‚novými médii‘ a ‚post-internetem‘“. Zatímco veřejné diskuze dále pokračovaly i v letech 2013–2015, Bühlerová se v antologii koncentruje na náplň prvních dvou ročníků. Zařazuje přitom nejen příspěvky, které vychází přímo z prezentací a debat v rámci Lunch Bytes, ale doplňuje je i o další reflexe diskutované problematiky, eseje, umělecké útvary či dodatečné rozhovory, a nabízí tak plastičtější obraz tvorby jednotlivých umělců či konkrétních děl. Přínosem je, že „podivně, nedobře a úzce definované pole ‚post-internet‘“ (Bühler) se v publikaci zcela přirozeně rozšiřuje na širší kontext současné digitální kultury. Ve výsledku publikace zahrnuje příspěvky z oblasti kunsthistorie, mediálních studií, filosofie, kurátorských studií a designu, a to jak od odborníků; historiků umění, kritiků, teoretiků či psychologů, tak samotných umělců (Rafaël Rozendaal, Karil Altmann, Natalie Bookchin, Cornelia Sollfrank, Jaakko Pallasvuo, Aram Bartholl a další).

Postinternetový feeling

První věcí, které si člověk na objemné paperbackové publikaci povšimne ještě dříve, než se začte do obsahu, je její formálně invenční design, který se prací s několika typy layoutů, fontů a velikostí textu či netypickým nasazením obrázků na stranu snaží (na první pohled ne zcela zřejmě) reflektovat různorodost zahrnutých příspěvků, které jsou v publikaci kladeny do juxtapozic. Texty i obrázky se přelévají ze stránky na stránku, aniž by respektovaly tradiční pravidla sazby či své vlastní hranice. Toto řešení sice zprvu ztěžuje orientaci, posléze je však zjevné, že každý typ textu – rozhovor, esej, úvodní rozhovor, umělecký text – mají svůj vlastní layout, což má napomoci v navigaci napříč publikací.

Jakmile se jednou čtenář zorientuje v progresivním grafickém zpracování, odhalí, že antologie má poměrně jasnou strukturu. Je členěna do (implicitně nastolených) tematických okruhů, opatřených vždy „úvodním“ rozhovorem vedeným Melanií Bühlerovou, který se týká obsahu příspěvků v daném tematickém okruhu. Tento rozhovor není vždy zařazen na začátek tematických okruhů (které se navíc postupně prolínají), ale je „zamíchán“ mezi ostatní eseje, další rozhovory s Melanií Bühlerovou v rámci tématu a umělecké projekty. Dochází tak k vytváření jakési polopřekryvné struktury příspěvků, která je překvapivě příjemná pro čtenáře internetové generace.
Takováto orientace v publikaci ale rozhodně není, alespoň zpočátku, snadná; osobně jsem své zmatení nad novým formátem rozptýlila až grafickými zásahy a poznámkami do obsahu, jehož funkčnost rovněž podléhá rozvernému postinterentovému designu grafiček Hannes Gloor a Frejy Kir, autorek vizuální identity celého Lunch Bytes.

Antologii dominuje barevná příloha, která je rozčleněna na dvě objemné poloviny, z nichž jedna je vložena na začátku a druhá na konci publikace (jde tak o jakési pokračování barevné obálky). Křídové stránky však velmi netypicky neobsahují kompletní obrázky, na jejichž základě byste si byli sto udělat ilustrační představu o zobrazovaném díle jako celku. I zde se fotografie, jakoby na stránku náhodně aplikované, přelévají na dvě i více stran, které na sebe nemusí nutně navazovat. Další části obrázku (tu větší, tu pouze fragmenty) je tak nutné v případě zájmu dohledávat a dodatečně si je spojovat s legendou, neboť popisky (název díla, autor, copyright ad.) lze dohledat až na základě číselného klíče ve velice nepřehledném, natěsnaném seznamu na konci antologie. Takové pojetí obrazové přílohy je velmi vizuálně efektní, připomíná scrollování na internetovém blogu a jeho fragmentární vnímání, lze jej však vnímat spíše jako výrazný umělecký vklad autorů publikace, než funkční řešení pro čtenáře. Tomu nezbyde než se v případě zájmu o celistvou podobu zachycené práce primárně spolehnout na ilustrativní funkci černobílých, rozměrově často velmi drobných reprodukcí (s popisky), které jsou umístěny přímo u jednotlivých textů a v jejichž „přelévání“ na další strany byly grafičky o poznání konzervativnější, nebo na dohledání popisovaných prací přímo na internetu (což je praxe, s níž publikace bezpochyby počítá). Srozumitelnost obsahu u této knihy tedy jednoznačně ustupuje jejímu formálnímu řešení.

Ctrl+Téma

Jaká jsou tedy hlavní témata, kolem kterých se antologie sestavená Holanďankou Melanií Bühlerovou, která sama působí především jako kurátorka na volné noze, točí?

První tematický okruh se týká konceptuálních tendencí v literatuře, vycházejících ze současného digitálního prostředí, především pak goldsmithovského uncreative writing – Nekreativního psaní, a zahrnuje báseň Adama Crucese a Pierra Lumineaua „Arrangement 2“, z níž je převzat název antologie, a esej Kennetha Goldsmithe. Komentář k problematice zastupuje rozhovor Melanie Bühlerové s londýnským básníkem a publicistou Harrym Burkem na téma Nekreativního psaní, poezie a jazyka.

Esej umělkyně a kyberfeministky Cornelie Sollfrankové rovněž se vyjadřující k Nekreativnímu psaní K. Goldsmithe je již nakročením k dalšímu okruhu, který posouvá fenomén autorství a apropriace explicitně do prostředí internetu, a to historicky od surfing klubů až po postinternet. Je „komentován“ v rozhovoru se známým italským pedagogem a uměleckým kritikem, specializujícím se na net art a digitální média, Domenicem Quarantou.

Téma umění nových médií a kurátorství (úvodní rozhovor s kurátorem a ludditou Benem Vickersem a esej teoretičky a kurátorky Christiane Paul), v němž hrají zásadní roli kurátorující umělci, plynule přechází k prezentaci a prezervaci novomediálního umění s esejí Petera Weibela, shrnující základní přístupy k archivaci, a rozhovorem s amsterdamskou výzkumnicí a kurátorkou Annet Dekkerovou o archivaci, prezervaci a sběratelství.

Následuje aktuální téma sociálních médií a sebeprezentace umělců (rozhovor s umělcem Jakko Pallasvuem a eseje Claire L. Evans a Brada Troemela) a snad ještě aktuálnější etiky a estetiky velkobratského dohledu; surveillance (rozhovor s umělcem Paulem Knealem, podnětná esej doktora komunikace se specializací na kritickou teorii a kulturální studia v technologii, profesora Douglase Thomase, a umělecký projekt Nine Eyes s autorským úvodem Jona Rafmana).

Dále jsou na pravou míru uvedeny „sociální“ aspekty sociálních médií, která ve skutečnosti strukturně upřednostňují jednotlivce (interview s Geert Lovinkem, umělecké projekty a eseje Natalie Bookchinové, Monicy Lam a Grega Niemeyera), aktivismus ve veřejné sféře internetu (rozhovor s Raffaelem Döringem o historii aktivismu, umění a internetu, rozhovor s umělci-hackery a autory slavné práce [V]ote-Auction,3 UBERMORGEN, a esej politicky angažovaného umělce Marka Tribea).

Politické ekonomii práce, digitálnímu kapitálu a kreativnímu podnikání se věnuje další tematická oblast, uvozená rozhovorem s badatelem v oblasti nových médií a digitální kultury a odborným asistentem na Amsterdamské univerzitě, Nelsem van Doornem, s fiktivním autorským rozhovorem webového umělce Rafaëla Rozendaala, a esejí mediální teoretičky a filmové dokumentaristky Bernadette Wegensteinové o tom, jak masy podporující umělce skrze platformy typu Kickstarter samy vstupují do procesu umělecké tvorby díla. Esej publicisty Philippa Alberse pak přibližuje, jak zásadně digitalizace proměnila způsoby naší práce.

Přes vzájemné propojení uměleckého žánru sci-fi, technologické inovace a designu (text Nicholase Novy komentovaný ve formě rozhovoru Melanie Bühler s umělkyní Jennou Sutelou) a estetiku virtuálně vytvořených modelů (rozhovor s kolektivem m-a-u-s-e-r a esej Kari Altmana) publikace spěje k přiblížení problematiky postdigitální „nové estetiky“, tzv. „New Aesthetic“, s kterýmžto termínem přišel v roce 2011 James Briddle, umělec a autor stejnojmenného blogu.

Zahrnuje eseje Daniela Pinkase („Those New Aestheticians and Their Amazing Mental Machines“), Katji Kwastek („…More than Meets the Eye. New/Media Aesthetic(s)“) a Davida M. Berryho („The Post-Digital: The New Aesthetic and Infrastructural Aesthetics“), a zastřešující rozhovor s profesorem na Univerzitě aplikovaných věd v Avansu a hlavním kurátorem v institutu pro nestabilní média V2, Michelem van Dartelem.

Právě v této obsáhlé části se nejzjevněji projevují slabiny zvoleného modelu antologie, když v jednotlivých, jinak rozsáhlých a obsahově výborných příspěvcích, zařazujících novou estetiku do širšího kulturního kontextu, dochází k výraznému dublování základního penza informací o New Aesthetic a její zásadní kritice sci-fi spisovatelem Brucem Sterlingem.4 Citlivý editorský zásah by byl přitom v tomto případě jistě vítaný a v publikaci podobného formátu adekvátní.

Závěr antologie No Internet, No Art pak patří zhodnocení vztahu mezi fyzičnem a digitálem, a to prostřednictvím rozhovoru s Elivou Wilk, který se vztahuje k rozhovoru s berlínským umělcem/kurátorem, autorem slavného konceptu DIY výstav v internetových kavárnách Speed Show či prezentace digitálního umění skrze flash disky zabetonované v obvodových zdech budov (Dead Drops), Aramem Bartholem, dále rozhovoru/komentáře o mediální specifičnosti, digitálním umění a postinternetu s kurátorkou a kritičkou Karen Archey, která se zabývá průniky umění a technologie. Publikaci uzavírá esej kunsthistorika a kurátora Andrease Broeckmanna o umění přesahujícím současný digitální věk a otevírající otázky globální ekologie.

Ve výsledku publikace působí jako čtenářsky příjemná, oddychová antologie, reflektující pohledy různých umělců a kurátorů či odborníků na otázky spojené s tím, jak internet ovlivňuje současné praxe inherentní světu umění. Celkově je kniha vyrovnaná a obsažná, čtenářský komfort doplňuje nezbytný seznam literatury, věcný rejstřík či biografie jednotlivých přispěvatelů. Nejde však o publikaci odbornou, nýbrž svým charakterem spíše populární – nevadí proto tolik např. neúplnost citací, které mají často formu prostého hyperlinku, pro účely antologie dostačujícího. Nejproblematičtějším prvkem tak zůstává výrazné grafické zpracování, které nemusí vyhovovat každému čtenáři, zcela jistě však odráží současné trendy – ovlivněné internetem – a dobře koresponduje s celkovým tématem publikace.

BÜHLER, Melanie (ed.). No Internet, No Art. A Lunch Bytes Anthology. Onomatopee 102 2015. ISBN 978-94-91677-35-9

No Internet, No Art

Editorka: Melanie Bühler
Autoři: Philipp Albers, Kari Altmann, Karen Archey, Aram Bartholl, Michael Bell-Smith, David M. Berry, Natalie Bookchin, Andreas Broeckmann, Melanie Bühler, Harry Burke, Adam Cruces, Michel van Dartel, Annet Dekker, Niels van Doorn, Raffael Dörig, Claire L. Evans, Kenneth Goldsmith, Joel Holmberg, Paul Kneale, Katja Kwastek, Monica Lam, Geert Lovink, Pierre Lumineau, m-a-u-s-e-r, Greg Niemeyer, Nicolas Nova, Jaakko Pallasvuo, Christiane Paul, Daniel Pinkas, Domenico Quaranta, Jon Rafman, Rafaël Rozendaal, Cornelia Sollfrank, Jenna Sutela, Douglas Thomas, Mark Tribe, Brad Troemel, UBERMORGEN, Ben Vickers, Bernadette Wegenstein, Peter Weibel, Elvia Wilk.

416 stran, softcover
ilustrace 64 celobarevných stran
16,5 x 24 cm
Datum vydání: 18. září 2015
Jazyk: anglicky
ISBN 978-94-91677-35-9 

No Internet, No Art lze zakoupit přímo skrze webové stránky nakladatelství Onomatopee či Amazon.