Neunikneš

RECENZE: Skokan (režie: Petr Václav, 2017) – VERONIKA JANČOVÁ –

Co se týče budoucnosti, téměř nic není jasně dané. Nezáleží na tom, kdo jsme a co děláme. Jdeme za svými cíli, vytváříme si plány, ale spousta věcí se děje i bez našeho přičinění a bez možnosti ovlivnit výsledek některých událostí v našem životě. Nad tím, do jaké míry můžeme ovlivnit náš osud a kdo má v rukou moc určující zdar a zmar našich plánů, se zamýšlí Petr Václav ve svém nejnovějším filmu Skokan.

Téma osudovosti a předurčenosti přitom není ve Václavově tvorbě žádnou novinkou. Například ve filmu Cesta ven (2014) jsme sledovali osud mladé Romky, která statečně a neúnavně bojuje s determinujícím prostředím, ze kterého pochází, a s předsudky, které ji na každém kroku provází, a to vše ve snaze začlenit se do běžného života normální společnosti. Také snímek Skokan se zaměřuje na romského hrdinu, který se nechce poddat prostředí romského ghetta a vlivu okolí a rozhodne se změnit svůj život. S pouhým rozhodnutím však automaticky nepřichází změny, a tak se čerstvě propuštěný recidivista Julius (Julius Oračko) musí pustit do zápasu o lepší budoucnost. Události kolem něj se však mnohdy odvíjejí i nezávisle na něm, bez možnosti je kontrolovat a ne vždy dle jeho představ, a tak sledujeme často skutečný boj mezi odhodláním a vůlí žít jinak a pasivním přijetím zdánlivě nevyhnutelného osudu.

Nejen v tomto ohledu je ústřední postava filmu Julius poměrně ambivalentní. Jelikož víme, že Julius je recidivista, jenž má za sebou poměrně bohatou kriminální minulost, není hrdinou, se kterým bychom se ihned identifikovali a/nebo kterému bychom od počátku automaticky fandili. Z hlediska intelektu navíc Julius výrazně připomíná hlavního hrdinu filmu Koza (rež. Ivan Ostrochovský, 2015). A právě pro svou prostotu, naivitu, bezprostřednost a upřímnost paradoxně působí dojmem určité čistoty a nevinnosti. Zároveň si však v určitých otázkách nenechá od svého okolí nic diktovat a vždy si pevně stojí za svým momentálním rozhodnutím. Přestože jeho plán, který v něm zažehne plamínek naděje na lepší budoucnost, je až nehorázným způsobem hloupý a od počátku nemá nejmenší šanci na úspěch, pro své odhodlání a víru si Julius získává divákovy sympatie.

Julius se po propuštění z vězení vydává na (místy až duchovní) cestu poznání. V cizí zemi se sice ocitá mimo vliv domácího prostředí, známých a přátel a mimo předsudečné představy svého okolí, nicméně nepodlehnout svodům starých návyků je velmi obtížné. Současně zjistí, že úspěch nepřichází sám a že je k němu potřeba víc než luxusní oblek (jakkoli mistrně se mu v něm podaří vytvořit falešný dojem prestiže a zapadnout mezi hosty významného filmového festivalu). Zatímco ve vězení byl jeho životní prostor jasně ohraničen a čas jednoznačně určován a řízen zvnějšku, nyní se pouští do světa bez hranic, kde si užívá svobodu a kde jsou jeho čas a prostor téměř ničím neomezeny a zdánlivě plně pod jeho kontrolou. S podobnou osvobozující volností nakládá také Petr Václav se svým filmem.

Geneze vzniku filmu popírá pečlivé plánování a na syžetu Skokana je patrná rozvolněnost scénáře, jež tvůrcům poskytla dostatek prostoru pro improvizaci. I na této úrovni se tedy můžeme ptát, co vzniklo náhodou a které záběry byly předem naplánovány. Do práce kamery a stylu celkově se promítají dokumentaristické postupy. Petr Václav volí při natáčení dlouhé záběry, ruční kameru a observační přístup s výlučným soustředěním na hlavního hrdinu a jeho počínání. Díky těmto rysům působí celý film velmi autenticky a do jisté míry skutečně nahodile.

Skokan má sice na první pohled volnou strukturu, avšak sestává z několika souměrných a logicky seřazených kapitol. Jednotlivé části filmu jsou určeny aktuálními cíli hlavního hrdiny a současně je spojuje motiv hledání – hledání cesty do Cannes, hledání své příležitosti, hledání dalšího směřování nebo hledání prostitutky Anety (Klaudia Dudová). Vedle vnitřní propracované logiky filmu stojí za pozornost také způsob, jakým Skokan nakládá s časem a prostorem. Zatímco na jednu stranu sledujeme dlouhé scény v téměř reálném čase, jindy je syžet až nestandardně zhuštěn a není možné odhadnout, kolik času vlastně uplynulo a jak dlouhé časové úseky sledujeme. Nadto se zde v podstatě vytrácejí hranice mezi dnem a nocí, mezi městy a státy anebo dokonce mezi realitou a fantazií. Nové pomyslné meze zde vytvářejí procesy holení, mytí a převlékání, které se stávají oddělovači a pojítky mezi sekvencemi – Julius často poté, co se umyje a převlékne, opouští starý plán a přijímá nový cíl.

Film je vystavěn kolem protagonisty a jeho cesty, ale má také silné náboženské pozadí. Víra Juliuse provází na cestě a nepřímo se podílí na řízení jeho kroků. Ať už ve chvíli, když se modlí za zdar svého plánu, nebo když v okamžiku zoufalství v církevním chrámu čerpá sílu a hledá cíl pro své další směřování. V domácím prostředí se dotýká přívěsku ve tvaru kříže, jako by mu skrze tento přímý kontakt dodával sílu stát si za svými rozhodnutími, když odmítá zapomenout na dívku, kterou miluje, nebo se odmítá vrátit k předchozímu stylu života, který jej dostal do vězení. Ve víře nalézá kousek domova ve světě, jenž je pro něj jinak cizí a nepřátelský. Obdobnou funkci zde má hudba, která má pro Juliuse dvojí zásadní význam. Jednak se stává zdrojem jeho obživy, jednak mu v cizojazyčném prostředí umožňuje alespoň nějaký druh komunikace se svým okolím a jakousi formu terapie, kdy se zpěvem vyzpovídá ze svých problémů a svěří se neznámému davu s trápením, která má na duši. Spojení těchto dvou významných prvků v jeho životě je symbolicky potvrzeno rekvizitou USB disku v podobě masivního kříže, který oddaně visí na jeho krku.

Některé plány nečekaně vyjdou a některé cíle se naplní, ale „cesta ven“ je nesnadná i venku za hranicemi. Synergie náhody a záměru tvoří a řídí jednak osud Juliuse, ale je patrná také ve způsobu vyprávění a celkovém vyznění filmu. Ať už byly původní plány tvůrců jakékoli, osud udělal ze Skokana ve výsledku hořkosladký snímek evokující pikareskní román s donkichotským hrdinou, jenž je pozoruhodným zamyšlením nad ne/možností uniknout svému osudu a nad neustálým soubojem toho, co ovlivnit můžeme, s tím, co se děje bez našeho přičinění a vlivu.

Skokan

Režie, scénář: Petr Václav
Kamera: Štěpán Kučera, Priscila Guedes, Petr Václav
Střih: Florent Mangeot
Zvuk: Daniel Němec
Hrají: Julius Oračko, Klaudia Dudová, Zdeněk Godla, Karidja Touré
Česká republika – Francie, 2017, 94 min.
Premiéra: 8. června 2017 (Pilot Film)