ALPHA PLUS: Analýza současnosti, která je zároveň její vizí v italské antologii digitálního umění

„Hey Mary,“ obrátila se na mě jednoho dne moje virtuální kamarádka a italská digitální umělkyně Kamilia Kard, „would you like to review my new book?“ Za tu dobu, co se – v intencích sociálních sítí a internetového followerství – známe, se z nadané a uznávané umělkyně, zabývající se především konstrukcí identity v internetovém věku, budováním obrazu, narativu a sebeprezentace v rámci komunikačního rozhraní mezi fyzickým a virtuálním světem, stala doktorandka v oblasti Digital Humanities na Univerzitě v Ženevě a pedagožka vyučující multimediální jazyky na Accademia di belle arti di Brera v Miláně, Netart na Alma Artis Academy of Pisa a 3D modeling na Accademia di Belle Arti di Carrara, a pomáhá tak vychovávat příští generace digitálních umělců. Právě digitálnímu umění je pak věnována antologie, kterou v rámci své akademické kariéry editorsky připravila v roce 2017.1 Jmenuje se ALPHA PLUS.

Alpha Plus is a sort of message in a bottle, a time capsule that aims to define and preserve a portrait of our present in the interest of suggesting one of our possible futures. 2

Alpha Plus – Anthology of Digital Art

Úvod publikace se místo digitálnímu umění věnuje specifické odrůdě zelí Tokio Bekana, vhodné k pěstování ve vesmíru. V souvislosti s premisou intergalaktického zemědělství a objevem biologického života a nových obyvatelných planetárních systémů (Trappist-1 se sedmi planetami podobnými zemi) nastoluje scénář nevyhnutelné invaze lidí do vesmíru a vzniku potencionálních lidmi kolonizovaných světů (včetně pravděpodobně apokalyptického osudu hypotetické nižší rasy, ne nepodobného „asimilaci“ amerických indiánů), jejichž prehistorie začíná právě teď.

Na počátku tohoto nového prehistorického věku, na počátku kultury kolonizovaných planet, stojí digitální a postinternetové umění. Jeho aktuální stav jakožto hypotetický začátek nové kultury je pak výchozím bodem antologie, jež jej v rámci příspěvků nastiňuje skutečně z mnoha rozmanitých perspektiv.

The Digital Art of TODAY is the art about which history will be written TOMORROW!3

Kunsthistorička Annette Doms předkládá slovníček subjektivně klíčových aktuálních termínů, jako je Beta Manifest, Blockchain, Digital Art, Generation Y, Internet of Things, Immaterial Art, Artificial Intelligence, Art Law 2.0, Online-Art-Market, Pokémon Go, Post-Internet-Art a Virtual Reality. Také umělecký ředitel Media Art Festivalu Valentino Catricalà se v textu „Art / Humans/ Society. Rethinking Media Through Media Art“ zamýšlí nad otázkami a definicemi tzv. digitálního umění, respektive překvapivou kontroverzností kontextu tohoto termínu, a řeší spolupráci technologických firem s umělci nad smysluplnými sociokulturními projekty.

Dále publikace klouzá od algoritmů a jejich hranice mezi kontroverzností a neakceptovatelností (Filippo Lorenzin: „Are You Surprised?“) po prolínání fyzických a digitálních světů v uměleckých projektech přenášejících on-line vizualitu do fyzického prostoru (například tzv. New Aesthetics Jamese Bridlea), které se jinak označují termínem reverzní remediace,4 a k jejichž porozumění musíte podle kritika, kurátora a pedagoga Domenica Quaranty („Solid State“) příslušet ke „kultu plazmové obrazovky“ – stejně jako umělci, pro něž je z dnešního pohledu displacement of digital native objects to the physical world natolik přirozený krok, že nevyžaduje speciální pozornost či vysvětlení.

K tomu dochází i kurátorka Giada Pellicari. Ve svém příspěvku nazvaném „POST SOMETHING – or the need we have to give definitions to art and exhibition making“ se nezabývá specificky digitálním uměním dneška, ale spíše z osobní perspektivy nahlíží tendence, které se vkrádají jak do dějin umění, tak výstavní praxe: zejména kategorizace uměleckých děl z hlediska média (uvádí příklady New Media Art, Public Art project, Street Art exhibition a podobně). Jakožto zastánkyně multidisciplinárního přístupu ke kurátorství komunikuje názor, že koncept je důležitější než médium – a to navzdory zažité konvenci, kdy právě použité médium generuje kritické a historické definice. Zejména operování s kategorií tzv. Post-internetu (v antologii je přetištěn i ikonický text Marisy Olson „Postinternet: art after the internet“ z roku 2011) je v dnešní době, tedy v roce 2018, podle Pellicariové již více než problematické – pouhá hluboká obeznámenost s digitálními a síťovými procesy, samozřejmé nakládání s jazykem internetu, manifestované materiální formou objektu, malby, sochy, fotografie apod. nám dnes již jako klíč k uchopení výstavy nestačí. A byť se podobnému simplicistnímu módu vyjadřování samotní organizátoři výstav mnohdy pečlivě vyhýbají, rétoriky vzápětí používané redaktory, reportéry a kritiky k němu přesto sklouzávají.

Love is in the net

Publikace se také dotýká otázek digitální lásky, tematizovaných v přepisu úryvku poněkud bizarní tříměsíční konverzace umělkyně Elisy Giardiny Papa s virtuálním přítelem, u nějž až do konce není jisté, zda jde o chatovacího robota, nebo skutečného, kýmsi placeného člověka („WORKER 8: BOT? VIRTUAL BOYFRIEND. Transcribed excerpts from the video Technologies of Care, 2016“), nebo technologizace lidského života a jejích možných emocionálních a sexuálních následků. „Pokud rozvoj umělé inteligence a kyborgizace člověka vyvolává nepříjemné otázky  o zachování lidstva,“ ptá se Elena Giulia Abbiatici v úvaze „Do Androids Drem of Electric Sheep?“,  „dospějeme až do bodu, kdy nahradíme svět jeho virtuální kopií?“ A budeme v takovém světě schopni něco cítit?

…Gatherings of sad Iphones cases, Pantone color brandings and nike AirMAX exoskeletons redefine a new habitat…5

V kontextu mezilidských vztahů redefinovaných přítomností chatovacích botů, virtuální reality, umělé inteligence a kyborgů (ve smyslu všudypřítomných technologických extenzí lidského těla) se původem venezuelská neomediální umělkyně a kurátorka Miyö Van Stenis obrací k otázkám pojítek mezi lidskou sexualitou a válkou, respektive pojetí genderu a jeho ovlivnění politickou mocí. „Sexuality and War: Power and Distortion of Gender“ mapuje problematiku vícegenderovosti, kdy jsou v západní civilizaci všechny gendery kromě toho mužského vytlačeny na okraj. Připomíná historicky tři gendery známé ve starém Egyptě, který navíc uznával rovnou měrou moc jak mužských, tak ženských božstev6 Jeho vliv se pak projevoval v řecké a později římské kultuře.

Až s nástupem křesťanství jako morálního a politického nástroje, přinášejícího ideu výhradně mužského Boha a zrod myšlenky, že lidská bytost může být potrestána, se vytratila genderová pluralita bohů. Autorka dále vyklíčovává biblickou pozici žen a jak Bible změnila pojetí genderových rolí a sexuality. Přes středověk a gender bender hrdinky – královnu Anglie a Francie Eleonoru Akvitánskou, Johanku z Arku a Kateřinu Medicejskou – pak přistupuje k tzv. „true spirits“, transgenderovým bytostem mezi nativními americkými indiány, jimž byli přisuzovány speciální magické funkce. Oproti tomu evropské lidské tělo smělo v 17. a 18. století zastávat pouze úlohy, které byly produktivní. Až dvě velké války ve 20. století umožnily podle Miyö Van Stenis konečně rehabilitovat ženskou sexualitu. Svůj příspěvek končí – jak jinak – u vlivu internetu a dotýká se i současné uprchlické krize.

Regine Debatty a Joanna Moll se pouštějí do investigace fyzických struktur internetu a materiálního dopadu tzv. digitální imateriality na ekosystémy („Critical investigation into the politics of the interface“) – nabízejí např. real time vizualizace, kolik stromů je reálně potřeba k tomu, aby se absorbovalo množství oxidu uhličitého, vygenerované každou vteřinou googlení.

Valentina Tanni („Eternal September. The Rise of Amateur Culture“) spatřuje budoucnost digitálního umění v tvůrčí síle amatérismu. Pokouší se rozkrýt jeho prosumentskou internetovou historii a poukazuje, že v post ready madeovém světě, kde jsou pokročilé technické vztahy umění dostupné každému bez ohledu na jejich profesní kvalifikaci, může v podstatě každý vytvořit práci, která vypadá jako pokročilé umění. V digitálním světě jsou pak profesionální a amatérské, neumělecké (či neumětelské?) schopnosti operačně zaměnitelné. Ovšem amatérské kulturní výrazivo, vyznačující se spíše hrubým zpracováním, s typickým nízkým rozlišením, bez řádné postprodukce, rozglitchované či „neotesané“ má obrovskou výhodu – působí autenticky.

Glitch artu se věnuje také Rosa Menkman, která s až fetišistickým zápalem rozkrývá jeho ideové počátky a poukazuje na problematickou kategorizaci této techniky, jejíž formální jazyk (jenž Menkmanová označuje jako „Glitchspeak“) se neustále rozvíjí. „V boji proti orwellovskému newspeaku [novořeči], glitchspeak [glitchořeč] popírá zmatená omezení jazyka vytvořeného technologií, aby zachytil neustálou proměnu a rostoucí bohatost glitchových artefaktů a jejich významů.“7 Na jedné straně tak glitche zobrazují médium v jeho kritickému stavu: zničené, nechtěné, nerozpoznané, lapené v náhodném a hrozném okamžiku, čímž umožňují posouvat a revidovat diváckou percepci. Na straně druhé tato estetika kritizuje médium samotné.

Analýza současnosti, která je zároveň její vizí

Proti publikacím, které vyšly v poslední době a byly zaměřeny na otázky digitálního či internetového umění ALPHA PLUS podává nový, svěží pohled, který je důkazem toho, že netartová kultura kvete, a to nejen v galeriích, ale i v rámci vysokoškolského vzdělávání. Alpha Plus má navíc jednu zajímavou anomálii – jejími autory jsou samotní umělci. Díky tomu bylo podle editorky možné „formulovat analýzu současnosti, která je zároveň její vizí,“8 což se jí skutečně povedlo velmi dobře a zajímavě naplnit.

Sympatickým rysem antologie je, že není určena jen současným, ale myslí především na budoucí čtenáře – obyvatele epoch, které ještě nenastaly. Což je u knihy o oblasti (umění) digitálních technologií, která tak rychle zastarává, protože se překotně vyvíjí dopředu, rozhodně velké plus.

Nevýhodou je jen absence rejstříku a chybějící vročení textů, je nejasné, které příspěvky jsou staršího data a které vznikly přímo pro tuto publikaci. Což možná může trápit dnešního, ne již tak onoho kýženého budoucího čtenáře – toho bude zajímat publikace především jako celek, a ten spolu funguje velmi dobře.

KARD, Kamilia (ed.). Alpha Plus. Anthology Of Digital Art. Editorial Vortex, 2017.

Alpha Plus
Předmluva: Kamilia Kard
Autoři: Annette Doms, Valentino Catricalà, Filippo Lorenzin, Domenico Quaranta, Giada Pellicari, Regine Debatty / Joana Moll, Marisa Olson, Vladimir Demoule a Marie Koch, Miyö Van Stenis, Elisa Giardina Papa, Mara Oscar Cassiani, Valentina Tanni, Rosa Menkman
Editor: Kamilia Kard
148 stran, paperback
Datum vydání: 9. ledna 2018
Nakladatel: Editorial Vortex
Jazyk: anglicky
ISBN: 978-1-38-911318-5

Publikaci lze zakoupit jako paperback přes Amazon či v PDF formátu například skrze eBOOK.de.